2.6.2019
Pozdrav Svatého otce romské komunitě, Blaj - Rumunsko
Dobré odpoledne, drazí bratři a sestry!
Těší mne, že se s vámi setkávám a děkuji vám za vaše přijetí. Ty, otče Ioane, se nemýlíš, když mluvíš o jistotě, stejně bezpečné jako někdy zapomínané, že v Kristově církvi je místo pro všechny. Jinak by to nebyla Kristova církev. Církev je místo setkání a potřebujeme si to připomínat nikoli jako krásné heslo, nýbrž jako součást občanského průkazu našeho křesťanství. Připomněl jsi nám to, když jsi poukázal na příklad biskupa mučedníka Ioana Suciu, který dokázal konkrétními gesty dávat tvar touze Boha otce po setkání s každým člověkem v přátelství a sdílení. Evangelium radosti se předává v radosti ze vzájemného setkání a vědomí, že máme Otce, který nás miluje. Jeho pohled spočívající na nás nám dává pochopit, jak se máme dívat na sebe navzájem. Přál jsem si stisknout vám ruce v tomto duchu, upřít svůj zrak do vašeho, nechat vás vstoupit do svého srdce a modlitby, s nadějí, že také já vstoupím do vašich modliteb a vašeho srdce.
Mé srdce však tíží jedna věc. Je to tíže diskriminací, segregací a týrání vašich komunit. Dějiny říkají, že ani křesťanům, ani katolíkům není toto zlo cizí. Chtěl bych proto požádat o odpuštění. Jménem církve prosím našeho Pána a vás o odpuštění za okamžiky, kdy jsme vás v průběhu dějin diskriminovali, týrali nebo jsme na vás pohlíželi špatně, pohledem Kaina a nikoli Ábela, a nebyli jsme schopni vás uznat, ocenit a hájit ve vaší osobitosti. Kain nedbá na svého bratra. A právě ve lhostejnosti se živí předsudky a podněcují nevraživosti. Jak často neuváženě soudíme, užíváme slova, která zraňují, setrváváme v postojích rozsévajících nenávist a vytvářejících distance! Když je někdo necháván pozadu, lidská rodina nejde kupředu. Nejsme do hloubi křesťanští a dokonce ani lidští, pokud nedokážeme vidět člověka dříve než jeho skutky, dříve než své úsudky a soudy.
V celých dějinách lidstva vždycky nacházíme Ábela i Kaina. Na jedné straně podaná ruka, na druhé ruka, která bije. Na jedné straně otevřenost k setkání, na druhé uzavřenost v konfliktu. Na jedné straně přijetí a na druhé odpis. Člověk, který vidí v druhém bratra, a jiný, který jej vnímá jako překážku na své cestě. Civilizace lásky a civilizace nenávisti. Každý den jsme nuceni volit mezi Ábelem a Kainem. Stojíme jako na rozcestí, kde je před námi rozhodující volba: kráčet cestou smíření nebo pomsty. Vyberme si Ježíšovu cestu. Je to cesta, která stojí úsilí, ale je to také cesta vedoucí k pokoji. A k němu se dochází skrze odpuštění. Nenechme se vléci záští, jež se usazuje uvnitř; žádná nevraživost. Žádné zlo totiž nenapraví jiné zlo, žádná pomsta neurovná nespravedlnost, žádné rozhorčení nepomůže srdci a žádná uzavřenost nesbližuje.
Drazí bratři a sestry, vy jakožto lid máte být aktéry. Nesmíte se bát sdílet a nabízet svoje specifické rysy, jež vás utvářejí a my jich máme velice zapotřebí: smysl pro hodnotu života a pro rodinu v širokém smyslu (bratranci, strýčci…), solidarita, pohostinnost, pomoc, podpora a ochrana těch nejslabších v rámci své komunity, vážnost a úcta vůči starým lidem, což je vaše veliká hodnota, náboženské vnímání života, spontánnost a radost ze života. Nepřipravujte společnost, v níž žijete, o tyto dary a také vy buďte ochotní přijímat všechno to dobré, co vám druzí mohou nabízet a přinést. Proto vás chci vybídnout, abyste společně šli a vytvářeli tam, kde jste, lidštější svět, překonávali strach a podezřívavost, nechali padnout bariéry, jež nás oddělují od druhých, a živili vzájemnou důvěru v trpělivé a nikdy marné snaze o bratrství. Snažit se putovat společně, s důstojností, důstojností v rodině, důstojností, s níž si vyděláváte na každodenní chléb – ano, to je to, co ti opravdu umožní jít vpřed - a také důstojností v modlitbě a s pohledem stále upřeným vpřed. (srov. Modlitební setkání s Romy a Sinty, 9. května 2019).
Toto setkání je poslední během mé návštěvy v Rumunsku. Přišel jsem do této krásné a pohostinné země setkat se jako poutník a bratr. Setkal jsem se s vámi a s mnoha lidmi, abych budoval most mezi svým a vaším srdcem. Nyní se obohacen vracím domů a nesu si s sebou místa a okamžiky, ale především tváře. Vaše tváře dodají barvu mým vzpomínkám a zaplní moji modlitbu. Děkuji vám, nesu si vás s sebou. A nyní vám požehnám, ale nejprve vás poprosím o jednu velkou laskavost: modlete se za mne. Děkuji!
Přeložila Johana Bronková
Česká sekce RV
Copyright © 2003-2024 česká sekce Vatikánského rozhlasu. Všechna práva vyhrazena. Adresa redakce: ceco@spc.va.