Rádio Vaticana

Bůh svoje děti nenálepkuje

25.1.2019

Homilie Svatého otce při kajícné liturgii s mladými vězni, Pacora, 25. ledna 2019

„Přijímá hříšníky a jí s nimi“ (Lk 15,2), vyslechli jsme právě na začátku čtení z evangelia. Reptali na to někteří farizeové a učitelé Zákona, které značně pohoršovalo a obtěžovalo Ježíšovo chování. Tímto vyjádřením se ho snažili diskvalifikovat a znevážit před okolím, avšak naopak zdůraznili jeden z jeho nejběžnějších a nejpříznačnějších postojů: „Přijímá hříšníky a jí s nimi“.

Ježíš se nebojí přistupovat k lidem, kteří na sobě z tisícerých důvodů nesli tíži společenské nenávisti, jak tomu bylo v případě celníků – připomeňme, že se celníci obohacovali okrádáním svého vlastního lidu, čímž vzbuzovali opravdu silné rozhořčení – či břemeno svých vin, chyb a omylů, jak tomu bylo u takzvaných hříšníků. Činí tak, protože ví, že v nebi bude větší radost nad jedním obráceným hříšníkem, než nad devětadevadesáti spravedlivými, kteří obrácení nepotřebují (srov. Lk 15,7).

Zatímco druzí pouze reptali a rozčilovali se, a tak znemožňovali a bránili jakékoli možné změně, obrácení a inkluzi, Ježíš se přibližuje, vydává všanc, ohrožuje svou dobrou pověst a stále vyzývá k pohledu na horizont, schopný obnovit život i dějiny. Jsou to dva zcela odlišné pohledy, které si protiřečí. Jeden – spojený s reptáním a klevetěním – je jalový a neplodný, a druhý – Pánův pohled – volá po změně a obrácení.

Reptavý a klevetivý pohled

Mnozí lidé tuto Ježíšovu volbu nesnášejí a nemilují, naopak, nejprve polohlasem a později silným křikem projevují nesouhlas a snaží se diskreditovat jeho chování i přístup všech jeho stoupenců. Nepřijímají a odmítají rozhodnutí, které spočívá v blízkosti člověku a poskytnutí nové možnosti. Je mnohem snazší opatřit lidské životy tituly a nálepkami, které dokáží zastavit a stigmatizovat nejenom minulost, ale také přítomnost a budoucnost lidí. Nálepkami, které v konečném důsledku vedou jedině k rozdělení – sem ti dobří, tam špatní; sem spravedliví, tam hříšníci.

Takový postoj všechno zohyzďuje, protože staví neviditelnou zeď, která vede k domněnce, že se všechny problémy zázračně vyřeší vytěsňováním, oddělováním a vyčleňováním. Když něco takového nějaká společnost či komunita dovolí, a přitom ještě pomlouvá a reptá, vstupuje do začarovaného kruhu, tvořeného rozdělením, výčitkami a odsuzováním; zaujímá sociální postoj poznamenaný marginalizací, vyřazováním a odporem až do té míry, že jako Kaifáš nezodpovědně prohlašuje: „Lépe, když jeden člověk umře za lid, než aby zahynul celý národ“ (Jan 11,50). Nit se normálně přetrhne na nejslabším místě – tam, kde jsou chudí a bezbranní.

Jak bolestný je pohled na společnost, která svou energii vkládá do reptání a rozhořčení, namísto toho, aby vyvíjela snahu. Tvořivou snahu, příležitosti a změnu!

Pohled obracející

Celé evangelium se naopak vyznačuje jiným pohledem, který povstává z Božího srdce. Pán slaví, když vidí, jak se jeho děti vracejí domů (srov. Lk 15,11-32). Ježíš to dosvědčil, když až do krajnosti projevoval milosrdnou Otcovu lásku. Je to láska, jíž nezbývá čas na reptání, nýbrž která usiluje o prolomení kruhu zbytečné a lhostejné kritiky. Neutrální a nestranná láska, která se ujímá složitosti života a každé situace. Láska, jíž začínají dynamiky schopné poskytnou cesty a příležitost k integraci a změně, k vyléčení a odpuštění, cesty ke spáse. Když Ježíš stoluje s celníky a hříšníky, porušuje logiku, která odděluje, vyčleňuje a klamně rozděluje na „dobré a špatné“. Nenařizuje to úředně, ani tak nečiní pouze z dobrého úmyslu, voluntarismu či sentimentalismu, nýbrž vytváří vztahy, umožňující nové procesy, sází na každý možný krok a oslavuje ho.

Rozchází se tak ještě s jiným typem reptání, které není snadné odkrýt a které protrhává sny, protože trvale našeptává: nezvládneš to, nezvládneš to...Toto vnitřní reptání se objevuje v člověku, který zaplakal nad svým hříchem, je si vědom své chyby, ale nevěří v možnost změny. Je niterně přesvědčen o tom, že když se narodil jako celník, musí tak i zemřít, což ovšem není pravda.

Přátelé, každý z nás má mnohem větší cenu než vnější nálepka. Ježíš nás tomu učí a volá k víře. Jeho pohled nás vybízí, abychom se dožadovali pomoci na cestě, vedoucí k překonání tohoto stavu. Někdy reptání domněle vítězí, ale nevěřte tomu, neposlouchejte ho. Naslouchejte hlasům, které podněcují k pohledu vpřed, nikoli těm, které vás stahují dospodu.

Radost a naděje každého křesťana – tedy nás všech, papeže nevyjímaje – pochází z toho, že na sobě někdy zakusil Boží pohled, který nám sděluje: „jsi částí mé rodiny, nemohu tě opustit v nečase, nenechám tě na cestě, jsem tady s tebou“. Tady? Ano, tady. Ve chvíli, o jaké zde mluvil Luis, kdy byl zdánlivě se vším konec, cosi prohlásilo: Ne! To není konec, protože máš velký cíl, který ti umožní pochopit, že Bůh Otec byl a je s námi všemi a dává nám lidi, s nimiž máš kráčet a pomáhat si k dosažení nových met.

Ježíš takto mění reptání ve slavnost a říká nám: „Radujte se se mnou!“ (Lk 15,6).

Bratři, jste částí rodiny a mnohé můžete sdílet. Pomozte nám, abychom poznali, jakým nejlepším způsobem máme prožívat a provázet transformační proces, jehož, jako rodina, máme všichni zapotřebí.

Pokud společnost neumí oslavovat proměnu svých dětí, onemocní, stejně jako ochoří společenství, které žije ze zdrcujícího, odsuzujícího a necitlivého reptání. Společnost je naopak plodná, jestliže dokáže vyvolat dynamiky schopné začleňovat a scelovat, bojovat za nové příležitosti, které by jejím dětem daly novou možnost, utvářet budoucnost na základě společenství, vzdělání a práce. A přestože někdy zakouší bezmoc, protože neví, jak na to, nevzdává se a pokouší se znovu. Všichni si máme pomáhat, abychom se v rámci komunity učili hledat tyto nové cesty. Jde o smlouvu, kterou máme s odvahou uzavřít – vy, mladí lidé, dozorci a vedení vašeho střediska a ministerstva, vaše rodiny i pastorační pracovníci. Všichni se dejte do práce, abyste hledali a nacházeli nové cesty, vedoucí ke změně a zapojení. Pán vám k tomu žehná, podporuje vás a provází.

Zanedlouho budeme pokračovat v kajícné liturgii, v níž všichni budeme moci zakusit pohled Pána, který nevidí vnější nálepku ani trest, nýbrž vidí své děti. Boží pohled popírá veškeré vyřazování a dává nám sílu k tvorbě oněch nezbytných smluv, popírajících reptání, bratrských paktů, které našemu životu umožňují, aby trvale zval k radosti a spáse.

Přeložila Jana Gruberová

Česká sekce RV