24.1.2019 

Promluva papeže k biskupům Střední Ameriky 24. ledna 2019, Panama

Drazí bratři!

Děkuji mons. Josému Luisovi Escobar Alasovi, arcibiskupovi ze San Salvadoru za slova na uvítanou, pronesená jménem všech. Těší mne, že se s vámi mohu setkat a sdílet familiárněji a bezprostředněji touhy, plány a sny vás Pastýřů, kterým Pán svěřil péči o svůj svatý lid. Děkuji za bratrské přijetí.

Možnost setkat s vámi znamená pro mne také „darovat si“ příležitost obejmout a pocítit blíže váš lid, osvojit si jeho tužby i neútěchy, ale zejména onu odvážnou víru, která dovede oživovat naději a podněcovat lásku. Díky, že jste mi umožnili přiblížit se ke zkoušené, ale prosté víře s chudou tváří vašeho lidu, který ví, že „Bůh je přítomen, nespí, jedná, vidí a pomáhá“ (Sv. Oskar Romero, Homilie, 16. prosince 1979).

Toto setkání nám připomíná církevní událost velkého významu. Pastýři tohoto regionu byli prvními, kdo v Americe vytvořili organismus, založený na společenství a účasti, který přinesl a nadále přináší bohaté plody. Mám na mysli Sekretariát episkopátů Střední Ameriky (SEDAC). Společný prostor rozlišování a snah, který živí, revitalizuje a obohacuje vaše církve. Pastýři, kteří uměli činit kroky vpřed a vysílat signály, jež nebyly zdaleka jenom programové, ukázali, že budoucnost Střední Ameriky – i jakéhokoli jiného regionu světa – vede nezbytně skrze jasnozřivost, schopnost rozšiřovat vize a sjednocovat snahy v trpělivém a velkodušném naslouchání, porozumění, oddanosti a nasazení, což umožňuje rozlišovat nové horizonty, k nimž nás přivádí Duch (srov. Evangelii gaudium, 235). [Chtěl bych zde připomenout památku pastýřů, kteří hnáni pastorační horlivostí a láskou k církvi uvedli do života tento církevní organismus, mimo jiné např. mons. Luise Cháveze y Gonzáles, arcibiskupa San Salvadoru, a mons. Victora Sanabriu, arcibiskupa ze San José z Kostariky.]

Během těchto sedmdesáti pěti let od svého založení se SEDAC snažil sdílet radosti i smutky, zápasy a naděje národů Střední Ameriky, jejíž dějiny jsou protkány a utvářeny dějinami vašeho lidu. Mnozí muži a ženy, kněží, zasvěcené osoby a laici nabídli svůj život až k prolití vlastní krve, aby zachovali naživu prorocký hlas církve tváří v tvář nespravedlnosti, zbídačování lidí a zneužívání moci. Oni nám připomínají, že „kdo vpravdě touží vzdávat Bohu slávu svým vlastním životem, kdo se chce skutečně posvěcovat, aby jeho existence oslavila Boha, Svatého, ten je povolán k tomu, aby se s plným zanícením vydal a až do únavy se namáhal prokazovat v životě skutky milosrdenství“ (Gaudete et exsultate, 107). A to nikoliv jako almužnu, nýbrž z povolání.

Mezi prorockými plody církve ve Střední Americe mohu s potěšením poukázat na postavu svatého Oskara Romera, kterého jsem měl tu čest nedávno kanonizovat během biskupské synody o mládeži. Jeho život a jeho učení jsou zdrojem stálé inspirace pro naše církve a zejména pro nás biskupy.

Motto, které si vybral do svého biskupského znaku a které je vytesáno na jeho náhrobku, jasně vyjadřuje inspirativní princip jeho pastýřského života: „smýšlet s církví“, buzolu, kterou řídil svůj život ve věrnosti i uprostřed těch největších bouří.

Toto je odkaz, který se může stát aktivním a oživujícím svědectvím pro nás, kteří jsme povoláni k mučednické odevzdanosti v každodenní službě našemu lidu; a tento odkaz bych rád učinil základem této reflexe, o kterou se s vámi chci podělit. Vím, že mezi námi jsou někteří, kteří jej osobně znali – jako kardinál Rosa Chávez – a proto, Eminence, pokud budete mít dojem, že se v něčem mýlím, můžete mne opravit. Odvolávat se k postavě Romera znamená odvolávat se ke svatosti a prorockému charakteru, který tkví v DNA vašich místních církví.

Smýšlet s církví

1. Uznání a vděčnost

Když svatý Ignác podává pravidla o smýšlení s církví, snaží se pomoci exercitantovi překonat jakýkoli typ falešných dichotomií či antagonismů, jež mohou redukovat duchovní život na obvyklé pokušení přizpůsobovat Boží Slovo vlastním zájmům. Umožňuje tak exercitantovi zakusit milost pocítit a vědět, že je součástí apoštolského těla většího než on, a zároveň si uvědomit reálnost svých sil a svých možností bez ochabování, ale také bez selekce či obav. Cítit se součástí celku, který bude vždycky víc než součtem částí (srov. Evangelii gaudium, 235) a bude doprovázen Přítomností, která jej neustále přesahuje (srov. Gaudete et exsultate, 8).

Chtěl bych tedy toto první „smýšlení s církví“, obdržené od svatého Oskara, zaměřit na poděkování a vděčnost za tolik přijatého a nezaslouženého dobra. Romero se mohl s životem církve sladit a osvojit si jej, protože niterně miloval ty, kteří jej zrodili ve víře. Bez této niterné lásky bude velmi obtížné porozumět jeho příběhu a jeho konverzi, poněvadž tato láska jej přivedla k sebedarování v mučednictví. Tato láska se rodí z přijetí zcela nezištného daru, který nám nepatří a osvobozuje nás od každého nároku a pokušení myslet si, že jsme jeho vlastníky či jedinými interprety. Nevynalezli jsme církev, nezrodila se s námi a bude pokračovat bez nás. Tento postoj, který je dalek upadnutí do apatie, vzbuzuje bezednou a nepředstavitelnou vděčnost, která všemu dává pokrm. Mučednictví není synonymem ustrašenosti či postoje někoho, kdo nemiluje život a nedovede uznat jeho hodnotu. Naopak, mučedník je ten, který umí toto díkůvzdání ztělesnit a tlumočit životem.

Romero smýšlel s církví především proto, že miloval církev jako matku, která jej zrodila ve víře, a cítil se být její součástí.

2. Láska, která ví o lidu

Tato láska, tvořená přilnutím a vděčností, jej vedla k nadšenému přijetí - také oddaným studiem – celého přínosu a obnovy magisteria, jež nabídl druhý vatikánský koncil. Tam nalézal pevnou ruku k následování Krista. Nebyl ideolog, ani nebyl ideologický; jeho působení plynulo z hlubokého souznění s koncilními dokumenty. Smýšlet s církví znamená pro Romera, osvíceného tímto jejím horizontem, rozjímat o církvi jako o Božím lidu. Poněvadž Pán nás nechtěl spasit jednotlivě a s vyloučením vzájemných vztahů, nýbrž chtěl vytvořit lid, který by ho vpravdě uznával a svatě mu sloužil (srov. Lumen gentium, 9). Celý tento lid má, opatruje a slaví „pomazání od Svatého“ (tamt. 12) a Romero mu naslouchal, aby se nepřipravil o inspiraci (srov. Sv. Oskar Romero, Homilie, 16. července 1978). Tak nám ukazuje, že Pastýř, aby našel a potkal Pána, si musí osvojit srdeční tep svého lidu a naslouchat mu, cítit „pach“ dnešních mužů i žen, být proniknut jejich radostmi a nadějemi, smutkem a úzkostmi (srov. Gaudium et spes, 1) a takto v hloubi chápat Boží Slovo (srov. Dei Verbum, 13). Naslouchat lidu, který mu byl svěřen, a jeho prostřednictvím dýchat a objevovat vůli Boha, který nás volá (srov. Promluva na vigilii před biskupskou synodou o rodině, 4. října 2014). Bez dichotomií nebo falešných antagonismů, protože pouze Boží láska je schopna sladit všechny naše lásky v jediném cítění a pohledu.

Smýšlet s církví pro něho vlastně znamená účastnit se slávy církve, tedy nést všechnu Kristovu kenozi (sebezřeknutí) ve svém nitru. V církvi žije Kristus mezi námi, a proto musí být pokorná a chudá, protože arogantní církev, domýšlivá církev, soběstačná církev není církví kenoze (srov. Sv. Oskar Romero, Homilie, 1. října 1978).

3. Nosit v sobě Kristovu kenozi

To není jenom sláva církve, ale také povolání a pobídka, aby byla naší osobní slávou a cestou svatosti. Kristova kenoze není věcí minulosti, nýbrž aktuální garancí, abychom pocítili a objevili Jeho činorodou přítomnost v dějinách. Přítomnost, o níž nemůžeme a nechceme mlčet, protože víme a zakusili jsme, že pouze On je „cesta, pravda a život“. Kristova kenoze nám připomíná, že Bůh zachraňuje v dějinách, v životě každého člověka a že tyto dějiny jsou také Jeho dějinami a že nám jde vstříc (srov. Homilie, 7. prosinec 1978). Je důležité, bratři, abychom neměli strach přistoupit a dotknout se ran našeho lidu, které jsou také našimi ranami, a činit tak v Pánově stylu. Pastýř nemůže být vzdálen od utrpení svého lidu; ba dokonce bychom mohli říci, že srdce pastýře se měří podle schopnosti dojmout se tváří v tvář raněným a ohroženým životům. Činit tak v Pánově stylu znamená dovolit, aby toto utrpení zasáhlo a poznamenalo naše priority a naše gusta, využití času a peněz a také způsob modlitby, abychom mohli všechno a všechny pomazávat útěchou Ježíšova přátelství ve společenství víry, která obsahuje a otevírá stále nový horizont, dávající životu smysl a naději (srov. Evangelii gaudium, 49). Kristova kenoze vyžaduje rozchod s virtuálností života i proslovů, abychom naslouchali ustavičnému lomozu a volání reálných lidí, kteří vybízejí k navazování vztahů. A dovolte mi říci, že sítě slouží k vytváření kontaktů, ale nikoli kořenů; nejsou s to nám dát přináležitost a umožnit nám cítit, že jsme součástí téhož lidu. Bez tohoto cítění bude veškeré naše mluvení, shromažďování, setkávání a psaní znamením víry, která nedovedla provázet Pánovu kenozi, polovičaté víry.

Kristova kenoze je mladá

Tento Světový den mládeže je jedinečnou příležitostí vyjít v ústrety a ještě více se přiblížit realitě naší mládeže, plné nadějí a tužeb, ale poznamenané také mnoha hlubokými ranami. S mladými budeme moci nově vykládat svoji dobu a rozpoznat znamení doby, protože jak prohlásili synodní otcové, mladí jsou „teologickým polem“, kde nám Pán dává poznat některá svoje očekávání a výzvy k vytváření zítřka (srov. Synoda o mládeži, Závěrečný dokument, 64). S nimi lépe nahlédneme, jak učinit evangelium přístupnějším a věrohodnějším ve světě, kde žijeme; jsou jako teploměr pro rozpoznání toho, v jakém bodě se nacházíme jako společenství a jako společnost.

Nosí v sobě neklid, který je třeba ocenit, respektovat a provázet. A nám všem to prospívá, protože nás to podněcuje a připomíná nám, že Pastýř nikdy nepřestává být učedníkem a je neustále na cestě. Tento svatý neklid nás uvádí do pohybu a předchází. Připomněli to synodální otcové, když řekli: „V určitých směrech mohou být více vpředu než pastýři“ (tamt. 66). Musí nás naplňovat radostí konstatace, že setba nepřišla vniveč. Mnoho z oněch očekávání a intuic se rozvinulo v rodině, živeno babičkou nebo katechetou, nebo ve farnosti, ve vzdělávací či mládežnické pastoraci. Tyto touhy vyrostly z naslouchání evangeliu a ve společenství živé a horlivé víry a nacházejí tam půdu, aby vzklíčily. Jak neděkovat, že máme mladé lidi, kteří touží po evangeliu! Tato skutečnost nás podněcuje k většímu nasazení, abychom jim pomohli růst a poskytli jim větší a lepší prostory, které je obrodí podle Božího přání. Církev je ze své povahy Matkou a jako taková rodí život, chová ho ve svém lůně a chrání jej před vším, co může ohrozit jeho vývoj. Je to „těhotenství“ ve svobodě a pro svobodu. Prosazujte proto výchovné programy a centra, jež dokáží mládež provázet, podporovat a svěřovat jí odpovědnost; „ukradněte“ je z ulice dřív než jejich představivost dokáže uvěznit a zotročit kultura smrti, jež klamou a nabízejí a magická řešení. A čiňte tak nikoli paternalisticky, shora dolů, protože to od nás Pán nechce, nýbrž jako otcové, jako bratři k bratřím. Oni jsou Kristovou tváří pro nás a ke Kristu nelze jít shora dolů, nýbrž zdola nahoru (srov. Sv. Oskar Romero, Homilie, 2. září 1979).

Mnozí mladí byli bohužel svedeni bezprostředními odpověďmi, které zadlužují život. Synodální otcové řekli: z donucení či nedostatku alternativ se mladí ocitli ve značně konfliktních situacích bez okamžitého řešení: domácí násilí, vraždy žen páchané muži (femminicidio) – to je metla našeho kontinentu – ozbrojené a zločinecké bandy, obchod s drogami, sexuální zneužívání nezletilých i zletilých, a tak dále. Bolí zjištění, že základem mnoha těchto situací je osiření, způsobené kulturou a společností, jež „zbořila zábrany“. Rodiny jsou velice často sdírané ekonomickýmm systémem, který neklade na první místo lidi a obecné dobro, nýbrž vytvořil ze spekulací „ráj“, kde se neustále tyje bez ohledu na to, kdo to hradí. Naši mladí bez tepla domova, bez rodiny, bez společenství a bez přináležitosti jsou ponechání napospas prvnímu podvodníkovi.

Nezapomeňme, že „opravdová bolest člověka patří především Bohu“ (G. Bernanos, Diario di un curato di campagna, Milano 1998, 72). Neseparujme to, co On ve svém Synu sjednocuje!

Budoucnost vyžaduje, aby byla respektována přítomnost, uznána důstojnost kultur vašich národů ve snaze o jejich docenění. Také tady jde o důstojnost: o kulturní sebeúctu. Váš lid není „druhořadou“ společností. Má svoje bohaté dějiny, které je třeba akceptovat, ocenit a povzbudit. Semena Království byla na této půdě zaseta. Máme povinnost je uznat, opatrovat a chránit, aby nic z toho, co Bůh dobrého zasel, vyprahlo v důsledku falešných zájmů, které šíří především korupci a bují ze zbídačování těch nejchudších. Pečovat o kořeny znamená chránit bohatý historický, kulturní a duchovní odkaz, který tato země po staletí stmeluje. Snažte se a pozvedejte hlas proti kulturní desertifikaci, která ve vašich národech produkuje radikální nouzi, protože je obírá o nezbytnou životodárnou imunitu, uchovávající důstojnost i v těch největších těžkostech.

V posledním pastoračním listu píšete: „Poslední dobou je náš region zasažen migrací, probíhající nově, masově a organizovaně, čímž vyšly najevo motivy, které působí nucenou migraci i rizika ohrožující důstojnost člověka“ (SEDAC, Poselství Božímu lidu a všem lidem dobré vůle, 30. listopadu 2018). Mnozí migranti mají mladé tváře, hledají něco lepšího pro své rodiny, nebojí se riskovat a nechat všeho, jen když se jim dostane minimálních záruk lepší budoucnosti. Tady nestačí jenom denuncovat, nýbrž konkrétně hlásat „dobrou zprávu“. Církev díky své všeobecnosti může nabízet bratrskou a pohostinnou přívětivost tak, aby spolu původní a příchozí komunity vedly dialog, přispívaly k překonání strachu a lhostejnosti a posilovaly svazky, jimž hrozí, že budou v kolektivním povědomí zpřetrhány migracemi. „Přijmout, chránit, podporovat a integrovat“ – jsou čtyři slovesa, jimiž církev v této migrační situaci tlumočí svoje mateřství v dnešních dějinách (srov. Synoda o mládeži, Závěrečný dokument, 147).

Veškeré snahy, které budete moci vyvinout stavěním mostů mezi církevními, farními a diecézními komunitami, jakož i mezi biskupskými konferencemi, budou prorockým gestem církve, která je v Kristu „znamením a nástrojem vnitřního spojení s Bohem a jednoty celého lidstva“ (Lumen gentium, 1). Takto bude pokušení omezovat se na pouhou denunciaci slábnout, a bude se hlásat nový Život, který nám dává Pán.

Připomeňme si povzbuzení svatého Jana: „Jestliže má někdo majetek a vidí, že jeho bratr je v nouzi, ale zavře před ním svoje srdce – jak v něm může zůstávat Boží láska? Děti, nemilujme jen slovem a jazykem, ale činem doopravdy!“ (1 Jan 3,17-18).

Všechny tyto situace kladou otázky, jsou to situace, které nás volají ke konverzi, solidaritě a pronikavě výchovnému působení v našich komunitách. Nemůžeme zůstat lhostejní (srov. Synoda o mládeži, Závěrečný dokument, 41-44). Svět skartuje, to víme a trpíme tím; Kristova kenoze nikoli. Zakusili jsme to na svém vlastním těle a nadále zakoušíme skrze odpuštění a obrácení. Toto napětí nás nutí, abychom se neustále ptali: na čí straně chceme stát?

Kristova kenoze je kněžská

Je dobře známo přátelství mons. Romera a otce Rutilia Grandeho i dopad, který měla vražda druhého jmenovaného na Romerův život. Byla to událost, která se vpálila do jeho srdce muže, kněze a pastýře. Romero nebyl správcem lidských zdrojů, neřídil lidi či organizace, projevoval otcovskou, přátelskou a bratrskou lásku. Měřítko poněkud vysoké, avšak jediné, které se hodí ke zhodnocení našeho biskupského srdce, měřítko, podle něhož si můžeme položit otázku: nakolik se mne dotýká život mých kněží? Nakolik se dám zasáhnout tím, co prožívají, pláču nad jejich bolestmi, raduji se nad jejich radostmi a slavím s nimi? Církevní funkcionářství a - tak smutně rozšířený – klerikalismus, který je karikaturou a perverzí služebného kněžství, se začíná poměřovat těmito otázkami. Není to záležitost stylů, způsobů či slovníku, ač je to všechno také důležité, ale především je to záležitost dopadu a toho, nakolik jsou naše biskupské plány schopny dát prostor pro přijetí, doprovázení a podporování našich kněží; „reálný prostor“, abychom se o ně postarali. To z nás činí skutečně plodné otce.

Na kněžích obvykle zvláštním způsobem spočívá odpovědnost za to, aby tento lid byl Božím lidem. Jsou v první linii. Nesou na ramenou tíži dne a horko (srov. Mt 20,12), jsou vystaveni řadě všedních situací, které je mohou činit zranitelnými a proto potřebují naši blízkost, naše porozumění a povzbuzení, naše otcovství. Výsledek pastorační práce, evangelizace v církvi a misijní poslání nestojí na bohatství prostředků a materiálních zdrojů nebo na kvantitě událostí a aktivit, které realizujeme, nýbrž na ústředním postavení soucitu: jedné z velkých charakteristik, kterou můžeme jako církev nabízet svým bratřím. Kristova kenoze je výrazem maximálního soucitu Otce. Kristova církev je církví soucitu, který začíná doma. Vždycky je dobré se jako pastýři tázat: jak se mne dotýká život mých kněží? Jsem schopen být otcem nebo mi stačí být pouhým vykonavatelem? Nechám se obtěžovat? Připomínám slova Benedikta XVI. na počátku jeho pontifikátu, když mluvil ke svým krajanům: „Kristus nám neslíbil pohodlný život. Kdo s Ním hledá pohodlí, spletl si cestu. On nám ukazuje cestu k velkým věcem, k dobru, k autentickému lidskému životu“ (Promluva k německým poutníkům, 25. dubna 2005).

Víme, že naše práce, návštěvy a setkání zejména ve farnostech mají administrativní dimenzi, složku, jež je nezbytná. Je třeba se ujistit o jejím plnění, ale to neznamená, že máme využít tu trochu času, který máme, na administrativní úkony. Při návštěvách je naslouchání tou zásadní věcí, kterou nemůžeme delegovat. Je tolik věcí, které děláme denně a měli bychom je svěřit druhým. Avšak to, co delegovat nemůžeme, je schopnost naslouchat, sledovat zdraví a život svých kněží. Nemůžeme na druhé delegovat dveře otevřené pro ně. Otevřené dveře pro vytvoření podmínek, jež umožní důvěru spíše než strach, upřímnost spíš než pokrytectví, otevřenou a uctivou výměnu spíše než disciplinární monolog.

Připomínám Rosminiho slova: „Jistě pouze velikáni mohou formovat velikány [...] V prvních staletích byl dům biskupa seminářem kněží a jáhnů; přítomnost biskupa a duchovní konverzace s ním byla vřelou, ustavičnou a velkolepou přednáškou, z níž chápali teorii na základě jeho učených slov praktikovaných jeho usilovnou pastorací. A tak vedle Alexandrů krásně vyrůstali mladí Atanášové“ (Delle cinque piaghe della santa Chiesa, Brescia 1966, 40).

Je důležité, aby kněz našel otce, pastýře, ve kterém se může „shlížet“, a ne správce, kterému jde jen o  „slavnostní defilé“. Hlavní je, aby přes všechny naše odlišnosti, včetně našich nesouhlasů, a diskusí, ke kterým může docházet (a je normální a žádoucí, aby k nim docházelo), viděli kněží v biskupovi muže schopného se pro ně nasadit a exponovat, posouvat je dál a podávat jim pomocnou ruku, když jsou v nesnázích. Muže rozlišujícího, který umí orientovat a nacházet na nejrůznějších křižovatkách osobních příběhů konkrétní a schůdné stezky.

Slovo autorita pochází etymologicky z latinského kořene augere, což znamená zvětšovat, podporovat a dávat růst. Pastýř má svojí autoritou především pomáhat růst, podporovat svoje kněze a nikoli sebe, což by z něj udělalo starého mládence. Radostí otce/pastýře je vidět, jak jeho synové rostou a přinášejí plody. Toto, bratři, ať je naše autorita i znamení naší fertility.

Kristova kenoze je chudá

Bratři, smýšlet s církví znamená smýšlet s věřícím lidem, Božím lidem, který trpí a doufá. Znamená vědět, že naše služebná totožnost se rodí a chápe ve světle této jedinečné a konstitutivní přináležitosti našeho bytí. V tomto smyslu bych si spolu s vámi rád připomněl to, co napsal svatý Ignác nám jezuitům: „chudoba je matkou a zdí“, rodí a nese. Je matkou, protože nás volá k plodnosti a životodárnosti, ke schopnosti dávat, což nedokáže lakomé a hrabivé srdce. Je zdí, protože nás chrání před jedním z nejsubtilnějších pokušení, jemuž musíme my, zasvěcené osoby, čelit: před duchovním zesvětštěním, což je pokus, kdy se do náboženských a „zbožných“ hodnot halí žízeň po moci a protagonismu, marnivost, ba dokonce domýšlivost a pýcha. Zeď a matka nám pomáhají být stále svobodnější církví soustředěnou v kenozi svého Pána. Církví, která nechce, aby její síla – jak říkal mons. Romero – byla oporou mocných a politiky, nýbrž kráčí s ušlechtilou nestranností, nesena jedině pažemi Ukřižovaného, který je její pravou silou. A to se projevuje konkrétními a zřetelnými gesty, interpeluje nás to a pobízí, abychom ve svědomí zpytovali svoje rozhodnutí a priority v užívání zdrojů, vlivů a postavení. Chudoba je matkou a zdí, protože opatruje naše srdce, aby nesklouzlo do ústupků a kompromisů, jež oslabují svobodu a parrésii (odhodlání), ke kterým  nás volá Pán.

Bratři, na závěr vstupme pod ochranu Panny Marie, modleme se společně, aby opatrovala naše srdce Pastýřů a pomáhala nám lépe sloužit Tělu svého Syna, svatému věřícímu Božímu lidu, který putuje, žije a modlí se ve Střední Americe.

Ježíš ať vám žehná a Panna Maria chrání.

A, prosím, nezapomeňte se za mne modlit!. Děkuji!

Přeložil Milan Glaser

Česká sekce RV

Copyright © 2003-2024 česká sekce Vatikánského rozhlasu. Všechna práva vyhrazena. Adresa redakce: ceco@spc.va.