Rádio Vaticana

Místem křesťana jsou Boží ruce

2.11.2019

Homilie papeže při mši za všechny zesnulé, katakomby sv. Priscily

Bohoslužba ze vzpomínky na všechny zemřelé, konaná v katakombách - já navštěvuji katakomby v životě vůbec poprvé - je pro mne překvapením. A říká nám mnohé. Můžeme přemýšlet o životě těchto lidí, kteří se museli skrývat. Měli tuto kulturu pohřbívání mrtvých a slavení eucharistie tady uvnitř.... Je to nepěkný historický okamžik, který však nebyl překonán. Jsou i dnes a je jich mnoho. Mnoho katakomb je v jiných zemích, kde musejí předstírat, že slaví narozeniny nebo nějaký svátek a přitom slavit eucharistii, protože je to tam zakázáno. I dnes je mnoho křesťanů pronásledováno, více než v prvních staletích. Tato skutečnost – katakomby, pronásledování křesťanů – a dnešní čtení mi přivádějí na mysl tři slova: identita, místo a naděje.

Identita lidí, kteří se zde scházeli, aby slavili eucharistii a chválili Pána, je stejná jako těch našich bratří v mnoha zemích, kde být křesťanem je zločin, je to zakázáno. Nemají práva. Identitou je ta, kterou jsme slyšeli v blahoslavenstvích. Totožností křesťana jsou blahoslavenství. Neexistuje jiná. Jednáš-li takto, žiješ-li takto, jsi křesťan. Někdo řekne: »Já patřím do toho a toho sdružení a k onomu hnutí..«. Ano, to je krásné. Je to však jen tušení ve srovnání s touto realitou. Tvůj průkaz totožnosti je toto, a pokud ho nemáš, je k ničemu příslušnost ke sdružením či hnutím. Buď takto žiješ nebo nejsi křesťan. Jednoduše, tak to řekl Pán. Někdo řekne, že »není snadné tak žít... Nevím, jak na to«. Pomáhá nám to chápat jiný evangelní úryvek, který je jakýmsi naším soudním protokolem. Je to 25. kapitola Matouše. S těmito dvěma úryvky – blahoslavenstvími a tímto protokolem – ukážeme životem svoji křesťanskou identitu. Jinak tato identita neexistuje. Je to předstírání, že jsme křesťané, ale nikoli identita.

Druhé slovo: místo. Sem se lidé přicházeli ukrýt, aby byli v bezpečí, a také pohřbívat svoje mrtvé. Dnes také lidé slaví eucharistii v úkrytu, v zemích, kde je to zakázáno. Vzpomínám na řeholní sestru v Albánii, která byla v převýchovném táboře v časech komunismu, kdy měli kněží zákaz vysluhovat svátosti, a tato sestra křtila ve skrytu. Lidé o této sestře věděli, že křtí, a matky k ní přicházely s dětmi. Ona však neměla ani čím nabrat vodu, takže použila třeba botu, do níž nabrala z řeky vodu, kterou křtila. Místo křesťana je tak trochu všude. Nemáme v životě nějaké privilegované místo. Někteří by si jej přáli, jsou to kvalifikovaní křesťané. Ti se však vystavují riziku, že zůstanou kvalifikovanými, ale přestanou být křesťany. Jaké je místo křesťanů? »Duše spravedlivých jsou v Boží ruce« (Mdr 3,1). Místem křesťana jsou Boží ruce; je tam, kde je chce Bůh. Božíma rukama jsou probodené ruce Božího Syna, který si odnesl rány, aby je ukazoval Otci a přimlouval se za nás. Místem křesťana je Ježíšova přímluva před Otcem. V rukou Božích jsme bezpeční, ať se děje, co se děje, včetně kříže. Také naše identita říká, že budeme vděční, budou-li nás pronásledovat a vylhaně nám připisovat každou špatnost. Jsme-li však v Božích rukou, které jsou z lásky raněné, jsme v bezpečí. To je naše místo.

Můžeme si dnes položit otázku: Kde se cítím nejbezpečněji? V rukou Božích nebo s jinými věcmi, jinými jistotami, které si pronajímáme, ale které nakonec padnou a nemají soudržnost? Tito křesťané s tímto průkazem totožnosti, kteří žili a žijí v rukou Božích, jsou muži a ženami naděje. A to je to třetí slovo, které mne dnes napadá: naděje.

V druhém čtení jsme slyšeli o vidění závěru, až všechno bude učiněno znovu, bude znovu stvořena vlast, kam všichni dojdeme. A ke vstupu nebude zapotřebí ničeho zvláštního, nebudou se po nás chtít sofistikované postoje. Jenom ukážeme svůj průkaz totožnosti. V pořádku, jdi dál. Naše naděje je v nebi, naše naděje je zakotvena tam, a my držíme v rukou provaz, podporujeme se a hledíme k břehu řeky, kterou musíme přejít.

Identita: blahoslavenství a 25. kapitola Matouše. Nejbezpečnější místo: Boží ruce, zraněné z lásky. Naděje: budoucnost. Kotva je na druhém břehu, ale já se pevně držím provazu. To je důležité. Stále lnout k tomu provazu. Někdy vidíme jenom provaz, ani kotvu, ani druhý břeh. Chop se tedy provazu, abys bezpečně dorazil.

Přeložil Milan Glaser

Česká sekce RV