19.5.2019 

Mediální slogany souvisejí s nevědomostí, kterou využívají a zároveň šíří. Jejich význam totiž neplyne ze samotného verbálního výrazu, nýbrž ze způsobu jeho použití. Patří mezi ně např. klerikalismus. Ústav pro jazyk český jej ve své internetové příručce definuje jako „snahu využívat náboženské přesvědčení k politickým cílům“ anebo „snahu o vliv kněží na politický život“.

O takto chápaném klerikalismu prohlásil již papež Pavel VI. v roce 1975 (ZDE), že je překonaný. Rovněž Jan Pavel II. (ZDE) jej prohlásil za anachronismus. Při pohledu na českou scénu je ovšem možné mít jiný dojem, zvláště v souvislosti s vystoupeními mediálně známého církevního preláta, který je nositelem mnoha ocenění.

Podle Benedikta XVI. (ZDE) je „klerikalismus pokušení, které se týká kněze v každé době“. Novou formu tohoto pokušení spatřuje v postavení, kterého se při bohoslužbě dostalo knězi po liturgické reformě roku 1970. Od té doby - ačkoli to nebylo explicitně předepsáno (anebo možná právě proto) – se totiž mše začala sloužit takzvaně »čelem k lidu«, čímž se kněz stal pro účastníky bohoslužby „vztažným bodem“, ke kterému se soustředí pozornost a jemuž se odpovídá (srov. Joseph Ratzinger, Duch liturgie, Barrister&Principal, Brno 2006, str.70; Il problema dell´orientamento nella celebrazione, in La festa della fede, Jaca Book, Milano 1990, str.114). Odůvodněnost tohoto Ratzingerova postřehu si může snadno každý ověřit ze způsobu, jakým se na tom kterém místě eucharistie slaví a zda opravdu někdy nevyznívá spíše jako nějaké představení než bohoslužba. Přitom je však třeba mít na paměti, že výsledný dojem nemusí být dán pouze chováním samotného kněze.

Klerikalismus má zkrátka v různých dobách různé významy. V zemích střední a východní Evropy minulého století bylo toto heslo v rukou totalitních ideologických režimů jakousi rákoskou. Objevuje se v odůvodněních rozsudků k dlouholetým žalářům nad kněžím i věřícími laiky, kteří se „provinili“ pouze tím, že žili a hlásali evangelium. Klerikalismus je v tomto persekučním kontextu skloňován také známým normalizačním textem ÚV KSČ z roku 1971, nazvaným Poučení z krizového vývoje, ve kterém tehdejší komunisté vyjadřují své obavy dokonce před stoupenci Druhého vatikánského koncilu, o nichž tam paradoxně tvrdí, že jsou „ve službách bojového politického klerikalismu a získávají dosti velkou masovou základnu“. Z uvedeného je tedy dostatečně zřejmé a není vůbec divu, že karatelský tón slova  klerikalismus, jak zní poslední dobou z Petrova stolce, je v našich českých poměrech poněkud těžko stravitelný. V důsledku politicko-ideologické interpertace a mocenské aplikace tohoto sloganu, bolestně utkvělých v historické paměti Božího lidu, je skutečně nesnadné prokousat se k jeho zcela protichůdnému obsahu, podávanému nynějším papežským magisteriem.

František - narozdíl od sporadických vyjádření svých předchůdců - používá tento ismus nesrovnatelně častěji. Během šesti let svého pontifikátu – s výjimkou roku 2015, kdy toto slovo nepoužil vůbec – objevilo se v jeho textech a promluvách celkem 29krát. Zároveň však  pokaždé velmi přesně definuje jeho význam. Papež František pochopitelně nevyjadřuje nevraživost ke kněžství či církvi, která by bez kněžství neexistovala, nýbrž snahu a pobídku konsekventně praktikovat pravdu víry o všeobecném a služebném kněžství. Nepapouškuje politicko-ideologický, anticírkevní akcent, nýbrž pohybuje se na poli výlučně duchovním či asketickém.

Ze všech (jednotlivě níže podaných) zmínek papeže Františka o dnešním klerikalismu je možné sestavit např. takovouto syntézu. K. je sofistikovaný nešvar působený jistým druhem narcismu, hříšná spoluvina kněží i laiků, odebírající radost z evangelia a ochuzující setkání s Pánem i s lidmi; anomální pojímání církevní autority vyskytující se mezi kněžími i laiky. K. je elitářství a sbližuje se s úřadující mocí a s penězi. V jednom z kázání v kapli Domu sv. Marty papež František k přítomným kněžím podotkl, že při „pohledu na zbožnost prostých lidí nezřídka stoupne klerikalismus do hlavy i nám. Klerikalismus zapomíná, že viditelnost a svátostná povaha církve patří celému Božímu lidu.“

Sestavit jedinou syntézu Františkova pojetí klerikalismu je ovšem obtížné, ne-li nemožné, kromě toho, že by to asi ani nebylo v souladu s jeho učením o klerikalismu, který je „snahou kodifikovat víru do pravidel a pouček“.

Chronologický přehled zmínek papeže Františka o klerikalismu od začátku pontifikátu.

(Pokud odkaz nevede na český text, znamená to, že dané místo nebylo naší redakcí přeloženo.)

Poprvé, těsně po svém zvolení v listu adresovaném argentinským biskupům (25.3. 2013), mluví o „sofistikovaném klerikalismu, který znemožňuje zakoušet radost z evangelizace“ a který je způsoben „jistým druhem narcismu“; tentýž rok během červencové návštěvy v Brazílii František říká na setkání s Radou latinskoamerických episkopátů, že „klerikalismus je velmi aktuálním pokušením v Latinské Americe“ a jakousi „hříšnou spoluvinou kněží i laiků“. Podobně ve videoposelství adresovaném poutníkům svatyně v Guadaloupe říká, že „klerikalismus velmi škodí církvi v Latinské Americe“ a definuje jej jako „implicitní sebevztažnost, jakýsi skupinový postoj, který ochuzuje setkání s Pánem a s lidmi“. V programovém textu svého pontifikátu Evangelii gaudium varuje papež František před „nadměrným klerikalismem“, který „drží laiky stranou od rozhodování“, takže „nenacházejí možnost vyjadřovat se a jednat“ (č.102). V kapli Domu sv. Marty káže papež o „klerikalismu, který převládá, pokud v církvi chybí proroctví“. 

V roce 2014 mluví k Papežské radě pro novou evangelizaci o „pokušení soběstačnosti a klerikalismu“, jež spočívá ve snaze „kodifikovat víru do pravidel a pouček“. Na setkání s Asociací Corallo papež řekl, že by „nebyla klerikalizace, kdyby nebylo laiků, kteří chtějí být klerikalizováni“.

Rok 2015 zůstal ve Františkově pontifikátu bez jediné zmínky o klerikalismu, ale hned následující rok na setkání s mexickým episkopátem opět mluví o „pokušení distance a klerikalismu, chladnosti a lhostejnosti, triumfálního jednání a sebevztažnosti“. V dopise Papežské komisi pro Latinskou Ameriku přidává do galerie definic další a říká, že „klerikalismus zapomíná, že viditelnost a svátostná povaha církve patří celému Božímu lidu“. V promluvě  k řeholnicím (UISG) papež mluví o klerikalismu v souvislosti s nedostatečným podílem laiků ve farním životě ve farních a ekonomických radách farností. A při duchovní obnově kněží v Jubilejním roce Milosrdenství  říká, že „klerikalismus redukuje konkrétnost Boží lásky“. Na kázání v kapli Domu sv. Marty mluvil o „duchu klerikalismu“, kterým se „klerici považují za nadřazené, vzdalují se lidu a nemají čas vyslechnout chudé, trpící, vězněné a nemocné“.

O měsíc později, začátkem roku 2017 na témže místě, mluvil o „klerikalistické psychologii vydělování se z lidu a odstupu od lidu“. František však nemluví jen o druhých. Dva dny poté mluvil v první osobě množného čísla opět v Domě sv. Marty o klerikalismu, který  „kolikrát také nám při pohledu na zbožnost prostých lidí stoupne do hlavy a který tolik škodí církvi“. Na setkání s duchovenstvem v Miláně pak varoval před k. jakožto snahou laiků „zastoupit kněze při liturgii“. Krátce poté zmiňuje tento nešvar „jako jedno z největších nebezpečí v církvi“ a jindy - spolu s pokušením formalismu - jako „kořen dvojího života“. Na tiskové konferenci při návratu z Fatimy vyslovil papež pro změnu znepokojení nad „fenoménem antiklerikalismu mezi katolíky“. Na setkání s Radou latinskoamerických episkopátů v Bogotě uvedl zas o klerikalismu, že „činí křesťanské laiky infantilními a ožebračuje identitu služebného kněžství“; o týden později ve Vatikánu, na audienci pro řeholní kongregaci misionářů NSJ, podotkl že „odrazuje lidi - a zejména mladé - od církve“. Na setkání s duchovenstvem v Boloni vyjmenovává „kariérismus a klevetění jako hlavní neřesti klerikalismu“. V kapli Domu sv. Marty kázal o klerikalismu, který „se vždycky sbližuje s úřadující mocí a s penězi“.

V roce 2018 na setkání s episkopátem v Chile konstatoval, že klerikalismus je „karikaturou obdrženého povolání“, na jedné římské koleji jej označil za „největší nemoc církve“ a na letním setkání s italskou mládeží v Římě dokonce za „perverzi církve“. V listu Božímu lidu říká papež, že klerikalismus je „anomální pojímání církevní autority“ a to jak kněžími, tak laiky. Během pastorační návštěvy v Palermu řekl duchovenstvu, že klerikalismus je postoj, který „staví církev nad svět“, zatímco „církev je uvnitř světa, aby ho prokvasila jako těsto“. Na zahájení loňské synody o mládeži papež mluvil o „klerikalismu, který se rodí z elitářské a výlučné koncepce povolání, jež vykládá pověření ke službě jako moc, kterou je třeba vykonávat, a nikoli jako nezištnou a velkodušnou službu, kterou je třeba nabízet“.  

V tomto roce 2019 pak v promluvě k lombardským seminaristům řekl, že Ježíš pranýřoval „klerikalimus, který v jeho době reprezentovali farizeové a učitelé Zákona“, a dodal, že souvisí se sebeobranným postojem kněze. Naposledy pak letos v květnu na sympoziu římské diecéze označil klerikalismus za snahu kněží starat pouze o sebe a položil ji do souvislosti s funkcionářským pojetím služebného kněžství.

Milan Glaser

Copyright © 2003-2024 česká sekce Vatikánského rozhlasu. Všechna práva vyhrazena. Adresa redakce: ceco@spc.va.