Rádio Vaticana

Naděje, že se všichni setkáme s Bohem, neklame

2.11.2017

Homilie papeže Františka při mši svaté na americkém vojenském hřbitově v Nettuno

Všichni jsme se tady dnes sešli v naději. Každý z nás může ve svém srdci opakovat Jobova slova, která jsme slyšeli v prvním čtení: »Vím, že můj Vykupitel žije a vstane jako poslední« (Job 19,25). Je to naděje, že se znovu setkáme s Bohem, že se všichni znovu setkáme jako bratři. A tato naděje neklame. Pavel byl důrazný v tomto vyjádření z druhého čtení: »Naděje neklame« (Řím 15,5).

Naděje se však často rodí a koření v lidských ranách, v lidských bolestech, ve chvílích bolesti, zranění a utrpení nám umožňuje pohlédnout k Nebi a říkat: »Věřím, že můj Vykupitel žije. Pane, zastav.“ To je prosba, kterou vznáší asi každý z nás při pohledu na tento hřbitov. »Jsem si jist, Pane, že jsou s Tebou. Jsem si jist« - říkáme si. »Ale, prosím, zastav, Pane. Už ne. Už nikdy válku. Už nikdy tento zbytečný masakr,« jak řekl Benedikt XV. Raději doufat bez tohoto zpustošení tisíců a tisíců tisíců mladých zlomených nadějí. »Pane, už ne!«. Toto musíme říkat dnes, kdy se modlíme za všechny zemřelé. Na tomto místě se však modlíme zejména za tyto mladíky. Dnes, kdy je svět znovu ve válce a připravuje se vstoupit do války ještě více. »Už ne, Pane. Už ne.« Válkou se přichází o všechno.

Vybavuje se mi v mysli jedna stařenka, která při pohledu na zničenou Hirošimu s moudrou odevzdaností, ale velkou bolestí – s onou úpěnlivou odevzdaností, které jsou schopny ženy, protože je to jejich charisma – říkala: »Lidé dělají všechno proto, aby rozpoutali válku a nakonec sami sebe zničí«. Toto je válka: naše sebezničení. Tato žena, ona stařenka, tam jistě přišla o svoje děti a vnuky. V srdci jí zůstala jenom rána a slzy.

Dnešek je dnem naděje, ale také dnem slz. Jako slzy prolévané ženami, když otevřely poštu a četly: „Vážená paní, máte tu čest, že se Váš manžel stal hrdinou vlasti, že Vaši synové jsou hrdinové vlasti.“ Jsou to slzy, na které dnes lidstvo nesmí zapomenout. Pyšné lidstvo, které se nedalo poučit a zdá se, že se poučit nechce.

Častokrát si lidé během dějin myslí a jsou přesvědčeni, že vedou válku, která přinese nový svět, jsou přesvědčeni, že vytvářejí „jaro“. A skončí v ohavné a kruté zimě, kde kraluje teror a smrt. Dnes se modlíme za všechny zemřelé, ale zvláště za tyto mladé ve chvíli, kdy dennodenně mnozí umírají v bojích této rozkouskované války. Modlíme se také za dnešní mrtvé, padlé ve válce, jimiž jsou děti, nevinní. Toto je plod války: smrt. Kéž nás Pán obdaří milostí plakat.

Přeložil Milan Glaser

Česká sekce RV