Rádio Vaticana

Tady se přivádí na svět naděje

6.9.2019

Promluva papeže v nemocnici Zimpeto, Maputo - Mosambik

Drazí bratři a sestry!

Srdečné díky za vřelé a bratrské přijetí, a také za slova Cacildy. Děkuji za tvůj život a tvé svědectví, které zachycuje způsob, jakým toto víceúčlenové zdravotnické středisko Sant´Egidio v Zimpeto vyjadřuje Boží lásku, stále připravenou rozdmýchávat život a naději tam, kde zavládla smrt a utrpení.

Srdečně zdravím ředitelství, zdravotní personál, nemocné a jejich rodiny a všechny přítomné. Při pohledu na kompetenci, profesionalitu a lásku, jimiž poskytujete péči a přijetí tolika nemocným, zvláště těm s AIDS/HIV, především ženám a dětem, napadá mne podobenství o milosrdném Samaritánovi.

Všichni, kdo tudy prošli, zachváceni zoufalstvím a úzkostí, podobají se onomu člověku z podobenství, ležícímu u cesty. Vy, zdejší, jste neprocházeli kolem zpovzdálí, nešli jste dál svojí cestou jako druzí (levita a kněz). Toto středisko nám ukazuje, že někdo se zastavil, zakusil soucit, nepodlehl pokušení říci si „nedá se nic dělat“, „tato metla je neodstranitelná“ a snažil se odvážně hledat řešení. Jak řekla Cacilda, vy jste uslyšeli tiché, téměř neslyšné volání mnoha žen, mnoha lidí, kteří žili v hanbě, odsunuti na okraj a všemi odsuzováni. Proto jste rozšířili tento dům, kde žije Pán spolu s těmi, kteří byli u cesty, s nemocnými na rakovinu a tuberkulózu a stovkami podvyživených, zejména dětí a mladistvých.

Takto všichni, kdo na různých úrovních tvoříte tuto zdravotnickou komunitu, stáváte se výrazem Ježíšova Srdce, aby se nikdo „nedomníval, že jejich volání zaniká do prázdna; je znamením sdílení mezi strádajícími, aby pocítili účinnou přítomnost bratra a sestry. Není to skutek, kterým je delegováno na druhé to, co potřebují chudí, nýbrž výraz osobního zapojení těch, kteří naslouchají jejich volání. Starostlivost věřících se nemůže omezit na formu asistence – třebaže ta je v první chvíli potřebná a vítaná – ale vyžaduje onu »láskyplnou pozornost« (Evangelii gaudium, 199), která ctí druhého jako osobu a hledá jeho dobro“ (Poselství ke Světovému dni chudých, 18. listopadu 2019). Ulyšeli jste toto volání, které vám dalo pochopit, že lékařské ošetření, ač je nezbytné, nestačí. Proto jste tuto problematiku vzali v potaz v celé její integritě, abyste mohli ženám a dětem vracet důstojnost a pomáhat jim plánovat lepší budoucnost.

Na tomto obrovském poli, které se před vámi otevřelo, protože jste jim popřáli sluchu, jste také zakusili svá omezení a nedostatek prostředků všeho druhu. Vyvinuli jste program, kterým jste získali spojení s dalšími podobnými místy ve světě. Uznáním svých omezení jste dali příklad pokory a kreativity práce pomocí internetu. Nezištné a dobrovolné nasazení tolika oborníků, kteří již několik let pomocí telemedicíny poskytují cennou spolupráci ve formaci místních pracovníků, má obrovskou lidskou a evangelní hodnotu.

Zárověň je pozoruhodné, jak nás naslouchání těm nejslabším z chudých a nemocným spojuje s jinými křehkostmi světa, mám na mysli „příznaky nemocí, které nacházíme v půdě, vodě, ovzduší a u živočichů. Proto se mezi ty chudé, kteří jsou nejopuštěnější a nejvíc týraní, řadí i naše utiskovaná a devastovaná země, která »sténá a trpí« (Řím 8,22)“ (Laudato si´, 2). Jak učí umělecké skulptury makonde – tzv. ujamaa (ve svahilštině „širší rodina“ či „strom života“) – které znázorňují vzájemně propletené postavy, kde jednota a solidarita převažují nad jednotlivcem, musíme vzít na vědomí, že jsme všichni z jednoho kořene. Vy jste to dokázali pochopit, a naslouchání vás přivedlo ke hledání udržitelných prostředků při hledání energie, vody a jejího čerpání; vaše postupy mající minimální ekologický dopad jsou platným vzorem a příkladem, vezme-li se do úvahy naléhavost, ukládaná chátráním naší planety.

Podobenství o milosrdném Samaritánovi končí převezením raněného člověka do útulku, kde je jeho pobyt částečně uhrazen a přislíben případný doplatek. Ženy jako je Cacilda a asi pět tisíc dětí uzdravených z AIDS/HIV, které mohou psát novou stránku svých životů, a mnoho jiných anonymních osob, které se dnes usmívají, protože byly léčeny důstojně a ve svojí důstojnosti, jsou součástí úhrady, kterou vám zanechal Pán, a svým uzdravením předávají naději mnohým dalším, takže z přízraku choroby se stává nakažlivý sen těch potřebných, kteří ještě leží u cesty. Zbytek vám Pán doplatí, „až se vrátí“. To ať je vaší radostí.

Až my odtud odejdeme, a vy se vrátíte ke každodenním úkolům a nikdo vám nebude aplaudovat, ani vás chválit, pokračujte v přijímání příchozích, jděte hledat raněné a zdeptané na periferie... Nezapomeňme, že u jejich jmen je psáno: „to jsou požehnaní mého Otce“. Nadále se tady snažte přivádět na svět naději. Tady se přivádí na svět naděje.

Bůh žehnej vám, drazí nemocní a vašim drahým, i těm, kdo o vás tak citlivě pečují a dodávají vám odvahu jít dál.

Přeložil Milan Glaser

Česká sekce RV