16.1.2018 

Meditace papeže na setkání s kněžími, katedrála Santiago de Chile

Drazí bratři a sestry,
jsem rád, že s vámi mohu sdílet toto setkání. Líbilo se mi, jak vás představoval kardinál Ezzati: „Tady jsou zasvěcené osoby, tady jsou kněží, stálí jáhni a seminaristé“ a vzpomněl jsem si na den našeho svěcení či konsekrace, kdy jsme po svém představení říkali: „Tady jsem, Pane, abych plnil tvou vůli“. Na tomto setkání si přejeme Pánu říci: „Tady jsme“ a obnovit tak svoje přitakání. Chceme obnovit svoji odpověď na povolání, které zatřáslo naším srdcem.

Může nám v tom být pomocí úryvek z evangelia (Jan 21,1-19), které jsme slyšeli, a rozjímání nad třemi momenty: sklíčeností, odpuštěním a proměněním ve vztahu k Petrovi a prvotní křesťanské obci. Hraji si s touto dvojicí Petr a komunita, protože zkušenost apoštolů má vždycky tento dvojí aspekt – osobní a komunitní. Jdou pospolu a nelze je oddělovat. Jsme sice povoláni individuálně, ale vždycky jsme součástí větší skupiny. U povolání si nelze pořídit selfie. Povolání vyžaduje, aby ti fotku pořídili jiní: co s tím můžeme udělat? Tak už to chodí…

1. Petrova – a komunitní – sklíčenost
Vždycky se mi líbil evangelní styl, který události nepřikrašluje, nezmírňuje, ani nelíčí líbivě. Evangelia nám prezentují život, jaký je, a ne jaký by měl být. Evangelium nemá strach ukázat nám obtížné, ba dokonce konfliktní chvíle, jimiž procházeli učedníci.

Přibližme si tuto scénu. Ježíš byl zabit, ale některé ženy řekly, že je naživu (srov. Lk 24,22-24). Ačkoli učedníci Ježíše spatřili, byla to událost natolik silná, že potřebovali čas, aby mohli pochopit, co se stalo. Lukáš říká: „Pro samou radost tomu pořád ještě nemohli věřit a jen se divili“ (24,41). Porozumění přišlo o Letnicích sesláním Ducha svatého. Vpád Zmrtvýchvstalého vyžaduje čas, aby mohl vstoupit do srdcí svých učedníků.

Učedníci se tedy vracejí do svého kraje dělají, co umějí: věnují se rybolovu. Nebyli tam všichni, jenom někteří. Byli rozděleni? Roztroušeni? Nevíme. Písmo nám říká, že ti, kteří tam byli, nic neulovili. Mají prázdné sítě.

Byli však nevědomky obtíženi jinou prázdnotou: sklíčeností a bezradností nad Mistrovou smrtí. Už nebyl, byl ukřižován. Nejenom On byl ukřižován, ale také oni, protože Ježíšova smrt rozvířila konflikty v srdcích jeho přátel. Petr jej zapřel, Jidáš zradil, ostatní utekli nebo se ukryli. Jenom hrstka žen a milovaný učedník zůstal. Zbytek odešel. Během několika dnů se všechno zhroutilo. V životě učedníků jsou chvíle sklíčenosti a bezradnosti. Ve chvíli, kdy „kulturní a historické dění zdvihne mračna pronásledování, soužení, pochybností apod., není snadné nalézt cestu, kterou se ubírat. Existují různá pokušení, která charakterizují tento moment: ideová diskuse, nedostatek patřičného přihlédnutí ke skutečnosti, přílišná fixace na pronásledovatele... a myslím, že nejhorší ze všech pokušení je ustavičné přemílání této neútěchy“ (Jorge M. Bergoglio, Las cartas de la tribulación, 9, Ed. Diego de Torres, Buenos Aires, 1987). Ano, setrvat u přemílání neútěchy – protože právě to se stalo učedníkům.

Jak řekl kardinál Ezzati: „Kněžský a zasvěcený život v Chile prošel a prochází obtížnými momenty a výzvami, které neponechají lhostejným. Kromě věrnosti převážné většiny se rozmohl také koukol zla a následné pohoršení a odpadlictví.“
Chvíle kolísání. Znám bolest, kterou vyvolaly případy zneužití nezletilých a pozorně sleduji, jak se toto tíživé a bolestivé zlo snažíte překonat. Bolest nad poškozením a utrpením obětí a jejich rodin, jejichž důvěra ve služebníky církve byla zrazena. Bolest nad utrpením církevních komunit a také bolest vás, bratři, kteří jste přes vynaloženou oddanost utrpěli škodu v důsledku podezřívání a zpochybňování, což u některých či mnohých mohlo vyvolat zaváhání, strach a nedůvěru. Vím, že jste byli občas inzultováni v metru nebo na ulicích a že chodit v kněžském oděvu se v mnoha zónách „draze platí“. Proto vás vybízím: prosme Boha, aby nám dal prozíravost nazývat skutečnost jejím jménem, odvahu žádat o odpuštění a schopnost učit se naslouchat tomu, co nám říká On, a nepřežvykovat sklíčenost.

Rád bych dodal jiný důležitý aspekt. Naše společnosti se mění. Chile je dnes velice jiné, než jak jsem je poznal v době svého mládí během formace. Vznikají nové a odlišné kulturní formy, které se nepřizpůsobují známým okolnostem. A musíme uznat, že častokrát nevíme, jak se do těchto nových situací zařadit. Často sníme o „egyptské cibuli“ a zapomínáme, že zaslíbená země je před námi, nikoli vzadu. Příslib je ze včerejška, ale týká se zítřka. A můžeme podlehnout pokušení uzavřít se a izolovat, abychom bránili svoje pozice, které neústí do ničeho jiného než krásných monologů. Můžeme mít pokušení si myslet, že všechno jde špatně, a namísto hlásání dobré zvěsti vyznáváme pouze apatii a zklamání. Zavíráme tak oči před pastoračními výzvami a myslíme si, že Duch už nemá, co říci. Zapomínáme tak, že evangelium je cesta obrácení, avšak nejenom těch „druhých“, ale také našeho.

Ať se nám to líbí či nikoli, jsme zváni čelit realitě takové, jaká se nám představuje. Osobní, komunitní a sociální realitě. Sítě – říkají učedníci – jsou prázdné a můžeme rozumět pocitům, které z toho plynou. Vracejí se domů, aniž by mohli vyprávět o velkých dobrodružstvích; vracejí se domů s prázdnýma rukama, vracejí se domů sklíčeni.

Co zůstalo těmto silným, odvážným a vitálním učedníkům, kteří se považovali za vyvolené a zanechali všeho, aby následovali Ježíše (srov. Mk 1,16-20)? Co zůstalo učedníkům, kteří si byli jistí sebou, šli by do vězení, ba dokonce by položili život za svého Mistra (srov. Lk 22,33), svolali by k jeho obraně oheň z nebe na zem (srov. Lk 9,54) a tasili by kvůli Němu meč a bojovali (srov. Lk 22,49-51)? Co zůstalo z Petra, který vytýkal svému Mistrovi, jak by měl ve svém životě jednat (srov. Mk 8,31-33) a jak by měl vést svůj program vykoupení? Tolik ke sklíčenosti…

2.Petrovo – a komunitní – odpuštění
V životě prvotní obce nastala chvíle pravdy. Je to chvíle, kdy se Petr střetl sám se sebou. S tou částí svojí pravdy, kterou nezřídka nechtěl vidět. Zakusil svoje meze, svoji slabost a hříšnost. Instinktivní a impulsivní Petr, hlava a zachránce, se značnou dávkou soběstačnosti a přemírou důvěry v sebe a svoje možnosti, musel sám sebe podrobit svojí slabosti a svému hříchu. Byl hříšníkem jako druzí, byl v nouzi jako druzí, byl slabí jako druzí. Petr zklamal Toho, kterému přísahal ochranu. Je to rozhodující chvíle Petrova života.

I nám se jako učedníkům i církvi může stát totéž. Jsou chvíle, kdy se setkáváme nejen se svojí slávou, nýbrž také se svou slabostí. Rozhodující chvíle života učedníků je také chvíle, kdy se rodí apoštol. Nechme se vést textem.

»Když posnídali, zeptal se Ježíš Šimona Petra: „Šimone, synu Janův, miluješ mě více než ti zde?“« (Jan 21,15).
Po jídle vyzve Ježíš Petra, aby se s ním pár kroků a na pár slov prošel, a klade otázku, týkající se lásky: Miluješ mě? Ježíš nevytýká, ani neodsuzuje. Jediné, co chce, je zachránit Petra. Chce jej zachránit před nebezpečím, že zůstane uzavřen ve svém hříchu a bude „přežvykovat“ zklamání nad svými omezeními; zachránit ho před nebezpečím, že kvůli svým omezením přijde o veškeré dobro, které s Ježíšem prožil. Ježíš jej chce zachránit z uzavřenosti a izolace. Chce jej zachránit z onoho destruktivního postoje, kterým je sebelítost, anebo z jejího opaku, kterým je dojem, že „všechno je jedno“, což vede k rozředění jakéhokoli závazku v tom nejškodlivějším relativismu. Chce jej vysvobodit z úvah, že každý, kdo by se mu stavěl na odpor, je nepřítelem, anebo z postoje, který nepřipouští odpor či kritiku. Chce jej osvobodit ze smutku a zejména z rozmrzelosti. Touto otázkou vybízí Ježíš Petra, aby naslouchal svému srdci a učil se rozlišovat. „Bůh totiž nebránil pravdu na úkor lásky, ani lásku na úkor pravdy, ani rovnováhu na úkor obojího. Je nutné rozlišovat. Ježíš chce předejít tomu, aby Petr pustošil z pravdivých pohnutek, milosrdně lhal anebo byl ochromen rozpaky“ (tamt.), jak se to může v takových situacích stát.

Ježíš se ptal Petra na lásku a naléhal na něho, aby mohl dát realistickou odpověď: »Pane, ty víš všechno – ty víš, že tě miluji!« (Jan 21,17). Takto Ježíš potvrdí jeho poslání. Takto z něj definitivně činí svého apoštola.

Co posiluje Petra jako apoštola? Co činí apoštoly z nás? Jedno jediné: dostalo se nám milosrdenství (srov. 1 Tim 1,12-16). „Uprostřed našich hříchů, omezení, ubohostí; uprostřed našich mnoha pádů nás Ježíš uviděl, přiblížil se, podal nám ruku a prokázal milosrdenství. Každý z nás se může upamatovat a připomenout si všechny případy, kdy jej Pán uviděl, pohlédl na něj, přiblížil se k němu a prokázal mu milosrdenství“ (Videoposelství k CELAM, 27. srpna 2016). Zvu vás, abyste konali totéž. Nejsme tady proto, že jsme lepší než druzí. Nejsme superhrdinové, kteří sestupují shůry, aby se setkali se „smrtelníky“. Jsme spíše posláni s vědomím, že jsme muži a ženy, jimž bylo odpuštěno. A toto je pramenem naší radosti. Jsme zasvěcení, pastýři ve stylu raněného, zabitého a vzkříšeného Ježíše. Zasvěceným či zasvěcenou je ten, kdo se ve svých vlastních ranách setká se znamením Zmrtvýchvstání, dovede v ranách světa spatřovat sílu Zmrtvýchvstání a jako Ježíš nejde vstříc svým bratřím s výčitkou a odsouzením.

Ježíš Kristus se svým učedníkům neukazuje bez ran. Právě díky Jeho ranám může Tomáš vyznat víru. Jsme zváni nezatajovat a neskrývat svoje rány. Církev mající rány je schopna chápat rány dnešního světa, přisvojit si je, trpět jimi, provázet je a snažit se je hojit. Církev mající rány se nestaví do středu, nepokládá se za dokonalou, nýbrž staví do středu Toho jediného, který může rány uzdravit a který se jmenuje Ježíš Kristus.

Vědomí, že máme rány, nás osvobozuje; ano, osvobozuje nás, abychom neupadli do sebevztažnosti a nepovažovali se za nadřazené. Osvobozuje nás od onoho „prométheovství, které spoléhá jenom na své vlastní síly a považuje se za nadřazené vůči druhým, protože se drží určitých norem anebo protože je neochvějně věrné určitému katolickému stylu minulosti“ (Evangelii gaudium, 94).

V Ježíši jsou naše rány vzkříšeny. Činí nás solidárními, pomáhají nám bořit zdi, které nás uvězňují v elitářském postoji, takže nás podněcují, abychom stavěli mosty a šli vstříc mnoha lidem, kteří žízní po téže milosrdné lásce, kterou nám může nabídnout pouze Kristus. „Jak často jen sníme o expanzivních, malicherných a přesně narýsovaných plánech typických pro poražené generály! Tak popíráme své dějiny církve, které jsou slavné jako dějiny obětí, naděje, každodenního boje, života stráveného ve službě, vytrvalosti v namáhavé práci, protože každá práce přináší »pot na tváři«“ (tamt., 96). S jistým znepokojením pozoruji, že existují komunity, jež jsou pohlceny touhou objevit se na plakátech, zabírat prostory, vyvolávat vnější dojem a ukazovat se na veřejnosti, namísto toho, aby si vyhrnuly rukávy a vyšly se dotknout svízelné reality našeho věřícího lidu. Jak nás zpochybňuje úvaha onoho svatého Chilana, který varoval: „Falešné budou všechny metody, které budou zaváděny uniformně; všichni, kdo si budou nárokovat, že nás vedou k Bohu, ale dají nám zapomenout na naše bratry; všichni, kteří budou chtít, abychom zavírali oči před veškerenstvem, namísto toho, aby nás učili je otevírat a pozvedat ke Stvořiteli všech věcí; všichni, kteří chtějí, abychom byli egoisté a lpěli na sobě“ (sv. Alberto Hurtado, Discurso a jóvenes de la Acción Católica, 1943).

Boží lid nečeká, ani nepotřebuje superhrdiny, očekává pastýře a zasvěcené muže a ženy, kteří umějí soucítit, umějí podat ruku, zastavit se před tím, kdo upadl, a jako Ježíš pomáhají vyjít z onoho bludného kruhu „přežvykování“ neútěchy, jež kontaminuje duši.

3. Petrovo – a komunitní – proměnění
Ježíš vybízí Petra k rozlišování, čímž mnohé události Petrova života začínají nabývat na síle, jako prorocké gesto mytí nohou. Petr, který tomu odporoval, začal chápat, že opravdová velikost vede přes umenšení a služebnost (srov. Mk 9,35).
Jakou to pedagogiku užívá náš Pán! Od Ježíšova prorockého gesta k prorocké církvi, která – omyta ze svých hříchů – nemá strach jít sloužit raněnému lidstvu.

Petr zakusil na vlastním těle nejenom ránu hříchu, ale také vlastních omezení a slabostí. V Ježíši však objevil, že jeho rány mohou být cestou Vzkříšení. Přejít od poznání sklíčeného Petra k poznání proměněného Petra je pobídka k přejití od církve zklamaných sklíčených k církvi sloužící mnoha sklíčeným, kteří žijí vedle nás; církvi schopné dát se do služeb svého Pána v hladovém, vězněném, žíznícím, bezdomovci, neoděném a nemocném... (srov. Mt 25,35). Služba není totéž co sociální podpora či paternalismus, nýbrž obrácení srdce. Problém nespočívá v nakrmení hladového, oblečení neoděného, v pomoci nemohoucímu, nýbrž v uznání toho, že chudý, neoděný, nemocný, vězněný a bezdomovec mají důstojnost, aby zasedli u našich stolů a cítili se mezi námi „doma“ a v rodině. To je znamení, že Boží království je mezi námi. To je znamení církve, která byla v důsledku svého hříchu raněna, dostalo se jí milosrdenství a povoláním konvertovala na církev prorokující.

Obnovit proroctví znamená obnovit svůj závazek a nečekat na ideální svět, ideální komunitu, ideálního učedníka pro život či pro evangelizaci, nýbrž vytvářet takové podmínky, aby se každý člověk mohl setkat s Ježíšem. Láska se neprokazuje ideálním situacím, ani ideálním komunitám, nýbrž lidem.

Upřímné, procítěné a modlící se uznání vlastních omezení nás namísto odloučení od Pána navrátí k Ježíši a umožní vědomí, že „On může svojí novostí vždycky obnovit náš život a naše společenství a křesťanská nabídka, byť prochází temnými dobami a slabostmi církve, nikdy nezestárne. [...] Pokaždé, když se snažíme navrátit k prameni a znovu objevit původní svěžest evangelia, objevují se nové cesty, tvořivé způsoby, jiné výrazové formy, výmluvnější znamení, slova nabitá novým významem pro dnešní svět“ (Evangelii gaudium, 11).

Na začátku tohoto setkání jsem vám řekl, že jsme přišli obnovit svoje přitakání, se zanícením a nadšením. Chceme obnovit svoje přitakání, avšak realisticky, protože se zakládá na Ježíšově pohledu. Až se vrátíte domů, nachystejte si ve svém srdci jakousi duchovní závěť podle vzoru kardinála Raúla Silvy Henríqueze. Onu krásnou modlitbu, jež začíná slovy:

„Církev, kterou miluji, je svatá církev každého dne... tvoje, moje, svatá církev každého dne...
...Ježíš, evangelium, chléb, eucharistie, skromné Kristovo Tělo každého dne. S tvářemi chudých a tvářemi mužů a žen, kteří zpívali, zápasili a trpěli. Svatá církev každého dne.“
Jaká je církev, kterou miluješ ty? Miluješ tuto církev, která nachází život v Ježíšových ranách?

Díky za toto setkání. Díky za příležitost společné obnovy přitakání. Panna Maria Karmelská ať vás přikryje svým pláštěm.
Prosím vás, nezapomeňte se za mne modlit. Děkuji.

Přeložil Milan Glaser

Česká sekce RV

Copyright © 2003-2024 česká sekce Vatikánského rozhlasu. Všechna práva vyhrazena. Adresa redakce: ceco@spc.va.