Rádio Vaticana

Papež František o kritikách na jeho osobu

11.9.2019

Vatikán. Během návratu z pastorační návštěvy Mosambiku, Madagaskaru a Mauricia odpovídal papež František na palubě letadla hodinu a půl na otázky novinářů, kteří jej doprovázeli. Přinášíme odpověď na jednu ze sedmi položených otázek. Ptal se Jeason Drew Horowitz z deníku The New York Times:

Během letu do Maputa jste uznal, že jste atakován jedním sektorem americké církve. Je zřejmé, že existují silné kritiky některých biskupů a kardinálů, velice kritické jsou katolické televize a internetové portály a někteří vaši blízcí spolupracovníci dokonce hovoří o komplotu proti vám. Čemu z vašeho pontifikátu tito kritici nerozumějí? A co jste se z kritik naučil vy? Máte strach ze schismatu v americké církvi? A pokud ano, co byste v dialogu mohl udělat, abyste tomu předešel?

Papež: „Předně, kritiky vždycky pomáhají, vždycky. Když je někdo kritizován, musí hned přistoupit k sebekritice a říci si: je toto pravda anebo ne? A do jaké míry? Já vždycky z kritik čerpám užitek. Někdy tě rozčílí... ale užitek přinesou. Cestou do Maputa mi jeden z vás dal francouzskou knihu o tom, jak chtějí Američané vyměnit papeže. O knize jsem věděl, ale nečetl jsem ji. Kritiky nepocházejí jenom od Američanů, existují tak trochu všude, i v kurii. Ti kteří je pronášejí, jsou poctiví alespoň v tom, že je pronášejí. Nelíbí se mi, když se kritizuje pokoutně. Usmívají se na tebe, že ti ukazují zuby, a potom ti zezadu dají ránu. To je nečestné, nelidské. Kritika je stavební prvek. Pokud tvoje kritika není správná, jsi připraven přijmout odpověď a vést dialog, diskusi a dobrat se správného bodu. Toto je dynamika pravé kritiky. Avšak kritika „arzenikových pilulek“, jako v tom článku, který jsem dal otci Ruedovi, je něco podobného jako hodit kamenem a schovat ruku. To je na nic, to nepomáhá. Pomáhá malým uzavřeným skupinkám, které nechtějí slyšet odpověď na kritiku. Hodí kamenem a schovají ruku. Avšak poctivá kritika: »Já si myslím to a to«, která je otevřená odpovědi, je konstruktivní a pomáhá. Říci si v souvislosti s papežem: »Tento papežův krok se mi nelíbí«, vyslovit kritiku a počkat na odpověď, jít za ním, mluvit s ním, napsat článek a požádat o odpověď - to je poctivé, to je láska k církvi. Kritizovat a nečekat na odpověď, nevést dialog znamená nemilovat církev a následovat nějakou fixní ideu: vyměnit papeže, vytvořit rozkol a co já vím. To je jasné: poctivá kritika je alespoň u mne vždycky přijata dobře.

Za druhé, problém schismatu: v církvi je mnoho schismat. Po Prvním vatikánském koncilu, kdy se odhlasovala neomylnost, poměrně velká skupina odešla, odtrhla se od církve a založili starokatolíky právě kvůli věrnosti tradici církve. Potom se však sami ocitli na jiné stezce a nyní udělují svěcení ženám. Avšak tehdy byli rigidní, následovali určitou pravověrnost a domnívali se, že koncil pochybil. Jiná skupina odešla bez hlasování, potichoučku; nechtěli hlasovat - to vzniklo na Druhém vatikánském koncilu, a nejznámějším vyčlenením je to Lefébvrovo. V církvi vždycky existuje schismatická volba, vždycky. Je to jedna z variant, kterou Pán lidské svobodě vždycky ponechává. Nebojím se schismat. Modlím se, aby k nim nedocházelo, protože ve hře je duchovní zdraví mnoha lidí. Ať je dialog, ať se koriguje, dojde-li k pochybení, avšak schisma není křesťanské. Pomysleme na počátky církve: na ariány, gnostiky, monofyzity.

Potom mne napadá jedna anekdota, kterou jsem párkrát řekl. Byl to Boží lid, který zachraňoval před schismaty. Schismatici mají vždycky něco společného: odtrhávají se od lidu, od víry Božího lidu. A když se na koncilu v Efezu diskutovalo o Mariině božském mateřství, lid – a to je historická danost – stál před vchodem do katedrály, kam přicházeli biskupové na zasedání koncilu. Stáli tam s holemi, které ukazovali a volali: »Matka Boží! Matka Boží!« jako by říkali: pokud to neřeknete, tak uvidíte... Boží lid vždycky poopravuje a pomáhá. Schisma je vždycky elitářským odtržením, které provokuje ideologie oddělená od věrouky. Ideologie, která je možná správná, ale vniká do věrouky, kterou odtrhává, a sama se dočasně stává věroukou. Modlím se tedy, aby nenastala schismata, ale nemám strach.

[Novinář opakuje otázku]

Čím přispět na pomoc?... Tím, co jsem teď řekl: nemít strach. Já na kritiky odpovídám, to všechno dělám. Možná, že přijde-li někdo s nápadem, co udělat, udělám to, abych pomohl... Ale to je jeden z výsledků Druhého Vatikánu, nikoli tohoto nebo tamtoho papeže... Například sociální otázky, o kterých mluvím, jsou totožné s těmi, o kterých mluvil Jan Pavel II. Jsou stejné. Kopíruji ho. Říkají však: »Papež je příliš komunistický...« Do věrouky vstupují ideologie a když věrouka sklouzne do ideologií, pak je tam možnost schismatu. A existuje také behaviorální ideologie, to znamená primát neutrální (aseptické) morálky nad morálkou Božího lidu. Pastýři musejí vést stádce mezi milostí a hříchem, protože taková je evangelní morálka. Avšak tazvaná pelagiánská morálka vede k rigiditě, a dnes máme v církvi mnohé školy rigidit, což nejsou schismata, ale pseudoschismatické křesťanské stezky rigidních biskupů a kněží. Za tímto postojem stojí problémy, nikoli evangelní svatost. Proto musíme být umírnění vůči lidem, kteří jsou pokoušeni podnikat tyto útoky. Mají problém, a musíme je provázet s mírností.“

Milan Glaser