Maputo s více než milionem obyvatel je hlavním a největším městem Mosambiku. Rozkládá se při Delgoaském zálivu a až do roku 1975, kdy země získala nezávislost na Portugalsku, neslo jméno Laurenço Marques, podle portugalského mořeplavce, který v 16. století tuto oblast prozkoumal. Moderní a rušný přístav patří v Jižním Africe k největším a slouží především k vývozu uhlí, drahokamů a cukru. Historické centrum města budovali portugalští kolonizátoři od poloviny 19. století. Kromě infrastruktury a odvodňovacího systému, po sobě zanechali také starou pevnost, charakteristické hlavní nádraží, katedrálu Neposkvrněného početí vybudovanou ve stylu art déco či Dům železa, vyprojektovaný Gustavem Eiffelem.

Občanská válka

Motto papežské cesty „Naděje, pokoj a smíření“ reaguje na dramata posledních padesáti let. Po získání nezávislosti vybojované marxistickou Frontou osvobození (Frelimo) nastoupila země za podpory Sovětského svazu cestu k socialismu, na kterou reagovalo západním blokem podporované antikomunistické hnutí Národní rezistence (Renamo). Více než patnáctiletou občanskou válku ukončily až římské dohody v roce 1992, na jejichž vyjednání měla aktivní podíl Komunita Sant´Egidio, místní církev a italská vláda. Důsledky konfliktu po lidské i ekonomické stránce byly drastické: milion mrtvých a přes tři miliony vnitřních vysídlenců a uprchlíků. Po období relativního klidu a demokratických reforem ožil starý konflikt po volbách v roce 2009, které pravicové hnutí Národní rezistence označilo za zfalšované. Od roku 2013 se politický nesoulad znovu zvrtnul v obzrojený konflikt, ukončený teprve mírovou dohodou podepsanou letos 1. srpna, která předvídá odzbrojení pěti tisíc bojovníků a politické volby 15. října.

Nové kolonizace

Nové ohrožení pro zemi představuje násilí radikálních islamistů Shebabs operujících v severním regionu Cabo Delgado. Ohromné nerostné bohatství, zejména uhlí, zlata a drahokamů, ale také nedávno Číňany objevené zásoby zemního plynu, přitahuje mnoho zahraničních investorů, obzvláště z Asie. Podpora a investice ze Spojených Států a Evropské unie přispěly v posledních letech k rychlému růstu místní ekonomiky, z něhož ovšem profituje jen malá skupina obyvatel. V sociální oblasti poznamenává Mosambik vysoké procento negramotnosti, AIDS a závilost na drogách. Těžkou ránu zasadily hospodářství  loňské cyklóny Idai a Kenneth (13. března a 25. dubna), které připravily o život 600 lidí, zničily stovky tisíc hektarů zemědělské půdy a 73 tisíc lidí donutily k opuštění domovů.

Rozvoj a potlačení misií

Evangelizace území dnešního Mosambiku začíná s příchodem misionářů v 16. století. Jezuiti, dominikáni , milosrdní bratři a posléze také  augustiniáni, františkáni a kapucíni jsou mezi prvními misionáři oblasti, která až do 19. století spadal pod indickou diecézi Goa. Od 20. let minulého století církev ožívá po období pronásledování a v roce 1940 je do konkordátu mezi Svatým stolcem a Portugalskem zahrnuta také dohoda o misiích, která usnadňuje vytvoření církevní hierarchie v Mosambiku. V první fázi vzniká jedna arcidiecéze a dvě diecéze. Církev otevírá nové misie, školy a zdravotnická zařízení. Ve chvíli vyhlášení nezávislosti je diecézí již devět. Tím ale rozkvět místní církve v Mosambiku končí. Marxistická vláda vyhnala většinu misionářů ze země, zkonfiskovala církevní majetek a znárodnila školy. Náboženská svoboda byla významně omezena a mnoho misií muselo ukončit činnost. Významnou roli v politické i náboženské oblasti sehrála návštěva Jana Pavla II. v roce 1988, tedy ještě před ukončením občanské války.

Restituce církevního majetku

V současné době se ke katolicismu hlásí 7 a půl milionu Mosambičanů, což odpovídá 28% obyvatelstva. Evangelizační úspěchy nicméně slaví také letniční sekty a ve venkovských oblastech značná část obyvatel vyznává tradiční africké kulty. Muslimové, žijící převážně v severní části země, tvoří kolem 20% obyvatel. Nový problém, podobně jako v dalších afrických zemích, přináší jejich radikalizace, převážně importovaná kazateli přicházejícími ze zahraničí. Vztah mezi státem a církví se postupně zlepšuje. V roce 2007 vláda rozhodla o navrácení majetků vyvlastněných marxistickým režimem v roce 1977. Zhruba 60% majetku bylo již navráceno a o zbývajících 40% se nadále jedná. Diplomatické vztahy mezi Svatým stolcem a Mosambikem byly obnoveny v roce 1995 a v roce 2011 je upevnila bilaterální smlouva, upravující právní status katolické církve. Na druhé straně ani tamní církev nebyla uchráněna vlny náboženské lhostejnosti a materialismu, šířícího se v mladé generaci. Počet pokřtěných zdaleka neodpovídá počtu praktikujících. Pozitivní signály přicházejí z prostředí nových hnutí, jako je Komunita Sant´Egidio, ale také místní mládežnická hnutí, např. „Iniciovaní“, kteří se snaží inkulturovat evangelium do africké společnosti.

Role papežů v mírových dohodách

Situaci v hlavním městě Mosambiku popisuje otec Osorio Citora Afonso, který působí na Kongregaci pro evangelizaci národů. Na dobu papežské návštěvy se vrátil do své vlasti. „Nemohl jsem chybět,“ říká misionář z kongregace P. Marie Těšitelky. „Vždyť mnoho lidí prodalo svých pár věcí, aby se mohli dostat do Maputa, navzdory své bídě,“ dodává.

„Papež najde národ poznamenaný hlubokou nerovností, s velmi bohatou menšinou a nesmírně chudou většinou. Při příjezdu do Maputa je to dobře pozorovatelné. Napětí a konflikty přetrvávají navzdory dalším mírovým dohodám, které byly podepsány před měsícem, možná právě s vyhlídkou na papežskou cestu. Zcela jistě je situace země lepší než v době návštěvy sv. Jana Pavla II. v roce 1988, která zasela první zrna k dohodě mezi válčícími stranami. Slova v mottu návštěvy papeže Františka – mír, naděje, smíření – spojují jeho nynější cestu s misí jeho předchůdce. Sv. Jan Pavel II. přinesl mír v podobě dohody podepsané v roce 1992, papež František přichází tuto dohodu upevnit. Stejně jako Karol Wojtyla vybízí, aby lidé neztráceli naději.“