Rádio Vaticana

Šťastní, kdo se snaží nerozsévat rozkol

16.1.2018

Homilie papeže při mši sv., městský park O´Higgins v Santiago de Chile

„Když uviděl zástupy“ (Mt 5,1). V těchto prvních slovech [dnešního] evangelia se zračí postoj, se kterým nám Ježíš jde v ústrety, tentýž postoj, kterým Bůh neustále svůj lid překvapuje (srov. Ex 3,7). Primárním postojem, který Ježíš zaujímá, je spočinutí zrakem, pohlédnutí do tváře svých. Tyto tváře dávají po pohybu hlubokou Boží lásku. Ježíšem nehýbaly ideje či koncepce, nýbrž tváře lidí. Život volá k Životu, který nám chce předat Otec.

Když spatří zástupy, potkává Ježíš tváře lidí, kteří jej následovali, a nejkrásnější je vidět, že v Ježíšově pohledu nacházejí lidé ozvěnu svého hledání a svých tužeb. Z tohoto setkání se rodí výčet blahoslavenství, tvořících horizont, k němuž jsme zváni a vyzýváni se ubírat. Blahoslavenství neznikají z pasivního postoje k realitě a tím méně mohou vzniknout u diváka, který pořizuje truchlivé statistiky toho, co se děje. Nepocházejí od proroků zkázy, kteří se spokojí s rozséváním zklamání, ba ani z přeludů, jež nám slibují štěstí na jedno kliknutí, v jediném okamžiku. Naopak, blahoslavenství se rodí z Ježíšova soucitného srdce, které se setkává se srdcem mužů a žen, toužících a očekávajících blažený život, mužů a žen, kteří znají utrpení, zmatek a bolest, jež nastanou, když „se pod nohama otřásá země“ nebo „se rozplynou sny“ a celoživotní práce přijde vniveč, ale tím více jsou houževnatí, zápasí o pokračování a umějí znovu stavět a znovu začínat.

Jak zkušené je srdce Chilanů v rekonstrukcích a nových začátcích! Vynikáte v tom, jak se po mnoha zhrouceních pozvednout! Na toto srdce apeluje Ježíš, tomuto srdci jsou určena blahoslavenství!

Blahoslavenství se nerodí z postojů snadné kritiky, ani „laciného tlachání“ těch, kdo si myslí, že vědí všechno, ale nechtějí se zapojit do ničeho a s nikým a nakonec zablokují každou možnost rozběhnout procesy transformace a rekonstrukce v našich komunitách, v našem životě. Blahoslavenství se rodí ze slitovného srdce, které nepřestává doufat. A zakouší, že naděje, »je novým dnem, vytržením z nehybnosti, setřesením únavy a negativních postojů« (Pablo Neruda, El habitante y su esperanza, 5).

Ježíš, který blahoslaví chudého, toho, kdo pláče, je tichý a trpí, toho, kdo odpustil... vykořeňuje paralyzující nehybnost toho, kdo si myslí, že se věci nemohou změnit, a kdo přestal věřit v proměňující moc Boha Otce a ve své bratry, zejména ty nejslabší a skartované. Ježíš přichází svými blahoslavenstvími otřást onou negativní skleslostí, nazývanou rezignace, která nám sugeruje, že lze žít lépe, pokud se vyhýbáme problémům, utíkáme před druhými, skrýváme anebo se uzavíráme ve svém pohodlí a podřimujeme v otupujícím konzumismu (srov. Evangelii gaudium, 2). Tato rezignace nás izoluje ode všech, rozděluje, odděluje a oslepuje ve vztahu k životu a utrpení druhých.

Blahoslavenství jsou oním novým dnem pro všechny, kdo nadále sázejí na budoucnost, neustále sní a nechávají se pobádat Duchem svatým.
Prospěje nám, když pomyslíme na to, že nám Ježíš z vrchů Cerro Renca nebo Puntilla přichází říci: „Blahoslavení...“. Ano, blahoslavený ty a ty, blahoslavení vy, kteří se necháte inspirovat Božím Duchem, zápasíte a pracujete na tomto novém dni, na tomto novém Chile, aby bylo nebeské království vaše. »Blahoslavení tvůrci pokoje, neboť oni budou nazváni Božími syny« (Mt 5,9).

Ve vztahu k rezignaci, která jako bulvární šum podkopává naše životně důležité vazby a rozděluje nás, říká nám Ježíš: blahoslavení, kteří se zasazují o smíření. Šťastní, kdo se snaží nerozsévat rozkol. Takto z nás blahoslavenství činí tvůrce pokoje, vybízejí nás, abychom se snažili vytvářet mezi sebou prostor pro smířlivost. Chceš radost? Chceš štěstí? Šťastní, kdo pracují, aby mohli mít radostný život. Přeješ si mír? Přičiň se o mír!

Nemohu nezmínit velkého pastýře, který v Santiagu při jednom Te Deum prohlásil: »Chceš-li mír, pracuj pro spravedlnost [...] A zeptá-li se někdo, co je to spravedlnost, anebo si případně myslí, že spočívá jenom v tom, že se nekrade, řekněme mu, že existuje jiná spravedlnost, která vyžaduje, aby se s každým člověkem zacházelo jako s člověkem« (Kard. Raúl Silva Henriquez, Homilie při ekumenickém Te Deum, 18. září 1977).

Rozsévat pokoj silou přátelství, silou blízkosti! Tak, že vyjdu z domu a pozoruji tváře, vykročím vstříc tomu, kdo se ocitl v těžkostech, s nímž se nezacházelo jako s člověkem a důstojným synem této země. Toto je jediný způsob, který máme, abychom spřádali budoucnost pokoje a realitu, kterou lze třepit, znovu spřádali. Tvůrce pokoje ví, že je nezřídka zapotřebí přemáhat velké či drobné průměrnosti a ambice, jež se rodí ze snah povyrůst a „udělat si jméno“, dosáhnout prestiže na úkor druhých. Tvůrce pokoje ví, že nestačí říci: nikomu neubližuji, neboť, jak pravil sv. Alberto Hurtado: »Je velmi dobré nekonat zlo, ale je velmi zlé nekonat dobro« (Meditación radial, abril 1944).

Vytváření pokoje je proces, který nás opětovně sjednocuje a podněcuje naši kreativitu, abychom uváděli v život vztahy schopné spatřovat v bližním nikoli cizince, někoho neznámého, nýbrž syna této země.

Svěřme se Neposkvrněné Panně, která z vrcholku Cerro San Cristobal chrání a opatruje toto město. Kéž nám pomáhá žít a přát si ducha blahoslavenství, aby ve všech koutech tohoto města jako zurčení vody zaznívalo: »Blahoslavení tvůrci pokoje, neboť oni budou nazváni Božími syny« (Mt 5,9).

Přeložil Milan Glaser

Česká sekce RV