Rádio Vaticana

Jedinou nepřemožitelnou zbraní je láska živená vírou

17.3.2018

Homilie papeže při mši sv., San Giovanni Rotondo

Z biblických čtení, která jsme slyšeli, bych chtěl podchytit tři slova: modlitba, maličkost a moudrost.

Modlitba. Dnešní evangelium nám prezentuje modlícího se Ježíše. Z Jeho srdce proudí tato slova: „Velebím tě, Otče, Pane nebe i země...“ (Mt 11,25). Ježíšova modlitba byla spontánní, nebyla však volitelným doplňkem - optional. Měl ve zvyku odcházet na opuštěná místa se modlit (srov. Mk 1,35); dialog s Otcem byl na prvním místě. Učedníci tak přirozeně objevili důležitost modlitby, takže Jej jednoho dne požádali: „Pane, nauč nás modlit se“ (Lk 11,1). Chceme-li napodobit Ježíše, začněme také my tam, kde začal On, tedy modlitbou.

Můžeme se tázat: modlíme se my křesťané dostatečně? Často ve chvíli modlitby přichází na mysl spousta výmluv a naléhavých věcí, které je třeba udělat... Někdy se pak modlitba odloží, protože jsme zaujati činností, která nemá konce, když se zapomene na ten „nejlepší úděl“ (Lk 10,42) a na to, že bez Něho nemůžeme činit nic (srov. Jan 15,5). Svatý Pio nám padesát let po svém odchodu do nebe pomáhá, protože nám zanechal jako odkaz modlitbu. Radil: „Modlete se mnoho, mé děti, modlete se stále a nikdy neochabujte“ (Slova na 2. Mezinárodním srazu modlitebních skupin, 5.5.1966).

Ježíš nám v evangeliu také ukazuje, jak se modlí. Předně říká: „Velebím tě, Otče“; neříká „potřebuji to či ono“, nýbrž „velebím tě“. Otec nemůže být poznán, pokud není veleben, pokud se nevěnuje čas pouze Jemu a není-li adorován. Pozapomněli jsme modlitbu klanění a chval. Je třeba ji obnovit. Osobní, důvěrný kontakt a ztišení před Pánem je tajemstvím společenství s Ním. Modlitba se může zrodit jako prosba, i o rychlou pomoc, ale zraje velebením a klaněním. Pak se stává opravdu osobní, jako u Ježíše, který pak svobodně rozmlouvá s Otcem: „Ano, Otče, tak se ti zalíbilo“ (Mt 11,26). Modlitba zraje. A potom ve svobodném a důvěrném dialogu na sebe modlitba bere celý život a předkládá jej Bohu.

Ptáme se tedy: podobají se naše modlitby té Ježíšově anebo se omezují na příležitostné nouzové volání? Když něco potřebuji, tak se jdu hned modlit. A když nic nepotřebuješ, co děláš? Anebo je pojímáme jako uklidňující prostředky užívané v pravidelných dávkách, abychom dosáhli trochu úlevy od stresu? Nikoli, modlitba je gesto lásky, přebývání s Bohem, kterému předkládá život světa. Je to nezbytné dílo duchovního milosrdenství. Pokud nesvěříme bratry a situace Pánu, kdo to učiní? Kdo se přimluví, kdo si bude dělat starosti s klepáním na Boží srdce, aby se strádajícímu lidstvu otevřela brána milosrdenství? Proto nám Otec Pio zanechal modlitební skupiny. A řekl jim: „Modlitba je silou, která sjednocuje všechny dobré duše a hýbe světem, obnovuje svědomí, [...] uzdravuje nemocné, posvěcuje práci, povznáší zdravotnickou službu, dodává morální sílu [...] a rozdává úsměv a Boží požehnaní každé malátnosti a slabosti“ (ibid.). Střežme tato slova a ptejme se znovu: modlím se? A když se modlím, umím adorovat a předkládat život svůj a všech lidí Bohu?

Maličkost je druhým slovem. V evangeliu Ježíš velebí Otce, protože odhalil tajemství svého království maličkým. Kdo jsou tito maličcí, kteří dovedou přijmout Boží tajemství? Maličcí jsou ti, kteří potřebují ty veliké, nejsou soběstační a nemyslí si, že si vystačí sami. Maličcí jsou ti, kteří mají srdce pokorné a otevřené, chudé a nuzné, vnímají potřebu se modlit, svěřit se a být doprovázeni. Srdce těchto maličkých je jako anténa, která chytá Boží signál a hned jej zaznamená. Bůh totiž hledá kontakt se všemi, ale kdo se dělá velikým, vytváří enormní interferenci a netouží po Bohu. Když jsme plní sebe, není místo pro Boha. Proto upřednostňuje maličké a odhaluje se jim. Cestou k setkání s Ním je ponížení, umenšení se uvnitř, uznání svojí nouze. Tajemství Ježíše Krista je tajemstvím maličkosti. Ponížil se a zřekl sám sebe. Ježíšovo tajemství, jak vidíme v Hostii při každé mši, je tajemstvím maličkosti a pokorné lásky a lze jej chápat pouze tím, že se staneme maličkými a setkáváme se s nimi.

A nyní se můžeme ptát: umíme hledat Boha tam, kde je? Tady je zvláštní svatyně, kde je přítomen, protože se zde nacházejí mnozí maličcí, ve kterých má zalíbení. Svatý Pio ji nazýval „chrám modlitby a vědy“, kde jsou všichni povoláni být „zásobárnou lásky“ pro druhé (Promluva při 1. výročí inaugurace, 5.5.1957) – je to Dům úlevy v utrpení. V nemocném je Ježíš a v laskavé péči toho, kdo se sklání k ranám bližního, je cesta k setkání s Ním. Kdo se stará o maličké, je na straně Boha a přemáhá skartační kulturu, která má naopak v oblibě mocné a chudé považuje za zbytečné. Kdo preferuje maličké, prorokuje v každé době život proti prorokům smrti. Ti také dnes skartují lidi, skartují děti a staré, protože nejsou prospěšní. Ve škole nás učili dějiny Sparty a mě vždycky zaráželo, co říkala učitelka, že totiž postižená novorozeňata byla zabíjena shozením do propasti. My děti jsme říkaly: To je kruté! Bratři a sestry, nejednejme stejně. Toto je skartační kultura. Maličcí dnes nejsou chtění. A proto byl Ježíš ponechán stranou.

Nakonec třetí slovo: moudrost. V prvním čtení praví Bůh: „Ať se moudrý nechlubí svou moudrostí, ať se udatný nechlubí svou udatností“ (Jer 9,22). Pravá moudrost nespočívá ve velkých talentech a pravá udatnost nespočívá v síle. Není mocný ten, kdo prokazuje svoji sílu, a není silný, kdo na zlo odpovídá zlem. Jediná moudrá a nepřemožitelná zbraň je láska živená vírou, protože má moc odzbrojit síly zla. Svatý Pio potíral zlo celý život a bojoval moudře, jako Pán: pokorně, poslušně, křížem a obětováním bolesti z lásky. Všichni to obdivovali, ale málokdo jednal stejně. Všichni o něm mluví dobře, ale kolik je těch, kdo ho napodobují? Mnozí se rozhodli dát svůj „like“ stránce velkých světců, ale kdo jedná stejně jako oni? Křesťanský život totiž není „líbí se mi“, nýbrž „daruji se“. Život voní, když se obětuje, stává se nechutným, ponechává-li se sobě.

A v prvním čtení Bůh také vysvětluje, kde životní moudrost načerpat: „Kdo se chce chlubit, ať se chlubí [...] že zná mě (v.23). Poznat Jej, znamená setkat se s Ním, jako Bůh, který zachraňuje a odpouští: toto je cesta moudrosti. V evangeliu Ježíš zdůrazňuje: „Pojďte ke mně všichni, kdo se lopotíte a jste obtíženi“ (Mt 11,28). Kdo z nás se může cítit vyloučen z tohoto pozvání? Kdo může říci: „Nepotřebuji to“? Svatý Pio nabídnul život a spoustu utrpení, aby umožnil bratřím setkat se s Pánem. A rozhodujícím prostředkem pro toto setkání byla zpovědnice, svátost smíření. Tam začíná a obnovuje se moudrý, milovaný a odpuštěný život, tam začíná uzdravení srdce. Otec Pio byl apoštolem zpovědnice. I dnes nás pobízí a říká nám: „Kam jdeš? Od Ježíše nebo od svého smutku? Kam se vrátíš? K tomu, kdo tě zachránil, nebo ke svým porážkám, výčitkám a hříchům? Pojď, Pán tě očekává. Odvahu, nic není tak závažné, aby tě vyloučilo z Jeho milosrdenství.“

Modlitební skupiny, nemocní z Domu úlevy, zpovědnice; tři viditelná znamení, která nám připomínají trojí drahocenný odkaz: modlitbu, maličkost a životní moudrost. Prosme o milost denně je pěstovat.

Přeložil Milan Glaser

Česká sekce RV