Rádio Vaticana

O přikázáních - Lhostejnost zabíjí

17.10.2018

Promluva při generální audienci

Dobrý den, drazí bratři a sestry!

Chtěl bych dnes pokračovat v katechezi o pátém přikázání desatera „Nezabiješ“. Zdůraznili jsme již, jak toto přikázání vyjevuje vzácnost, posvátnost a nezcizitelnost lidského života v Božích očích. Nikdo nemůže pohrdat životem druhého ani svým vlastním. Člověk totiž v sobě nese Boží obraz a je předmětem jeho nekonečné lásky, bez ohledu na situaci, v níž byl povolán k bytí.

V evangelním úryvku, který jsme před chvílí vyslechli, nám Ježíš ukazuje, že toto přikázání má ještě hlubší smysl. Prohlašuje totiž, že před Božím soudem je dokonce i hněv namířený proti bratru jistou formou vraždy. Proto apoštol Jan píše: „Každý, kdo nenávidí svého bratra, je vrah“ (1 Jan 3, 15). Ježíš se však nezastavuje pouze u tohoto a ve stejné logice dodává, že rovněž urážka a pohrdání může zabíjet. A my jsme zvyklí nadávat. Nadávky nás napadají se snadností, s jakou dýcháme. Ježíš ovšem říká: „Dost, protože nadávka ubližuje, zabíjí“. Stejně je to s pohrdáním. Když pohrdám člověkem, zabíjím jeho důstojnost jako lidské osoby. Bylo by krásné, kdybychom toto Ježíšovo učení nechali vstoupit do mysli a srdce a kdyby každý z nás řekl: „Nebudu nikdy nikoho urážet“. Bylo by to pěkné předsevzetí, protože Ježíš nám říká: „Podívej, pokud někým pohrdáš, pokud druhého urážíš a nenávidíš, je to vražda.“

Žádný lidský mravní kodex neklade tak různé činy na stejnou úroveň a nepříčítá jim stejný stupeň odsouzení. A v souladu s tím Ježíš vybízí dokonce k přerušení obětního rituálu v chrámu, pokud se rozvzpomeneme, že někdo z bratří má něco proti nám, a chce abychom ho vyhledali a smířili se s ním. Také my, když jdeme na mši, bychom měli mít tento postoj smíření vůči lidem, s nimiž jsme měli problémy. I vůči těm, o kterých jsme špatně smýšleli, které jsme uráželi. Často se stává, že se před začátkem mše vedou řeči a mluví se špatně o druhých. To by se dít nemělo. Pomysleme na to, jakou váhu přikládá Ježíš urážce, pohrdání a nenávisti. Klade je na stejnou rovinu s vraždou!

Co Ježíš zamýšlí sdělit, když vztahuje páté přikázání rovněž na tyto případy? Život člověka je ušlechtilý, velice křehký a skrývá se v něm „já“, které není méně důležité než jeho fyzická existence. K narušení dětské nevinnosti přece stačí jedna nevhodná věta. Ženu může zranit pouhé chladné gesto. Srdce mladého člověka zlomí, upřeme-li mu důvěru. Pouhá ignorance dokáže člověka zdrtit. Lhostejnost zabíjí. Je to jako říci druhému člověku: „Jsi pro mne mrtvý“, je to vražda, která se odehrává v srdci. Neláska je prvním krokem k vraždě a „nezabiješ“ je prvním krokem k lásce.

Na počátku Bible čteme strašlivou větu, která vyšla z úst prvního vraha, Kaina, jako odpověď na Hospodinovu otázku, kde je jeho bratr, Kain odvětil: „Nevím. Cožpak jsem strážcem svého bratra?“ (Gen 4,9). Takto mluví vrazi: „netýká se mne to“, „to je tvoje věc“ a podobně. Pokusme se odpovědět na tuto otázku: Jsme strážci svých bratří? Ano, jistěže jsme! Jsme strážci druhých! To je cesta života, cesta k nevraždění.

Lidský život potřebuje lásku. Jaká láska však je autentická? Ta, kterou nám ukázal Kristus, totiž milosrdenství. Láska, bez níž se neobejdeme, je ta, která odpouští a přijímá toho, kdo nám ublížil. Nikdo z nás nemůže přežít bez milosrdenství, všichni potřebujeme odpuštění. Pokud tedy vraždit znamená někoho ničit, utiskovat či odstraňovat, „nezabiješ“ naopak znamená pečovat, doceňovat a zahrnovat. A také odpouštět.

Nikdo nesmí klamat sám sebe a myslet si: „Já jsem v pořádku, protože nedělám nic špatného“. Nerosty nebo rostliny – dlažba, kterou máme pod nohama - mají tento druh existence, člověk však nikoli. Od člověka se žádá více. Máme konat dobro, pro každého je připraveno jiné, každý to své, které nás teprve činí sebou samými. „Nezabiješ“ je pobídkou k lásce a milosrdenství, je povoláním žít podle Pána Ježíše, který za nás dal život a byl pro nás vzkříšen. Kdysi jsme tady na náměstí všichni společně opakovali větu jednoho světce na toto téma. Možná nám bude nápomocná: „Nečinit zlo je dobrá věc. Ale nečinit dobro není dobré“. Vždycky máme činit dobro, jít dál.

On, náš Pán, který svým vtělením posvětil naši existenci, On, který ji učinil drahocennou svou krví, On, „Původce života“ (Sk 3, 15), díky němuž je každý člověk Otcovým darem. V Něm, v jeho lásce silnější než smrt, a skrze moc Ducha, kterou nám Otec dává, můžeme přijímat přikázání „nezabiješ“ jako nejdůležitější a nejzásadnější pobídku: nezabiješ totiž znamená povolání k lásce.

Přeložila Johana Bronková

Česká sekce RV