2.12.2019 

List emeritního papeže Benedikta XVI. k 50. výročí Mezinárodní teologické komise

Můj srdečný pozdrav a zvláštní požehnání patří Mezinárodní teologické komisi u příležitosti 50. výročí jejího založení.

Biskupská synoda jakožto stabilní církevní instituce i Mezinárodní teologická komise byly darovány církvi papežem Pavlem VI. k upevnění a kontinuitě zkušenosti Druhého vatikánského koncilu. Bylo třeba překonat odtržení, které se vynořilo na koncilu, mezi teologií adaptující se ve světě a papežským magisteriem. Už začátkem 20. století byla ustanovena Papežská biblická komise, která byla ve svojí původní podobě sice součástí papežského magisteria, avšak po Druhém vatikánském koncilu byla transformována na nástroj teologické konzultace magisteria, aby poskytovala kompetentní mínění v biblické materii. Podle ustanovení Pavla VI. je prefekt Kongregace pro nauku víry současně předsedou Papežské biblické komise i Mezinárodní teologické komise, které si ze svého středu volí sekretáře.

Chtělo se tím naznačit, že obě komise nejsou orgánem Kongregace pro nauku víry, jež mohla nedoporučit členství jistých teologů. Kardinál Franjo Šeper přirovnal vztah mezi prefektem Kongregace pro nauku víry a předsedou obou komisí ke struktuře Rakousko-uherské monarchie. Rakouský císař a uherský král byla tatáž osoba, avšak obě země žily vedle sebe autonomně. Kongregace pro nauku víry ostatně tvoří praktické zázemí pro zasedání komisí a jeho účastníky a za tím účelem vytvořila funkci přísedícího sekretáře, který čas od času zajišťoval nezbytné náležitosti.

Očekávání pojící se k nově utvořené Mezinárodní teologické komisi bylo zpočátku nepochybně větší než to, co bylo možné uskutečnit během půl století jejího trvání. Z prvních zasedání komise vzešlo dílo Služebné kněžství (10. října 1970), publikované roku 1971 nakladatelstvím Du Cerf v Paříži, a bylo zamýšleno jako podklad k prvnímu velkému zasedání biskupské synody. Mezinárodní teologická komise jmenovala na synodu zvláštní skupinu teologů, kteří jako konzultoři byli k dispozici na prvním zasedání a svým mimořádným úsilím přispěli k tomu, že biskupská synoda mohla vzápětí publikovat svůj dokument o kněžství. Potom se tak už nedělo. Velmi záhy vznikla typologie posynodálních exhortací, které samozřejmě nejsou dokumentem synody, nýbrž dokumentem papežského magisteria, jež přebírá výroky biskupské synody co nejšířeji takovým způsobem, aby společně s papežem promlouval světový episkopát (Pozn. pod čarou: Určitou výjimku představoval dokument o jáhenství publikovaný roku 2003, který byl vypracován z pověření Kongregace pro nauku víry a měl poskytnout směrnici týkající se otázky diakonátu, zejména stran toho, zda by tento svátostný služebný stupeň mohl být udělován také ženám. Dokument vypracovaný s velkou pečlivostí nedosáhl jednomyslnosti, pokud jde o eventuální jáhenství žen. Bylo rozhodnuto, že se otázka předloží patriarchům východních církví, z nichž jen málokterý odpověděl. Bylo zřejmé, že položená otázka byla sama o sobě obtížně srozumitelná pro tradici východní církve. Obsáhlá studie proto končila tvrzením, že čistě historická perspektiva neumožňuje dojít k žádné definitivní jistotě. Otázka musela být nakonec řešena na věroučné rovině. Srov. Commisione Teologica Internazionale, Documenti 1969-2004, Edizioni Studio Domenicano, Bologna 2010, 651-766).

Osobně se mi vtisklo zejména první pětiletí prací Mezinárodní teologické komise. Muselo se definovat její základní zaměření a způsob práce a v posledku tak stanovit, jakým směrem interpretovat Druhý vatikánský koncil. Vedle velkých postav koncilu: Henri de Lubaca, Yves Congara, Karla Rahnera, Jorge Medinu Estéveze, Philippa Delhaye, Gerarda Philipse, Carla Colomba z Milána, považovaného za osobního teologa Pavla VI., a otce Cipriana Vagagginiho byli členy komise významní teologové, kteří se kupodivu koncilu neúčastnili.

Mezi nimi kromě Hans Urse von Balthasara zasluhuje zmínky především Louis Bouyer, konvertita a řeholník s mimořádné umíněnou osobností, který byl pro svoji bodrou otevřenost u mnoha biskupů neoblíben, ale byl to výkonný spolupracovník s neuvěřitelnou šíří vědomostí. Potom přišel na scénu otec Marie-Joseph Le Guillou, který pracoval po nocích, zvláště během zasedání biskupské synody, a podstatně tak svým radikálním způsobem služby přispěl ke zrodu synodálního dokumentu. Bohužel však byl záhy postižen Parkinsonovou nemocí a předčasně opustil teologickou práci i tento život. Rudolf Schnackenburg ztělesňoval německou exegezi se všemi jejími typickými nároky. Jako určitý druh opačného pólu byli do komise ochotně přijati André Feuillet a také Heinz Schürmann z Erfurtu, jejichž exegeze měla více duchovní ráz. Nakonec musím zmínit také prof. Johannese Feinera z Churu, který jako představitel Papežské rady pro jednotu křesťanů zastával v komisi zvláštní roli. Otázka, zda se má církev stát členem Světové rady církví v Ženevě jako normální člen, byla rozhodující pro směr, kterým by se po koncilu měla ubírat církev. Po dramatickém střetu nad touto otázkou bylo nakonec rozhodnutí záporné, což vedlo Feinera a Rahnera k odchodu z této komise.

V teologické komisi druhého pětiletí se objevily nové postavy. Dva mladí Italové, Carlo Caffarra a otec Raniero Cantalamessa, propůjčili teologii italského jazyka novou váhu. Teologie německého jazyka byla kromě již přítomných členů posílena jezuitou Otto Semmelrothem, koncilním teologem, jehož schopnost rychle formulovat texty podle různých požadavků se v této komisi ukázala jako velice užitečná, stejně jako tomu bylo během koncilu. Spolu s ním a Karlem Lehmannem vynikla nová generace, jejichž koncepce se začínala v tehdy vznikajících dokumentech zřetelně prosazovat.

Nemám však v úmyslu pokračovat v prezentaci osobností, které působily v teologické komisi, ale spíše nabídnout pár úvah k vybraným tématům. Ze začátku se probíraly otázky o vztahu mezi magisteriem a teologií, o nichž je třeba uvažovat neustále. To co řekla komise na toto téma během posledního půl století, si zasluhuje nového a uváženého slyšení.

Pod Lehmannovým vedením byla analyzována také zásadní otázka z Gaudium et spes, totiž problematika lidského pokroku a křesťanské spásy. V této oblasti se nezbytně vynořuje také téma teologie osvobození, která v té době nepředstavovala problém pouze teoretický, nýbrž velmi konkrétně určovala a také ohrožovala život církve v Jižní Americe. Zaujetí, které uchvacovalo teology, se rovnalo konkrétní i politické závažnosti této otázky (pozn. pod čarou: Dovolím si malou osobní vzpomínku. Můj přítel otec Juan Alfaro SI, který na Gregoriáně učil zejména nauku o milosti, se z důvodů v těch letech mně naprosto nepochopitelných stal stoupencem teologie osvobození. Nechtěl jsem přijít o přátelství s ním a tak jsem se jednou jedinkrát za celou dobu svého členství v této komisi ulil z jejího plenárního zasedání.)

Vedle otázek týkajících se vztahu mezi církevním učitelským úřadem a teologickou výukou byla jedním z hlavních oblastí teologické komise vždycky problematika morální teologie. Asi je příznačné, že v počátcích to nebyl hlas představitelů morální teologie, ale expertů na exegezi a dogmatiku: Heinze Schürmanna a Hans Urs von Balthasara, kteří roku 1974 otevřeli svými tezemi diskusi, která pak roku 1977 pokračovala debatou o svátosti manželství. Protikladné prameny a absence společného nosného směru, kterou trpíme dosud, se mi v oné chvíli nečekaně ozřejmila. Na jedné straně stál americký morální teolog prof. William May, otec mnoha dětí, který mezi nás přicházel i s manželkou, zastával starou, rigoróznější koncepci. Dvakrát si musel prožít jednomyslné odmítnutí svých návrhů, k čemuž jinak nikdy nedocházelo. Propukl v pláč, a nebyl jsem s to jej účinně utišit. Blízko něho byl, pokud se pamatuji, prof. John Finnis, který učil v USA a vyjádřil nově tentýž pojem a tutéž koncepci. Z teologického hlediska byl vzat velice vážně, ale přesto ani on neuměl dosáhnout žádné shody. V pátém pětiletí vzešel ze školy prof. Tadeusza Styczeńa – přítele Jana Pavla II. – prof. Andrzej Szoztek, inteligentní a slibný představitel klasického postoje, který však také nedovedl vytvořit konsenzus. Nakonec se pokusil otec Servais Pinckaers rozvinout na základě sv. Tomáše etiku ctností, která mi připadala velmi rozumná a přesvědčivá, ale také nedokázala dosáhnout shody.

Jak složitá byla tato situace, vyplývá také ze skutečnosti, že Jan Pavel II., kterému ležela morální teologie obzvláště na srdci, nakonec rozhodl odložit sepsání svojí morální encykliky Veritatis splendor a nejprve chtěl počkat na Katechismus katolické církve. Svoji encykliku publikoval až 6. srpna 1993, k čemuž našel nové spolupracovníky. Myslím, že teologická komise musí mít nadále na paměti tento problém a měla by pokračovat ve snaze o dosažení konsenzu.

Nakonec bych ještě rád poukázal na jeden aspekt práce této komise. Bylo možné v ní stále více a stále silněji slyšet také hlas mladých církví, kladoucí následující otázky: nakolik jsou vázány na západní tradici a nakolik mohou jiné kultury určovat novou teologii? Především teologové z Afriky a z Indie vznášeli tuto otázku, aniž by do té doby byla ve vlastním smyslu tématizována. A stejně tak nebyl do té doby tématizován dialog s ostatními velkými světovými náboženstvími (pozn. pod čarou: Chtěl bych zde načrtnout ještě jeden pozoruhodný případ. Japonský jezuita otec Shun´ichi Takayanagi si natolik osvojil myšlení německého luteránského teologa Gerharda Ebelinga, že argumentoval kompletně na základě jeho myšlení a jeho slovníkem. Nikdo v teologické komisi však neznal Ebelinga tak dobře, že by si mohl dovolit zapříst plodný dialog, takže erudovaný japonský jezuita komisi opustil, protože jeho slovník a jeho myšlení v ní nemohly nalézt místo.)

I přes všechny nedokonalosti vlastní lidskému hledání a tázání jsme nakonec povinováni hlubokou vděčností. Mezinárodní teologická komise nedokázala navzdory veškerému svému úsilí vytvořit jednotný chór teologie a teologů celého světa. Její hlas je nicméně slyšen a do jisté míry také určuje základní směr, kterého se má v tomto historickém  období držet seriózní teologické úsilí. K poděkování za to, čeho bylo dosaženo během tohoto půl století, se pojí naděje na další plodnou práci, v níž jedině víra může vést také ke společnému směru myšlení a mluvení o Bohu a Jeho zjevení.

Pokud jde o mne osobně, práce Mezinárodní teologické komise mi dala radost ze setkání s jinými jazyky a formami myšlení a byla pro mne neustálou příležitostí k pokoře, která vnímá naše omezení a otevírá tak cestu k větší pravdě. 

Jedině pokora může nalézt Pravdu a Pravda je základem Lásky, na níž v posledku závisí všechno.

Ve Vatikánu, klášter Mater Ecclesiae, 22. Října 2019

Benedikt XVI., emeritní papež

List byl přečten 28. listopadu t.r. na půdě Papežské lateránské univerzity, kde se konala připomínka 50. výročí vzniku Mezinárodní teologické komise.

Z oficiálního vatikánského webu 

Přeložil Milan Glaser

Joseph Ratzinger - Benedikt XVI.

Copyright © 2003-2024 česká sekce Vatikánského rozhlasu. Všechna práva vyhrazena. Adresa redakce: ceco@spc.va.