21.9.2019 

Homilie papeže při mši svaté 21. září, Albano

Epizoda, kterou jsme vyslechli (Lk 19,1-10), se stala v Jerichu, slavném městě, které bylo zničeno za časů Jozua a podle Bible už nemělo být obnoveno (srov. Joz 6). Mělo být „zapomenutým městem“. Avšak evangelium praví, že Ježíš »procházel Jerichem« (Lk 19,1). A v tomto městě, které leží pod úrovní moře, neváhá dosáhnout toho nejnižšího místa, které reprezentuje Zacheus. Byl to celník, ba »představený celníků«, což byli židé nenávidění lidem, protože vybírali daně pro Římskou říši.  Byl »velmi bohatý« (v.2), a snadno si lze domyslet, jak toho dosáhnul: na úkor svých spoluobčanů a jejich sdíráním. V jejich očích byl Zacheus ten nejhorší, nezachranitelný. Nikoli však u Ježíše, který právě jeho oslovuje jménem Zacheus, což znamená „Bůh pamatuje“. V zapomenutém městě se Bůh rozpomněl na největšího hříšníka.

Pán především pamatuje na nás. Nezapomíná na nás, neztrácí nás z dohledu i přes zábrany, kterými se od Něho můžeme vzdálit. Zábrany, které v případě Zachea nechyběly, totiž jeho postava, nízká fyzicky i mravně, ale také jeho stud, který jej přiměl hledět na Ježíše ze stromu zpoza větví, přičemž asi doufal, že nebude viděn. A potom vnější kritiky: ve městě kvůli tomuto setkání »všichni reptali«, ale myslím, že v Albanu se také reptá... Omezení, hříchy, zahanbení, řeči a přesudky – žádné zábrany nedají Ježíšovi zapomenout na podstatu, totiž na člověka hodného lásky a spásy.

Co nám toto evangelium říká v den výročí vaší katedrály? Že každý kostel a církev existuje, aby  oživovala srdce lidí vzpomínkou, že je má Bůh rád. Existuje, aby každému i tomu nejvzdálenějšímu říkala: „Jsi milován a povolán v Ježíšově jménu; Bůh na tebe nezapomíná, ležíš mu na srdci.“ Drazí bratři a sestry, nebojte se jako Ježíš „procházet“ svým městem, jít k tomu, kdo je nejvíce zapomenut, skrývá se za větvemi zahanbení, strachu či samoty, abyste mu řekli: „Bůh na tebe pamatuje.“

Chtěl  bych zdůraznit druhý Ježíšův čin. Kromě toho, že pamatuje a poznává Zachea, také předjímá. Vidíme to na hře pohledů mezi Ním a Zacheem, který »by rád uviděl Ježíše, jak vypadá« (v.3). Zajímavé je, že Zacheus se nesnažil jen spatřit Ježíše, nýbrž vidět, jak vypadal, to znamená pochopit, o jakého jde učitele a čím se vyznačuje. Objeví to nikoli tím, že spatří Ježíše, nýbrž tím, že Ježíš spatří jeho. Zatímco se totiž Zacheus snaží Jej zahlédnout, spatří ho Ježíš jako první. Dříve než Zacheus promluví, je osloven Ježíšem; dříve než k sobě Ježíše pozve, vstoupí Ježíš k němu. To je tedy Ježíš: Ten který nás první vidí, Ten který nás má první rád a Ten který nás první přijímá. Když objevíme, že Jeho láska nás předchází a dosahuje nás jako první, život se mění. Drahý bratře, drahá sestro, jestli jako Zacheus hledáš smysl života, nenacházíš ho a zahazuješ se s „náhražkami lásky“ jako jsou bohatství, kariéra, rozkoš a závislost, nechej se spatřit Ježíšem. Jedině s Ježíšem zjistíš, že jsi ustavičně milován, a objevíš život. Pocítíš v sobě nezlomnou Boží laskavost, která dojme a pohne srdcem. Tak tomu bylo u Zachea, a tak je tomu u každého z nás, když objevíme toto Ježíšovo „prvenství.“ Ježíš je první, kdo nás předchází a spatřuje, promlouvá k nám a čeká nás.

Jako církev se ptejme, zda k nám Ježíš přichází první, zda je první On anebo náš program, zda je první On nebo naše struktury? Každá konverze se rodí ze závdavku smilování, z Boží laskavosti, která uchvacuje srdce. Pokud všechno, co děláme, nevychází z Ježíšova slitovného pohledu, hrozí nám, že víru zesvětštíme, zkomplikujeme a zahltíme podružnostmi: kulturními argumenty, výkonostními náhledy, politickými koncepty, stranickými názory... Opomíjí se však to podstatné, prostota víry a to, co přichází dříve než všechno, totiž živé setkání s Božím milosrdenstvím. Pokud to není jádrem, počátkem a cílem veškerých našich činností, hrozí nám, že budeme držet Boha „mimo“ církev, která je Jeho domem. Dnes jsme zváni nechat se zahrnout Božím milosrdenstvím.

K zachování onoho Božího prvenství nám poslouží příklad Zachea, jenž byl nejprve spatřen Ježíšem, protože vylezl na fíkovník. Tento čin vyžadoval odvahu, odhodlání a fantazii. Nemnoho dospělých leze na stromy; to dělají děti. Zacheus překonal stud a v jistém smyslu se stal dítětem. Je pro nás důležité, abychom se stávali opět jednoduchými, otevřenými. K zachování Božího „prvenství“ netřeba být komplikovanými křesťany, kteří vypracovávají tisíceré teorie a rozptylují se hledáním odpovědí na internetu, ale máme být jako děti. Ony si nevystačí sami. Potřebujeme demaskovat svoji soběstačnost, přemoci svoji uzavřenost, stát se v nitru opět maličkými, jednoduchými a nadšenými, prahnout po Bohu a mít lásku k bližnímu.

Chtěl bych zdůraznit poslední Ježíšův čin, který umožňuje vnímat domov. Říká Zacheovi: »Dnes musím zůstat v tvém domě« (v. 5). V tvém domě. Zacheus, který se ve svém městě považoval za cizince, vstupuje do svého domu jako milovaný. A jako Ježíšem milovaný znovu objevuje svoje sousedy a říká: »Polovici svého majetku, Pane, dám chudým, a jestli jsem někoho o něco ošidil, nahradím mu to čtyřnásobně« (v.8). Mojžíšův Zákon žádal, aby restituce byla navýšena o pětinu (srov. Lv 5,24), Zacheus dává čtyřikrát tolik. Jde nad Zákon, protože našel lásku. Pocítil, že je doma, a otevřel dveře bližnímu.

Jak by bylo krásné, kdyby naši sousedé a známí vnímali církev jako svůj domov! Stává se bohužel, že naše komunity jsou pro mnohé cizí a málokoho přitahují. Někdy i my podléháme pokušení vytvářet uzavřené kruhy, intimní prostory vyvolených. Existuje však spousta bratrů a sester, jimž se stýská po domově a nemají odvahu se přiblížit; a možná ani nepocítili, že jsou přijímáni. Možná se setkali s knězem, který se k nim choval špatně, vyhnal je pryč nebo si chtěl dát zaplatit za udělování svátostí, a tak odešli. Pán si přeje, aby Jeho církev byla domovem domovů, pohostinným stanem, kde každý člověk, putující životem, potká Toho, který přišel přebývat mezi nás (srov. Jan 1,14).

Bratři a sestry, kéž je církev místem, kde se na druhé nikdy nehledí shora dolů, nýbrž zdola nahoru jako Ježíš na Zachea. Pamatujte, že jediná situace, kdy je dovoleno shlížet na někoho dolů, je ta, kdy se mu poskytuje pomoc, aby povstal. Jinak nikoli. Nikdy se nedívejme na lidi jako soudci, nýbrž vždycky jako bratři. Nejsme inspektoři životů druhých, nýbrž zastánci dobra všech. A abychom byli zastánci dobra všech, hlídejme svůj jazyk a nepomlouvejme. Občas mi někdo řekne, že když vidí nějakou špatnost, nemůže se ubránit tomu, aby kritizoval. Navrhuji tedy jeden dobrý lék, totiž – kromě modlitby – je účinné kousnout se do jazyka, takže opuchne a nebudeš moci mluvit.

»Syn člověka – končí evangelium – přišel hledat a zachránit, co zahynulo« (Lk 19,10). Vyhýbáme-li se tomu, kdo nám připadá zahynulý, nejsme Ježíšovi. Prosme o milost jít vstříc každému jako bratrovi a v nikom nevidět nepřítele. A bylo-li nám ublíženo, oplácejme dobrem. Ježíšovi učedníci nejsou otroci minulých příkoří, nýbrž Bohem rozhřešení, kteří jednají jako Zacheus a přemýšlejí  jenom o dobru, které mohou prokázat. Dávejme bezplatně, milujme chudé a ty, kdo nám nemohou ničím oplatit, a budeme bohatí před Bohem.

Drazí  bratři a sestry, přeji vám, aby vaše katedrála jako každý kostel byla místem, kde každý vnímá, že na něho Pán pamatuje, je předcházen Jeho milosrdenstvím a přijat domů. Tak ať se v církvi uskutečňuje to nejkrásnější, totiž radost z toho, že do života vstoupila spása (srov. Lk 19,9).

Přeložil Milan Glaser

Česká sekce RV

Copyright © 2003-2024 česká sekce Vatikánského rozhlasu. Všechna práva vyhrazena. Adresa redakce: ceco@spc.va.