Jistě není náhodou, že beatifikace italské laičky, která zemřela v pouhých osmadvaceti letech, připadla na svátek Povýšení sv. Kříže, podotkl kard. Becciu. Benedetta Bianchi Porro je totiž zářným příkladem toho, čím má a musí být kříž pro nás, křesťany, pokud se v tělesné bolesti připodobníme Ježíši ukřižovanému, popisuje kard. Angelo Becciu život této statečné ženy:

„Je správné, že hovoříme statečnosti, protože to, co prožívala, je skutečně zarážející. Narodila se v roce 1936 a zemřela v osmadvaceti letech roku 1964. V dětství prodělala dětskou obrnu, po které kulhala na jednu nohu, ale netížily ji urážky ostatních dětí. Bylo to normální, veselé děvče, nikterak bigotní, ale zároveň se u ní projevovala jedinečná duchovní vnímavost a citlivost, jak to dokládají její deníky. Myslím, že Bůh si určité lidi připravuje na pozdější schůzku. Jestliže už jako dítě Benedetta toužila po větším poznání Boha a hledala jej, byl to zárodek setkání s Pánem, které mělo nastat. Ve třinácti letech si všimla, že začíná ztrácet sluch. Navzdory tomu vystudovala střední školu a zapsala se na medicínu, kde si autodiagnostikovala neléčitelnou neurofibromatózu. Od té chvíle strávila deset let na lůžku a své utrpení prožívala podivuhodným způsobem. Trpně se mu nepoddávala, ale skutečně je prožívala, klidně a trpělivě, a proto odvážně.“

Tato mladá žena postupně ztratila sluch, ochrnula na celé tělo a nakonec oslepla. Mohla by se ptát, proč toto všechno Pán od ní chce, ale nikdy to neučinila. Proč ale Bůh někdy požaduje tak velkou oběť od svých dětí?

„Odpověď je těžká, stojíme před Božím tajemstvím. Její nemoc zprvu nikdo nechápal a nedokázal ji pojmenovat. Bůh ale tomuto utrpení dodává hodnotu – jde o mystérium kříže. Co svět odvrhnul, Bůh doceňuje. Benedettin duch a její víra nezlomně odolávají. Jak řekla – „Jednoho dne už neuslyším druhé lidi, ale nikdy nepřestanu slyšet hlas své duše“. Během své nemoci se dvakrát vydala do Lurd, aby, jak napsala, „načerpala od své nebeské Matky“. Je téměř slepá, ale navzdory tomu utěšuje dívku na vozíčku, která pláče nad svým stavem, a modlí se za ni. Krátce na to se tato nemocná dívka postaví na nohy a Benedetta je šťastná, že byla nablízku zázračnému vyléčení, aniž by uzdravené jakkoli záviděla. Toto je čirá, nezištná, absolutní láska. Benedetta si nestěžuje na vlastní námahu a bolest, protože je poctěna tím, že je připoutána ke Kristu, byť na kříži. Krátce před smrtí ji Bůh potěšil několikrát se opakujícím viděním, při kterém spatřila prázdný hrob, zalitý světlem, a bílou růži. Taková růže skutečně rozkvetla v zahradě jejich rodinného domu v den jejího úmrtí, 23. ledna 1964, tedy vprostřed zimy. Velikost světců ale nespočívá v těchto zázračných znameních, ale ve víře, že smrtí přejde do světla.“

Mimořádný život nové blahoslavené dokládá bohatá korespondence s mnoha přáteli, kterým ona sama pravděpodobně dávala víc, než od nich obdržela. Jaké poučení a poselství z ní vyplývá?

„Doufejme, že toto poselství prorazí současnou mentalitou, která nechápe a nepřijímá utrpení a prosazuje eutanázii. Takový člověk jako Benedetta by zde podle mnoha názorů neměl co dělat a bylo by lépe ukončit jeho utrpení, pomoci mu zemřít. Její život a svědectví by nás tedy měly vyprovokovat a připomenout, že život není náš, nýbrž je to Boží dar, a že jej máme prožívat do poslední chvíle. Pokud se totiž prožívá dobře, je to poselství lidstvu. Domnívám se, že Benedetta šířila takové bohatství a krásu.“

Řekl Vatikánskému rozhlasu prefekt Kongregace pro svatořečení, kard. Angelo Becciu.

(jag)