Rádio Vaticana

V tomto městě, jež dostalo přídomek „hrdinské“ za svoji dvousetletou houževnatost při obraně obdržené svobody, slavím svoji poslední eucharistii na této své návštěvě Kolumbie. Již 32 let je indiánská Cartagena rezidencí lidských práv, protože lid si cení toho, že tady „díky skupině misionářů, kterou tvořili jezuitští kněží Pedro Claver y Corberó, Alonso de Sandoval a bratr Nicolás Gonzáles, za doprovodu mnoha synů města Cartagena de Indias v 17. století, vzniklo hnutí za ulehčení situace tehdejších utiskovaných, totiž otroků, pro které požadovalo respekt a svobodu“ (Kolumbijský parlamentt, 1985, zákon 95, čl. 1).

Tady, v chrámu svatého Petra Klavera, kde se neustále a systematicky uskutečňují setkání, reflexe a pokroky při uplatňování lidských práv v Kolumbii, k nám dnes Boží Slovo promlouvá o odpuštění, nápravě, společenství a modlitbě.

Ve čtvrté promluvě Matoušova evangelia promlouvá Ježíš k nám, kteří jsme se rozhodli zaměřit na společenství a ceníme si společného života a sníme o projektu, který zahrne všechny. Předešlý text mluví o Dobrém Pastýři, který opouští 99 ovcí, aby šel hledat jednu ztracenou, a tato vůně vane celou promluvou, již jsme právě vyslechli: neexistuje nikdo natolik ztracený, že by si nezasloužil naši péči, naši blízkost a naše odpuštění. Z této perspektivy je tedy pochopitelné, že pochybení, hřích, kterého se dopustil jednotlivec, oslovuje nás všechny, ale týká se především oběti hříchu, která je povolána chopit se iniciativy, aby jeho pachatel nepřišel do záhuby. Chopit se iniciativy, protože tak vždy činí ten odvážnější…

V těchto dnech jsem slyšel mnoho svědectví lidí, kteří vyšli vstříc těm, kteří jim ublížili. Strašlivé rány, které jsem mohl spatřit na jejich těle; neodstranitelné ztráty, které dosud nutí k pláči, a tito lidé přesto šli, učinili první krok po jiné cestě, než byly ty předešlé. Kolumbie již desítky let hledá pokoj cestou pokusů a – jak učí Ježíš – nestačilo, aby se dvě strany sblížily a navázaly dialog. Bylo zapotřebí, aby se zapojilo mnoho dalších aktérů do tohoto dialogu odčiňujícího hříchy. „Nedá-li si však tvůj bratr říci, přiber si ještě jednoho nebo dva, aby každá výpověď byla potvrzena ústy dvou nebo tří svědků“ (Mt 18,16), říká nám Pán v evangeliu.

Naučili jsme se, že tyto cesty smíření, primátu rozumu nad pomstou, jemného souladu mezi politikou a právem nemohou bránit ve vstupu lidem. Nestačí plán normativních rámců a institucionálních dohod mezi politickými či ekonomickými skupinami dobré vůle. Ježíš nachází vyřešení spáchaného zla v osobním setkání mezi jednotlivými stranami. Vždycky je cenné zasadit do našich mírových procesů zkušenost sektorů, které se při mnoha příležitostech staly neviditelnými, aby právě komunity zabarvily procesy kolektivní paměti. „Hlavním aktérem, dějinným subjektem tohoto procesu, jsou lidé a jejich kultura, nikoli třída, frakce, skupina či elita. Nepotřebujeme projekt několika vyvolených, osvícenou nebo osvědčenou menšinu, která si přivlastňuje kolektivní cítění. Jde o dohodu o společném životě, o sociální a kulturní smlouvu“ (Evangelii gaudium, 239).

My můžeme značně přispět k tomuto novému kroku, který chce Kolumbie učinit. Ježíš nám ukazuje, že tato cesta opětovného začlenění do komunity začíná dialogem ve dvou. Nic nemůže nahradit tento odčiňující krok; žádný kolektivní proces nás nezbaví této výzvy k setkání, vysvětlení a odpuštění. Hluboká dějinná zranění nutně vyžadují instance, kde se zjednává spravedlnost, kde budou moci oběti poznat pravdu, bude náležitě odčiněna škoda a bude se jednat zřetelně, aby se předešlo opakování oněch zločinů. To všechno nás však ponechává pouze na prahu křesťanských požadavků. Od nás křesťanů se žádá, abychom „zdola“ generovali kulturní změnu: na kulturu smrti a násilí odpovíme kulturou života a setkání. Říkal to již spisovatel, který je tolik váš, tolik všech: „Tato kulturní pohroma se nevyléčí olovem nebo penězi, nýbrž výchovou k míru postaveném s láskou na troskách hořící země, kde vstáváme brzo ráno, abychom pokračovali ve vzájemném vraždění... legitimní revolucí míru přivádějící k životu nezměrnou tvůrčí energii, kterou jsme téměř dvě století používali k ničení a která si žádá a vyvyšuje nadvládu představivosti“ (Gabriel Garcia Marquez, Poselství o pokoji, 1998).

Kolik jsme udělali pro toto setkání, pro mír? Kolik jsme opominuli, když jsme dovolili, aby se do našeho lidu vtělilo barbarství? Ježíš nám přikazuje, abychom se konfrontovali s těmi vzory jednání, těmi životními styly, které škodí tělu společnosti a ničí komunitu. Kolikrát jsou „normalizovány“ – tedy prožívány jako cosi normálního – procesy násilí a sociální exkluze, aniž by se náš hlas pozvedl a naše ruce prorocky žalovaly! Vedle sv. Petra Klavera bylo tisíce křesťanů, mnozí z nich zasvěcené osoby... pouze hrstka lidí dala do pohybu protikulturní proud setkávání. Svatý Petr Klaver uměl vracet důstojnost a naději stovkám tisícům černých otroků, kteří byli přiváženi v absolutně nelidských podmínkách, jati hrůzou a zbaveni všech svých nadějí. Neměl uznávané akademické tituly; sám o sobě dokonce prohlásil, že je co do inteligence „průměrný“, avšak měl „talent“ žít plně evangelium, setkat se s těmi, kteří byli druhými považováni jenom za odpad. O pár století později se po stopách tohoto misionáře a apoštola Tovaryšstva Ježíšova vydala svatá María Bernarda Bütler, která odevzdala svůj život do služeb chudých a marginalizovaných v tomtéž městě Cartagena. [1]

Při setkání mezi sebou objevujeme svoje práva, znovu vytváříme život, aby se stal opravdu lidským. „Společný dům všech lidí musí nadále vycházet ze správného chápání všeobecného bratrství a z úcty k posvátnosti každého lidského života, každého muže a každé ženy; chudých, starých, dětí, nemocných, nenarozených, nezaměstnaných, opuštěných, tedy těch, o kterých se má za to, že je lze odepsat, protože nejsou ničím víc než čísly té či oné statistiky. Společný dům všech lidí musí být stavěn také na porozumění určité posvátnosti stvořené přírody“ (Promluva na 70. Valném shromáždění OSN, 25. září 2015).

Ježíš nás také v evangeliu upozorňuje na možnost, že se druhý uzavře, odmítne se změnit a setrvá ve zlu. Nemůžeme popřít, že existují lidé, kteří setrvávají v hříších, které zraňují soužití a komunitu: „Mám na mysli drásající drama spojené s drogami, na němž se vydělává při pohrdání morálními i občanskými zákony – toto zlo zasazuje přímý úder lidské důstojnosti a postupně tříští obraz, který v nás utvořil Stvořitel. Důrazně odsuzuji tuto metlu, která ukončila mnoho životů a je vydržována a podporována lidmi bez skrupulí. S životy našich bratří si nelze zahrávat, ani nelze manipulovat s jejich důstojností. Vznáším apel, aby se hledal způsob, jak skoncovat s narkoobchodem, což je jediný jev, který rozsévá smrt a zkázu, maří mnohé naděje a ničí četné rodiny. Mám na mysli také jiná dramata: ničení přírodních zdrojů a znečišťování, k němuž nyní dochází; tragédii vykořisťování pracujících; nedovolené převody peněz a finanční spekulaci, která často nabývá charakteru bezohledného ničení celých sociálních a ekonomických systémů a vystavuje chudobě miliony mužů a žen; mám na mysli prostituci, která každý den kosí mnohé nevinné oběti především mezi nejmladšími, jež obírá o budoucnost; mám na mysli odporný obchod s lidskými bytostmi, zločiny vůči mladistvým a jejich zneužívání, otroctví, které se v mnoha částech světa stále ještě hrůzně šíří; mám na mysli často nikým nevnímanou tragédii migrantů, s nimiž se manipuluje nedůstojně a ilegálně“ (Poselství ke Světovému dni míru 2014), ba dokonce v pacifistické „sterilní legálnosti“, která nebere zřetel na bratrovo tělo, které je Kristovým tělem. Také proto musíme být připraveni a pevně stát na principech spravedlnosti, které nic neodnímají činorodé lásce (charitě). Není možné pokojné soužití bez potýkání se s tím, co korumpuje život a útočí na život. Dějiny nás žádají, abychom přijali definitivní závazek obrany lidských práv tady v Cartageně de Indias, místě, které jste zvolili za jejich národní baštu.

Nakonec nás Ježíš žádá, abychom se modlili společně; aby naše modlitba byla symfonická s osobními tóny a různými akcenty, ale svorně stoupala vzhůru jako jediné volání. Jsem si jist, že se dnes společně modlíme za vysvobození těch, kteří byli v omylu, a nikoli za jejich zničení, za spravedlnost a nikoli pomstu, za odčinění v pravdě a nikoli v zapomění. Modleme se za uskutečnění motta této návštěvy: „Učiňme první krok!“ a za to, aby tento první krok vedl společným směrem.

„Učinit první krok“ znamená především jít druhým vstříc s Kristem Pánem. On nás neustále žádá, abychom činili rozhodný a bezpečný krok směrem k bratřím a nenárokovali si, že nám je odpuštěno, aniž bychom odpustili, a že jsme milováni, aniž bychom milovali. Pokud chce Kolumbie stálý a trvalý mír, musí naléhavě učinit krok tímto směrem, vedoucím k obecnému dobru, rovnosti, spravedlnosti, respektování lidské přirozenosti a jejích požadavků. Jedině vynasnažíme-li se rozvazovat uzly násilí, rozmotáme spleť konfliktů. Žádá se po nás, abychom učinil krok k setkání s bratry a měli odvahu k nápravě, která nechce vytěsnit, ale integrovat; žádá se po nás, abychom byli s činorodou láskou pevní v tom, o čem se nevyjednává; konečným požadavkem je vytvářet mír, „mluvit nikoli jazykem, nýbrž rukama a skutky“ (sv. Petr Klaver), a pozvedat společně oči k nebi: On je schopen rozuzlit to, co se nám jeví jako nemožné, On slíbil, že bude s námi až do konce časů, On nedovolí, aby tak velká snaha zůstala bez užitku.

[1] Také ona měla inteligenci činorodé lásky a uměla nacházet Boha v bližním; ani jeden z nich se nedal ochromit nespravedlností a těžkostí. Protože někteří „tváří v tvář konflitku ho sice registrují, nicméně pokračují jakoby nic, umyjí si ruce, aby mohli pokračovat ve svém životě. Jiní vstupují do konfliktu takovým způsobem, že v něm uvíznou, ztrácejí patřičný horizont, projektují své vlastní nejistoty a nespokojenost na instituce, a tak se jednota stane neuskutečnitelnou. Potom je tu ještě třetí, vhodnější způsob, jak čelit konfliktu. Je to ochota snášet konflikt, řešit ho a přetvořit na spojující článek nového procesu“ (Evangelii gaudium, 227).

Důstojnost člověka a lidská práva