Rádio Vaticana

Bůh je přítomen tam, kde se domníváme, že není

24.12.2017

Homilie papeže na půlnoční mši vánoční 24. prosince, baz. sv. Petra

Maria „porodila svého prvorozeného syna, zavinula ho do plének a položila do jeslí, protože v zájezdním útulku nebylo pro ně místo“ (Lk 2,7). Tímto jednoduchým a jasným vyjádřením nás Lukáš přivádí k jádru oné svaté noci: Maria porodila, dala nám Světlo. Tento jednoduchý příběh nás uvádí do události, která navždy mění naše dějiny. Onu noc se všechno stalo zdrojem naděje.

Vraťme se o pár veršů zpět. Maria a Josef se museli z nařízení císaře vydat na cestu. Museli opustit svoje, svůj domov a kraj, dát se na pouť, aby byli zaregistrováni. Cesta nebyla nikterak pohodlná, ani snadná pro mladé manžele, kteří čekali dítě. Byli nuceni opustit svoji zem. Srdce měli naplněné nadějí v budoucnost kvůli dítěti, které se mělo narodit. Jejich krok však byl poznamenán nejistotou a riziky, jež jsou vlastní těm, kdo musejí opouštět domov.

Potom se však ocitli před asi největší těžkostí. Přišli do Betléma a zjistili, že tam nejsou očekáváni; nebylo tam pro ně místo.

A právě tam, v této realitě, jež představovala problém, nám darovala Maria Emmanuela. Boží Syn se musel narodit ve stáji, protože Jeho vlastní pro něho neměli místo. „Do vlastního přišel, ale vlastní ho nepřijali“ (Jan 1,11). A tam... uprostřed temnot města, které nemá místo pro cizince přicházejícího zdaleka, uprostřed temnot města, které je v plném pohybu a chtělo se patrně zařídit obrácením se zády vůči druhým, právě tam vzplane revoluční jiskra Božího smilování. V Betlémě se pootevřely dveře těm, kdo ztratili zemi, vlast a sny; dokonce i těm, kteří podlehli dušnosti, vyvolané životem v zatuchlosti.

Ve šlépějích Josefa a Marie se skrývají mnohé kroky. Vidíme v nich šlépěje celých rodin, které jsou dnes nuceny vydávat se na cestu. Vidíme šlépěje milionů lidí, kteří si nezvolili svůj odchod, nýbrž byli donuceni se odloučit od svých drahých a ze své země byli vyhnáni. V mnoha případech se tento odchod pojí s nadějí v budoucnost; v mnoha jiných má jen jediné jméno: přežití. Jde jim o přežití úřadujících Herodů, kteří vnucují svoji moc, rozmnožují svá bohatství a nečiní jim žádný problém prolévat nevinnou krev.

Maria a Josef, pro které nebylo místo, jsou první, kdo obejmou Toho, který přichází, aby nám všem dal doklad občanství. Toho, který ve svojí chudobě a nepatrnosti ukazuje a vyjevuje, že pravou moc a autentickou svobodu mají ti, kdo respektují a podporují křehkost těch nejslabších.

Onu noc je Ten, pro koho se nenašlo místo, aby se narodil, hlásán těm, pro než nebylo místo u stolu, ani na ulicích města. Pastýři jsou prvními adresáty této dobré zvěsti. Kvůli svojí práci museli tito muži a tyto ženy žít na okraji společnosti. Jejich životní podmínky a místa, kde se museli zdržovat, jim znemožňovaly dodržovat náboženské předpisy rituální očisty, a proto byli považováni za nečisté. Jejich pleť, jejich oděv, pach, způsob mluvy a původ je prozrazoval. Vším vzbuzovali nedůvěru. Byli to muži a ženy, od kterých bylo třeba si zachovávat odstup a kterých bylo třeba se obávat. Byli považováni za pohany mezi věřícími, za hříšníky mezi spravedlivými a za cizince mezi občany. Jim – pohanům, hříšníkům a cizincům – praví anděl: »Nebojte se! Zvěstuji vám velikou radost, radost pro všechen lid: V městě Davidově se vám dnes narodil Spasitel – to je Kristus Pán« (Lk 2,10-11).

Toto je radost, kterou jsme zváni sdílet, slavit a zvěstovat. Radost, s níž Bůh ve svém nekonečném milosrdenství, obejmul nás pohany, hříšníky a cizince a nabádá nás k témuž.

Víra této noci nás vede k uznání, že Bůh je přítomen v těch situacích, v nichž se domníváme, že chybí. Je v nezvaném, nezřídka neznámém hostu, který kráčí našimi městy, čtvrtěmi, cestuje našimi autobusy, zvoní u našich dveří.

A tatáž víra nás nutí, abychom dali prostor nové sociální představivosti a neměli strach zakoušet nové formy vztahů, ve kterých nikdo nepocítí, že pro něho na této zemi není místo. Vánoce jsou časem pro přeměnu síly strachu na sílu lásky, na sílu k nové představivosti lásky. Takové lásky, která si nezvykne na nespravedlnost jako na něco přirozeného, nýbrž odvažuje se být uprostřed napětí a konfliktů „domem chleba“, pohostinnou zemí. Připomínal nám to svatý Jan Pavel II.: „Nemějte strach! Otevřete dokořán dveře Kristu!“ (Homilie při inauguraci pontifikátu, 22. října 1978).

V Betlémském dítěti nám Bůh vychází vstříc, aby nás učinil protagonisty života, který je kolem nás. Nabízí se, abychom Jej vzali do náruče, pozvedli a objali. Abychom neměli strach vzít do náruče, pozvednout a obejmout žíznivého, cizince, neoděného, nemocného a vězněného (srov. Mt 25,35-36). „Nemějte strach! Otevřete dokořán dveře Kristu!“ V tomto Dítěti nás Bůh vybízí, abychom se chopili naděje. Zve nás, abychom se stali strážci mnohých, kteří upadli pod tíhou zklamání, když se ocitli před zavřenými dveřmi. V tomto Dítěti nás Bůh činí protagonisty své pohostinnosti.

Dojati radostí nad tímto darem, prosíme Tě, Betlémské Děťátko, aby nás tvůj pláč probudil z naší lhostejnosti a otevřel naše oči k těm, kdo trpí. Tvoje něžná přítulnost ať probudí naši vnímavost, abychom pocítili, že jsme zváni rozpoznat Tě ve všech, kdo přicházejí do našich měst, našich dějin a našich životů. Tvoje revoluční smilování ať nás přiměje vnímat pozvání, že na sebe máme brát naději a něhu svého lidu.

Přeložil Milan Glaser

Česká sekce RV