7.9.2017 

Papež František na uvítanou, Bogota

Pane prezidente,
členové vlády a diplomatického sboru,
vážení představitelé,
reprezentatni občanské společnosti,
dámy a pánové!

Zdravím pana prezidenta Kolumbie, dr. Juana Manuela Santose, a děkuji za jeho laskavé pozvání k návštěvě této země v tak důležité chvíli jejích dějin; zdravím členy vlády a diplomatického sboru. A ve vás, představitelích občanské společnosti, chci na počátku této apoštolské cesty pozdravit veškerý kolumbijský lid.

Přicházím do Kolumbie ve stopách svých předchůdců, bl. Pavla VI. a sv. Jana Pavla II., a stejně jako oni jsem veden touhou sdílet se svými kolumbijskými bratry dar víry, tak hluboce zakořeněný v této zemi, i naději pulsující v srdcích všech. Jedině takto, vírou a nadějí, lze překonat početné těžkosti během cesty a budovat zemi, která bude vlastí a domovem všech Kolumbijců.

Kolumbie je národ požehnaný mnoha způsoby; bujná příroda nejenom vzbuzuje úžas nad její krásou, ale vybízí také k uctivé péči o její biodiverzitu. Kolumbie je druhá země, co do biodiverzity, a na cestách je možné v ní zakoušet, jak dobrý je Pán (srov. Žl 33,9), který vám daroval tak nezměrné bohatství rozmanitosti flóry a fauny v jejích dešťových pralesích, v jejích stepích, v džungli Chocó, mořských útesech Cali a horách jako je Macarena a mnoha dalších místech. Stejně kypící je její kultura, a co je nejdůležitější, Kolumbie oplývá lidskými kvalitami svého lidu, mužů i žen přívětivého a dobrotivého ducha, houževnatých a odvážných lidí překonávajících překážky.

Toto setkání mi umožňuje ocenit úsilí vynaložené v posledních desetiletích na ukončení ozbrojeného násilí a nalezení cest ke smíření. Obzvláště v posledním roce byl učiněn pokrok. Učiněné kroky vpřed zvětšují naději, v přesvědčení, že úsilí o mír je práce, která nekončí, poslání, které nedovoluje pauzu a vyžaduje nasazení všech. Tato práce od nás vyžaduje nepolevovat ve snaze o budování národní jednoty navzdory překážkám, rozdílům a odlišným pojetím způsobu, jak dosáhnout pokojného soužití, a vytrvat v boji za prosazení kultury setkávání požadující, aby středem každé politické, sociální a ekonomické aktivity byla lidská osoba, její vznešená důstojnost a respektování obecného dobra. Kéž nám toto úsilí umožňuje vyhýbat se každému pokušení pomsty a hledání pouze krátkodobých stranických zájmů. Oč obtížnější je cesta vedoucí k míru a porozumění, o to větší úsilí musíme vynaložit na uznání druhého, na uzdravení ran a budování mostů, na navazování vztahů a vzájemnou pomoc (srov. Evangelii gaudium, 67).

Mottem této země je „Svoboda a řád“. V obou těchto slovech je obsaženo veškeré ponaučení. Občané mají být respektováni ve svojí svobodě a chráněni stabilním řádem. Nikoli zákon silnějšího, ale síla zákona přijatého všemi řídí pokojné soužití. Je zapotřebí spravedlivých zákonů, které mohou zaručovat harmonii a pomoci překonávat konflikty, které celá desetiletí devastovaly tuto zemi; zákonů, které by nevznikaly z pragmatických požadavků společenského zřízení, nýbrž z touhy vyřešit strukturální příčiny chudoby plodící výlučnost a násilí. Jedině tak se uzdraví z nemoci, která oslabuje a ponižuje společnost a ustavičně ji vydává napospas novým krizím. Nezapomínejme, že nespravedlnost je kořenem sociálního zla (srov. tamt. 202).

V této perspektivě vás povzbuzuji, abyste obrátili zrak ke všem, kteří jsou dnes odstaveni a marginalizováni a jsou drženi vzadu a v koutě. Všichni jsme potřební k vytváření a formování společnosti. Tu netvoří pouze ti, kdo mají „ryzí krev“, nýbrž všichni. A tady spočívá velikost a krása země, totiž v tom, že všichni jsou přijímáni a všichni jsou důležití. Jako tyto děti (dodal s poukazem na přítomnou skupinku dětí), které svojí spontaneitou tento protokol velice zlidštily. V různosti je bohatství. Připomenu první cestu sv. Petra Klavera z Cartageny do Bogotá přes naši krásnou řeku Magdalena. Stejně jako včera i dnes upíráme zraky k různým etnikům a obyvatelům nejvzdálenějších zón, k venkovanům. Hledíme k těm nejslabším, k těm, kdo jsou vydíráni a vykořisťováni, k těm, kdo nemají hlas, protože o něj přišli nebo jej nikdy neměli anebo jim nebyl přiznán. Vidíme také ženu, její přínos, její talenty a to, že je „matkou“ různými způsoby. Kolumbie potřebuje všechny, aby se s nadějí otevřela budoucnosti.

Církev, věrná svému poslání, se zasazuje o pokoj, spravedlnost a obecné dobro. Je si vědoma, že evangelní principy tvoří významnou dimenzi kolumbijského sociálního tkaniva a proto mohou velice přispět k růstu této země. Zejména posvátná úcta k lidskému životu, zvláště oslabenému a bezbrannému, je úhelným kamenem při budování společnosti osvobozené od násilí. Kromě toho nemůžeme neupozornit na sociální důležitost rodiny, vysněné Bohem jako plod manželské lásky. Je „místem, kde se učíme respektovat odlišnost druhých a kde si osvojujeme příslušnost k druhým“ (tamt. 66). Prosím vás, naslouchejte chudým, těm kdo trpí. Dívejte se jim do očí a nechte se kdykoli oslovit jejich tvářemi zbrázděnými bolestí i jejich úpěnlivě prosícíma rukama. Od nich lze přijmout autentickou lekci života, lidství a důstojnosti. Ti, kteří úpí v okovech, totiž chápou slova Toho, který zemřel na kříži, jak praví vaše národní hymna.

Dámy a pánové, máte před sebou krásné a ušlechtilé poslání, které je zároveň obtížným zadáním. Kéž v srdci každého Kolumbijce zní duch jejich krajana: „Nicméně, tváří v tvář útisku, plenění a opuštěnosti je naší odpovědí život. Ani povodně, ani mor, ani hlad, ani pohromy, ba ani nekonečné války během staletí nemohly redukovat houževnatou převahu života nad smrtí. Převahu, která roste a sílí.“ Je tedy možná – pokračuje Gabo – „nová a strhující životní utopie, kde nikdo nemůže rozhodovat za druhé dokonce ani o způsobu smrti a kde je láska opravdu jistá a štěstí je možné a kde pokolení odsouzené na sto roků samoty budou na zemi mít vždycky druhou příležitost“ (Gabriel Garcia Marquez, Promluva při převzetí Nobelovy ceny 1982).

Mnoho času uplynulo v nenávisti a pomstě.... Samota být stále proti sobě se nyní počítá na desetiletí a blíží se jednomu století; nechceme, aby jakýkoli typ násilí někdy omezil či anuloval jediný život. Chtěl jsem přijít sem, abych vám řekl, že nejste sami, že je nás mnoho, kteří vám chtějí k tomuto kroku pomoci; tato návštěva vás má podnítit a alespoň trochu vyrovnat cestu ke smíření a pokoji.
Jste v mých modlitbách. Modlím se za vás a za přítomnost i budoucnost Kolumbie.

Přeložil Milan Glaser

Česká sekce RV

Copyright © 2003-2024 česká sekce Vatikánského rozhlasu. Všechna práva vyhrazena. Adresa redakce: ceco@spc.va.