8.9.2019 

Promluva papeže na setkání s madagaskarským duchovenstvem, Antananarivo

Drazí bratři a sestry, myslel jsem, když mi sem přinášeli stůl, že to je kvůli jídlu, ale ne! Je to na proslov [říká papež obrácen ke tlumočníkovi a dodá:] Přelož to (smích).

Děkuji vám za vaše vřelé uvítání. Rád bych svoje první slova adresoval zejména těm kněžím a zasvěceným osobám, kterým zdravotní stav, stáří či jiné důvody nedovolily přijet. Pomodleme se za ně nejprve mlčky společně.

Na závěru své návštěvy na Madagaskaru, tady s vámi, když vidím vaši radost, ale také přemýšlím o všem tom, co jsem během krátkého pobytu na vašem ostrově prožil, vybavují se mi z Lukášova evangelia slova, která pronesl Ježíš, pohnutý radostí: »Velebím tě, Otče, Pane nebe a země, že když jsi tyto věci ukryl před moudrými a chytrými, odhalil jsi je maličkým« (Lk 10,21); a tuto radost potvrzují vaše svědectví, protože i problémy, na něž ukazujete, jsou znameními živé církve, která se usilovně snaží být každodenní Pánovou přítomností. Církve, která se denně snaží – jak řekla sestra Suzanne – být nablízku lidu a neustále kráčet po jeho boku.

Tato skutečnost je pozváním k uznalé vzpomínce na všechny, kteří neměli strach a dovedli vsadit na Ježíše Krista a Jeho království; vy máte dnes účast na jejich odkazu. Předcházejí vás kořeny evangelizace, vy jste odkazem a také zanecháte odkaz druhým. Myslím na lazaristy, jezuity, sestry sv. Josefa z Cluny, školské bratry, saletýny a všechny další průkopníky, biskupy, kněze a zasvěcené osoby. Ale také na mnohé laiky, kteří v obtížích pronásledování, kdy mnoho duchovenstva muselo odejít pryč, byli těmi, kdo uchovávali plamen víry v této zemi. To je nám pobídkou upamatovat se na svůj křest jako první a velkou svátost, která nám dala pečeť Božích dětí. Všechno ostatní je výrazem a projevem oné počáteční lásky, k jejímuž obnovování jsme stále znovu zváni.

Věta z evangelia, kterou jsem zmínil, je součásti modlitby chval, kterou pronesl Pán, když přijímal dva a sedmdesát učedníků, vracejících se z mise. Oni stejně jako vy přijali výzvu být „vycházející“ církví a mají plno zkušeností toho, co viděli a slyšeli. Odvážili jste se vyjít a přijali jste vyzvání nést světlo evangelia do všech koutů tohoto ostrova.

Vím, že mnozí z vás žijí v obtížných podmínkách, kde chybějí základní potřeby – voda, elektřina, silnice, komunikační nebo ekonomické prostředky - nutné k životu i pastoraci. Nemálo z vás nese na svých bedrech, ne-li na svém zdraví tíži apoštolských námah. Nicméně chcete zůstat a být po boku svého lidu, se svým lidem. Za to vám patří dík! Srdečný dík za vaše svědectví a za rozhodnutí zůstat a neučinit ze svého povolání „průchod k lepšímu životu“! Jak řekla sestra Suzanne, vědomě zůstat: „Navzdory svým ubohostem a slabostem se cele dáváme velkému poslání šířit evangelium“. Zasvěcenou osobou v širokém smyslu slova jsou žena a muž, kteří se naučili a nadále chtějí zůstávat v srdci svého Pána a svého lidu. To je klíčové: zůstat v srci Páně a v srdci lidu.

Ježíš po přijetí a vyslechnutí svých učedníků, kteří se vracejí, naplněni radostí, nejprve chválí a velebí svého Otce, což nám indikuje zásadní aspekt našeho povolání. Jsme muži a ženy, kteří chválí. Zasvěcená osoba je s to uznat a ukázat na Boha, přítomného kdekoli. A chce také žít  v jeho přítomnosti, kterou se naučil okoušet, chutnat a sdílet.

Ve chvále nacházíme svoji nejkrásnější příslušnost a identitu, protože osvobozuje učedníka z úzkosti před „tím, co by se mělo...“ a vrací mu chuť k misijnímu poslání a přebývání s jeho lidem; pomáhá mu seřizovat „kritéria“, jimiž poměřuje sebe, druhé a misijní činnost, aby neztrácela příchuť evangelia.

Často můžeme upadnout do pokušení trávit hodiny mluvením o „úspěších“ nebo „selháních“, „užitku“ svého jednání nebo „vlivu“, který můžeme mít ve společnosti a kdekoli. Takové diskuse zaujímají prvořadé a centrální místo veškeré naší pozornosti, takže „sníme o expanzivních, malicherných a přesně narýsovaných apoštolských plánech typických pro poražené generály! Tak popíráme své dějiny církve, které jsou slavné jako dějiny obětí, naděje, každodenního boje, života stráveného ve službě, vytrvalosti v namáhavé práci“ (Evangelii gaudium. 96).

Chválami se učíme vnímavosti, abychom „neztratili busolu“, nečinili z prostředků svoje cíle a ze zbytečností něco důležitého; učíme se svobodě spouštět procesy místo okupovat prostory (srov. tamt., 223), nezištnosti prosazovat všechno, co umožňuje Božímu lidu růst, zrát a přinášet plody a nikoli se pyšnit snadným, rychlým a přechodným pastoračním „ziskem“. V jistém smyslu se většina našeho života, naší radosti a misionářské plodnosti odehrává v tomto Ježíšově pokynu ke chvále. Jak říkával rád onen moudrý a svatý muž, Romano Guardini: „Ten kdo se klaní Bohu ve svém nejhlubším nitru, ustavičně a skutečně, kdykoli má čas, je chráněn v pravdě. Může v mnohém chybovat, být nesvůj či v rozpacích, ale jeho zaměření a řád jeho života jsou v bezpečí“ (Glaubenserkenntnis, Mainz, 3rd ed., 1997, p. 17). Ve chválách a adoraci.

Těch sedmdesát dva (učedníků) si uvědomovalo, že úspěch jejich poslání závisel na tom, že bylo vykonáno „ve jménu Pána Ježíše“. To je udivovalo. Nestalo se tak pro jejich ctnosti, jména či tituly; neroznášeli propagační letáčky se svými podobiznami, nebyl to jejich věhlas nebo projekt, který by si podmaňoval a zachraňoval lidi. Radost učedníků se rodila z jistoty, že jednají v Pánově jménu, žijí podle jeho plánu a sdílejí Jeho život, který si zamilovali natolik, že je přiměl, aby se o něj také dělili s druhými.

Je zajímavé, že Ježíš syntetizuje skutky svých učedníků a mluví o přemožení satana, jehož my nemůžeme přemoci nikdy jen svými silami, nýbrž v Ježíšově jménu. Každý z nás může dosvědčit tento zápas... a také některé porážky. Zmiňujete spoustu oblastí, ve kterých se věnujete šíření evangelia a vedete onen boj v Ježíšově jménu. V Jeho jménu porážíte zlo, když učíte, jak chválit nebeského Otce a prostě vykládat katechismus a evangelium. Když navštěvujete a pečujete o nemocné nebo přinášíte útěchu smíření. V Jeho jménu vítězíte, když dáváte najíst dítěti a zbavujete matku zoufalství, protože je na všechno sama, anebo seženete zaměstnání otci rodiny... Vítězným bojem je potírání nevědomosti výchovou; Boží přítomnost se přináší také respektováním veškerého stvoření v jeho řádu a dokonalosti a zamezováním jeho zneužívání a vykořisťování. Je také znamením vašeho vítězství, když zasadíte strom nebo zařídíte nějaké rodině, aby měla přístup   k pitné vodě. A jakým znamením porážky zla je uzdravování tisíců lidí!

Pokračujte v těchto bitvách, ale vždycky v modlitbě a chvále Boha!

Boje prožíváme také sami v sobě. Bůh činí přítrž vlivu zlého ducha, který nás nezřídka ponouká „přehnanou starostí o osobní prostor autonomie a odpočinek, což vede k prožívání vlastního životního poslání jako pouhého přívěsku, který jako by nebyl součástí vlastní identity. Současně se duchovní život zaměňuje za určité náboženské momenty, které sice nabízejí povznesení, ale neposilují setkávání s  druhými, nasazení ve světě, nadšení pro evangelizaci“ (Evangelii gaudium, 78). Takto bychom se mohli stát muži a ženami, kteří neumějí chvály, nýbrž jsou „profesionály na posvátno“. Naopak, přemáhejme zlého ducha na svém vlastním území: tam kde nás popouzí, abychom lpěli na ekonomických jistotách, prostorech moci a lidské slávy, odpovězme ochotou a evangelní chudobou, přivádějící k odevzdání svého života misijnímu poslání (srov. tamt. 76). Nenechme si, prosím vás, ukrást misionářskou radost!

Drazí bratři a sestry, Ježíš chválí Otce, protože zjevil tyto věci »maličkým«. Jsme maličcí, protože naší radostí, naším štěstím je právě zjevení, které nám dal On. Jednoduché „podívej a slyš“ to, co ani moudří, ani proroci a králové nemohou vidět a slyšet: přítomnost Boha v nemocných a trpících, v hladovějících, žíznících po spravedlnosti a milosrdných (srov. Mt 5, 3-12; Lk 6,20-23). Blahoslavení vy, blahoslavená církev chudých a pro chudé, neboť je prostoupena vůní svého Pána, žije radostně zvěstováním evangelia vyděděncům země a Božím oblíbencům.

Předejte svým komunitám mé sympatie a blízkost, moji modlitbu a požehnání. Až vám budu udělovat požehnaní v Pánově jménu myslete na svoje komunity, na svoje misie, aby Pán nadále žehnal všem tamějším lidem. Buďte nadále znamením Jeho živé přítomnosti mezi námi.

A nezapomeňte se, prosím, modlit a vést k modlitbě za mne.

Přeložil Milan Glaser

Česká sekce RV

Copyright © 2003-2024 česká sekce Vatikánského rozhlasu. Všechna práva vyhrazena. Adresa redakce: ceco@spc.va.