11.10.2017
Promluva papeže k 25. výročí vydání Katechismu katolické církve, synodní aula Pavla VI.
Páni kardinálové,
drazí bratři v biskupské a kněžské službě,
vážení velvyslanci,
vážení profesoři,
drazí bratři a sestry,
Srdečně vás zdravím a děkuji mons. Fisichellovi za laskavá slova na uvítanou.
Dvacáté páté výročí apoštolské konstituce Fidei depositum, kterou sv. Jan Pavel II. třicet let po zahájení Druhého vatikánského koncilu promulgoval Katechismus katolické církve, je významnou příležitostí k potvrzení vykonané cesty. Svatý Jan XXIII. si přál a chtěl, aby se koncil v první řadě nevěnoval zavrhování omylů, nýbrž aby umožnil církvi prezentovat konečně novým slovníkem krásu její víry v Ježíše Krista. „Je nezbytné – prohlásil papež ve své Promluvě při zahájení koncilu – aby se církev nevzdalovala od posvátného pokladu pravd obdržených od otců, ale současně se držela přítomnosti, nových situací a forem života, jež otevřely nové cesty katolickému apoštolátu“ (11. října 1962). „Naše povinnost – pokračoval papež – nespočívá jenom v tom, abychom opatrovali tento drahocenný poklad jako bychom se starali o pouhou starožitnost, nýbrž abychom se usilovně a nebojácně věnovali dílu, které po nás žádá naše doba, a pokračovali v cestě, kterou se církev ubírá již dvacet století“ (tamt.).
„Opatrovat“ a „pokračovat“ – to je úkol, který církvi náleží ze samotné její povahy, aby pravda vtištěná Ježíšem do evangelní zvěsti mohla dosahovat svojí plnosti až do konce časů. Je to milost udělená Božímu lidu, ale také úkol a poslání, za které jsme zodpovědni, abychom nově a úplněji hlásali neměnné evangelium svým současníkům. S radostí plynoucí z křesťanské naděje, obdařeni „lékem milosrdenství“ (tamt.), tak přistupujeme k mužům a ženám svojí doby, abychom jim umožnili odhalit nevyčerpatelné bohatství obsažené v osobě Ježíše Krista.
Svatý Jan Pavel II. píše o Katechismu katolické cíkrve, že „musí brát v úvahu rozvíjení nauky, které Duch svatý během staletí vnukl Církvi. Je také nutné, aby napomáhal osvěcovat světlem víry nové situace a problémy, které se v minulosti ještě neobjevily“ (Fidei depositum, 3). Tento Katechismus je proto důležitým nástrojem nejenom proto, že prezentuje věřícím stálou nauku tak, aby rostlo porozumění víry, ale také a především chce naše současníky s jejich novými a odlišnými problematikami přiblížit církvi, která se v dané historické chvíli snaží lidskému životu prezentovat víru jako smysluplnou odpověď. Nestačí tudíž jen nalézt nový jazyk pro předávání neměnné víry, nýbrž je nezbytné a naléhavé, aby církev před novými výzvami a perspektivami, jež se lidstvu otevírají, mohla vyjadřovat novosti Kristova evangelia, které, ač obsaženy v Božím Slovu, dosud nevyšly najevo. Je to onen poklad „starých a nových věcí“, o nichž mluví Ježíš, když vybízí svoje učedníky, aby učili tomu novému, co přinesl, aniž by opomíjeli to staré (srov. Mt 13,52).
Evangelista Jan nabízí jednu ze nejkrásnějších pasáží svého evangelia, když podává Ježíšovu takzvanou „velekněžskou modlitbu“. Dříve než na sebe vezme umučení a smrt, obrací se Ježíš k Otci a vyjadřuje svoji poslušnost splněním poslání, které mu bylo svěřeno. Jeho slova jsou hymnem na lásku a obsahují také požadavek, aby učedníci byli zachováni a chráněni (srov. Jan 17,12-15). Zároveň však Ježíš prosí za ty, kteří v Něho uvěří díky kázání Jeho učedníků v budoucnosti, aby také oni byli jedno (srov. Jan 17,20-23). Výrokem „Věčný život pak je to, že poznají tebe, jediného pravého Boha, a toho, kterého jsi poslal, Ježíše Krista“ (srov. Jan 17,3), dosahuje Ježíšovo poslání vrcholu.
Poznání Boha, jak dobře víme, není v první řadě teoretický výkon lidského rozumu, nýbrž neuhasitelná touha vtištěná do srdce každého člověka. Je to poznání, které plyne z lásky, protože jsme na svojí cestě potkali Božího Syna (Lumen fidei, 28). Ježíš Nazaretský jde s námi, aby nás uváděl svým slovem a svými znameními do hlubokého tajemství Otcovy lásky. Toto poznání den ze dne sílí jistotou víry, že jsme milováni a jsme tak součástí smysluplného plánu. Kdo miluje, chce více poznat milovanou osobu, aby objevil bohatství, které v sobě skrývá a denně vychází najevo jako vždy nová skutečnost.
Z tohoto důvodu se náš Katechismus staví do světla lásky jakožto zkušenost poznání, důvěry a odevzdání se tajemství. Katechismus katolické církve podává strukturu svého pojednání citací jednoho textu z Římského katechismu a nabízí jej jako výkladový a aplikační klíč: „Veškerá podstata nauky a vyučování musí být zaměřena na lásku, která nikdy nebude mít konce. Ať se již vysvětlují pravdy víry či důvody naděje, nebo povinnosti mravního jednání, vždy a ve všem je třeba zdůraznit lásku našeho Pána, aby tak všichni pochopili, že úkon dokonalé křesťanské ctnosti má svůj původ v lásce, stejně tak jako má v ní má svůj poslední cíl“ (KKC, 25).
V tomto myšlenkovém horizontu bych rád poukázal na jedno téma, které by mělo v Katechismu katolické církve nalézt prostor, který by adekvátněji a koherentněji odpovídal jeho vyjádřenému účelu. Mám na mysli trest smrti. Tato problematika nemůže být redukována na pouhou připomínku historické nauky, aniž by dala vyniknout nejenom věroučného pokroku v dílech posledních papežů, ale také změněnému povědomí křesťanského lidu, který odmítá souhlasný postoj vzhledem k trestu, který tak tíživě poškozuje lidskou důstojnost. Je třeba důrazně prohlásit, že odsouzení k trestu smrti, ať už je uskutečněn jakýmkoli způsobem, je nelidské opatření, které ponižuje osobní důstojnost. Sám o sobě odporuje evangeliu, protože je dobrovolným rozhodnutím zničit lidský život, který je v očích Stvořitele posvátný a jeho pravým soudcem a garantem může být v posledku pouze Bůh. Žádný člověk, „ani vrah nikdy neztrácí svoji osobní důstojnost“ (List prezidentovi Mezinárodní komise usilující o zrušení trestu smrti, 20. března 2015), protože Bůh je Otec, který vždycky očekává návrat syna, jenž si uvědomuje své pochybení, prosí o odpuštění a začíná nový život. Nikdo proto nejen nesmí být připraven o život, ale ani o samotnou možnost morální a existenciální nápravy, které prospěje společnosti.
V minulých stoletích, kdy byla nouze o nástroje obrany a společenská zralost nebyla ještě pozitivně rozvinuta, se trest smrt jevil jako logický důsledek uplatňování spravedlnosti, které je třeba se držet. Bohužel také v papežském státě byl tento krajní a nelidský prostředek používán, a byl přehlížen primát milosrdenství nad spravedlností. Přijímáme odpovědnost za minulost a uznáváme, že tyto prostředky byly diktovány spíše legalistickou než křesťanskou mentalitou. Starost o zachování integrity moci a materiálního bohatství vedla k přecenění hodnoty zákona a bránila hlubšímu porozumění evangelia. Nicméně, zastávat i nadále neutralitu vzhledem k novým požadavkům osobní důstojnosti bychom se dnes proviňovali více.
Neprotiřečíme zde žádnému minulému učení, protože obrana důstojnosti lidského života od početí k přirozeného skonu měla v učení církve vždycky významné a důrazné místo. Harmonický vývoj nauky nicméně vyžaduje, abychom přestali hájit argumenty, které dnes rezolutně protiřečí novému porozumění křesťanské pravdě. Ostatně, jak připomínal svatý Vincenc Lérinský: „Lze v Kristově církvi očekávat náboženský rozvoj? Samozřejmě lze, a to velmi značný. Vždyť kdo by byl vůči lidem tak nepřející a natolik se protivil Bohu, aby se tomu snažil zabránit?“ (Commonitorium, 23,1). Je proto nezbytné zdůraznit, že pro jakkoli závažný zločin je trest smrti nepřípustný, protože útočí na nedotknutelnost a důstojnost člověka.
Tradice je živá skutečnost a pouze jednostranné vidění může chápat „poklad víry“ jako něco statického. Boží Slovo nemůže být obkládáno naftalinem na ochranu proti parazitům jako nějaká stará přikrývka! Nikoli. Boží Slovo je dynamická a stále živá skutečnost, která prospívá a vzrůstá, protože směřuje k naplnění, které lidé nemohou zastavit. Tento zákon pokroku podle příhodné formulace svatého Vincence z Lérins: „annis scilicet consolidetur, dilatetur tempore, sublimetur aetate - průběhem let upevňovat, průběhem času rozšiřovat a průběhem věků vyrůstat k výšinám“(Commonitorum, 23,9) - je specifická podmínka pravdy, která je ve svém bytí zjevena a předávána církví, a vůbec neznamená nějakou změnu nauky.
Nelze zachovat nauku, aniž by se jí umožnilo prospívat, a nelze ji vázat na strnulý a neměnný výklad, aniž by se snižovalo působení Ducha svatého. „Mnohokrát a mnoha způsoby mluvil Pán k našim předkům“ (Žid 1,1), „nepřestává mluvit se Snoubenkou svého milovaného Syna“ (Dei Verbum, 8). Tento hlas jsme povoláni si osvojit „zbožným nasloucháním“ (tamt.1), abychom umožnili své církevní existenci prospívat se stejným nadšením jako v počátcích směrem k novým horizontům, ke kterým nás Pán chce dovést. Přeložil Milan Glaser
Česká sekce RV Copyright © 2003-2024 česká sekce Vatikánského rozhlasu. Všechna práva vyhrazena. Adresa redakce: ceco@spc.va.
Děkuji vám za toto setkání a za vaši práci, prosím vás, abyste se za mne modlili, a ze srdce vám žehnám.