Rádio Vaticana

Zázrak na dvou nohách

23.2.2018

s francouzskou řeholnicí uzdravenou v Lurdech

Jmenuje se Bernadette stejně jako lurdská vizionářka. Sestra Bernadette Moriau je františkánka oblátka Nejsvětějšího Srdce Ježíšova. Šedovlasá, skromě působící, ostýchavě se usmívající žena s brýlemi a františkánským křížem kolem roku, ročník 1939, povoláním zdravotní sestra. Bylo jí sedmadvacet, když se kvůli postižení míchy začalo projevovat postupné ochrnutí nohou, následovaly bezvýsledné operace a terapie až do naprosté ztráty pohyblivosti.

„V roce 2008 jsem odcestovala do Lurd a velice intenzivně jsem tam prožila pouť naší diecéze. Dostala jsem tam pomazání nemocných a prosila jsem o sílu, abych mohla pokračovat v cestě. Silně na mne zapůsobilo procesí s Nejsvětější svátostí a svátostné požehnání v bazilice sv. Pia X. Cítila jsem, jako by mi Ježíš říkal: Vidím tvé utrpení, ale také utrpení tvých bratrů a sester. Nabídni mi je! Modlila jsem se proto za nemocné, které jsem měla okolo – ale za své uzdravení jsem se vůbec nemodlila.“

Sestře Bernadettě bylo v době lurdské pouti 69 let, pohybovala se na vozíčku, měla za sebou čtyři operace páteře a mimo jiné dostávala morfium kvůli trvalým bolestem.

„Z lurdské pouti jsem se vrátila do své komunity a 11. července téhož roku jsem se spolusestrami adorovala Nejsvětější svátost. Bylo přesně 17.45, když jsem v těle pocítila nebývalé teplo, neměla jsem tušení, co to je. Když jsem se pak vrátila do svého pokoje, uslyšela jsem hlas, který říkal: Odlož všechny své přístoje. V tu chvíli jsem si vzpomněla na Ježíše, který v evangeliu říká: Vezmi své lehátko a choď! Ihned jsem si proto vysvlékla korzet, odložila opory nohou a chodidel, vypnula neurostimulátor, dala stranou morfium a veškeré další léky – a zjistila jsem, že už nejsem ochrnutá. Spolusestrám jsem řekla: Nevím, co se stalo, ale už mi nic není. Dokážete si představit, jaký šok něco takového vyvolá…“

K uzdravení došlo v kapli řeholního domu pětitisícové obce Bresles, která je součástí diecéze Beauvais, rozkládající se asi sto kilometrů severně od Paříže. Připadlo na hodinu, kdy se zrovna v Lurdech konalo eucharistické procesí.

„Nikdy jsem nemluvila o zázraku, nýbrž o uzdravení. Byla jsem vyléčena a ihned jsem věděla, že to má spojitost s Lurdami, odkud jsem se právě vrátila. Stále jsem žila z onoho silného dojmu Boží přítomnosti v Nejsvětější svátosti, kterou jsem prožila v Lurdech a který ve mně zůstával především při eucharistické adoraci. Nepříslušelo mi, abych mluvila o zázraku – nejprve jsem totiž zakusila uzdravení. Jeho zázračnost se zkoumala teprve později, když byla dokumentace o mé nemoci zaslána do Lurd mezinárodnímu lékařskému výboru a když pokračovala dlouhá, deset let trvající procedura. Až letos v únoru jsem se dozvěděla, že biskup naší diecéze uznal zázrak a že nyní církev může prohlásit: Byl to zázrak!“

Biskup Jacques Benoit-Gonnin se sestrou Bernadettou rozmlouval a prostudoval spis lurdské lékařské komise, který je ostatně veřejně přístupný k nahlédnutí. V neděli 11. února, na Světový den nemocných a liturgickou památku Panny Marie lurdské, uznal zázračné rysy uzdravení a tím také v pořadí sedmdesátý oficiálně potvrzený zázrak mariánského poutního místa.

„Dnes si mohu dovolit říci – prožila jsem zázrak. Je to pravda, přesto ale trvám na tom, že rozhodnutí o této věci náleží církvi. Uzdravení, které jsem prožila, jsem prožila v církvi a v kruhu křesťanů své diecéze. Je to dar, který jsem obdržela, abych ho předávala dál. Mám druhým dávat z víry, která mne naplnila.“

Ve Francii samozřejmě vzbudila zpráva o novém lurdském zázraku všeobecný rozruch – jako pokaždé, když si země revolucionářů a volnomyšlenkářů vzpomene na cosi rušivě katolického ve své DNA. Biskup Jacques Benoit-Gonnin spolu s františkánskou řeholnicí vystoupil na tiskové konferenci.

„Pro mne je to znamení, které pochází od Boha, na přímluvu Panny Marie. Na tiskové konferenci jsem mluvila s novináři, kteří mi řekli – my tedy nejsme věřící, nejsme pokřtění a ten zázrak nás nějak rozjitřil. Myslím, že Pán může využívat také tyto události – nikoli k mé poctě, protože já jsem nadále jen malá františkánka, ale ke cti Boží a růstu církve.“

Co se dnes v životě sestry Bernadetty změnilo? Řeholnice se stará o nemocné a každodenně jí to připomíná, jak se jí vedlo před deseti lety.

„Můj život nemocné a ochrnuté byl také plodný – možná dokonce ještě víc než život, který vedu dnes. Když má člověk příležitost, obětovat Kristu něco z vlastního utrpení, jde přeci o život podle křesťanských měřítek. Ale nyní, po oné milosti, mám opravdu chuť předávat druhým Boží lásku a mateřskou péči Panny Marie. Nikoho ale nechci předsvědčovat násilím, často si vzpomenu na lurdskou Bernadettu, která jednou řekla, že chce vydávat svědectví, nikoli bezpodmínečně přesvědčovat. Starám se dále o nemocné, což je pro mne cesta, doprovázení. Lurdy jsou totiž výjimečným prostorem bratrství – nemoc se jinak v našem světě skrývá, ale tam jsou vidět lidé se všemi svými neduhy. Leží mi proto na srdci, abych takové bratrství prožívala s nemocnými, svými bratry a sestrami.“

Své nečekané uzdravení před deseti lety sestra Bernadetta uchovávala v pečlivé diskrétnosti, až do konečného rozhodnutí církve.

„Upřímně řečeno – lidé v mém okolí už to věděli, příbuzenstvo a řeholní komunita. Nikdy se to ale nezveřejnilo a nemohla jsem o tom mluvit tak otevřeně jako při tiskové konferenci.“

Uvedla pro francouzskou redakci Vatikánského rozhlasu sestra Bernadette Moriau.

Přeložila Jana Gruberová

Česká sekce RV