24.8.2017 

Petrův nástupce se dnes v aule Pavla VI. setkal s osmi sty účastníků tzv. Národního liturgického týdne, který je od roku 1949 každoročně pořádán italským Centrem pro liturgii (Centro di Azione liturgica). Toto centrum liturgické obnovy slaví letos 70. výročí založení. „Za tuto dobu – řekl v úvodu papež František – došlo v dějinách církve a zvláště v dějinách litugie k podstatným a nejenom povrchovým událostem. Jako nelze zapomenout na Druhý vatikánský koncil, tak bude připomínána liturgická reforma, která z něho vyplynula.“

„Koncil a reforma jsou dvě přímo spojené události, které nenastaly znenadání, ale byly připravovány dlouho předem. Dosvědčuje to jednak vznik hnutí, které bylo nazváno liturgické, a odpovědi papežů na nešvary vyskytující se v církevní modlitbě. Je-li vnímána potřeba, třebaže ještě není známo řešení, je nutné dát věci do pohybu.“

Mám na mysli – pokračoval Svatý otec - papeže Pia X., který dal nový řád posvátné hudbě, položil nový důraz na nedělní bohoslužbu a ustanovil komisi pro všeobecnou reformu liturgie. Papež Pius XII. potom encyklikou Mediator Dei a ustanovením studijní liturgické komise (1946) učinil některé konkrétní kroky, z nichž nejdůležitější byla reforma obřadů Svatého týdne a Velikonoční vigilie. Druhý vatikánský koncil pak konstitucí o posvátné liturgii vyjádřil starost o to, „aby věřící nebyli přítomni tajemství víry jako stranou stojící a němí diváci, ale aby mu pomocí obřadů a modliteb dobře rozuměli. Mají mít uvědomělou, zbožnou a aktivní účast na posvátném úkonu.“ (SC, 48). Papež František pak citoval papeže Pavla VI., který ohlášenou reformu vysvětlil na generální audienci (13.ledna 1965) slovy: „Je dobré si povšimnout, že právě autorita církve chce, prosazuje a zahajuje tento nový způsob modlitby, aby mohla růst ve svém duchovním poslání [...] Neváhejme tedy a staňme se nejprve učedníky a potom zastánci této začínající školy modlitby.“

„Směr naznačený koncilem dostal formu podle principu úcty ke zdravé tradici a oprávněnému pokroku v liturgických knihách, které promulgoval bl. Pavel VI., byly dobře přijaty biskupy, kteří se účastnili koncilu, a téměř 50 let jsou všeobecně užívány v římském obřadu. Praktická aplikace pod vedením biskupských konferencí jednotlivých zemí dosud probíhá, protože k obnově mentality nestačí reformovat liturgické knihy. Tyto knihy reformované podle dekretů Druhého Vatikánu zahájily proces, který vyžaduje čas, věrnou recepci, praktickou poslušnost, moudré uskutečňování nejprve svěcenými služebníky, ale také dalšími účastníky liturgie, ministranty a kantory. Víme, že liturgická výchova pastýřů a věřících je vyzváním, kterému je třeba čelit stále znovu.“

Svatý otec pak citoval znovu Pavla VI., který v této souvislosti rok před svojí smrtí řekl, že je „třeba nechat definitivně odumřít rozkladný kvas, který je zhoubný v jednom i druhém směru, a celistvě podle správných inspirativních kritérií aplikovat reformu Námi schválenou na základě hlasování koncilu“ (Promluva Gratias ex animo, 27. červen 1977).

„Ještě dnes je třeba pracovat v tomto smyslu, zejména znovu objevováním motivů rozhodnutí přijatých liturgickou reformou, překonáním neopodstatněných a povrchních výkladů, neúplné recepce a zkomolenin. Neznamená to přehodnotit reformu a provést revizi jejích rozhodnutí, nýbrž lépe poznat jejich implicitní důvody jednak pomocí historické dokumentace, jakož i vnitřním osvojením si inspirativních principů a dodržováním disciplíny, kterou se řídí. Po tomto magisteriu, po této dlouhé cestě můžeme s jistotou a pravomocí církevního učitelského úřadu prohlásit, že reforma je nevratná.“

Poslání prosazovat a opatrovat liturgii – pokračoval papež František je svěřeno Apoštolskému stolci a diecézním biskupům, na jejichž odpovědnost a autoritu nyní velmi spoléhám.

Potom se Petrův nástupce věnoval blížeji tématu Národního liturgického týdne: Živá liturgie pro živou církev.

„Liturgie je živá z důvodu živé přítomnosti Toho, který »svou smrtí naši smrt přemohl a svým vzkříšením obnovil život«(1. Velikonoční preface). Bez reálné přítomnosti Kristova tajemství, neexistuje žádná živost liturgie. Jako bez srdečního tepu není lidský život, tak bez pulsujícího Kristova srdce neeexistuje liturgický úkon. Liturgie je totiž aktualizace kněžství Ježíše Krista v posvátných znameních, oběť Jeho života s rukama rozpjatýma na kříži, kněžství ustavičně zpřítomněné skrze obřady a modlitby, nejvíce v Jeho Těle a Krvi, ale také v osobě kněze, hlásáním Božího Slova a v lidu shromážděnému k modlitbě v Jeho jménu (srov. SC, 7). Mezi viditelná znamení neviditelného tajemství patří oltář, znamení Krista - živého kamene, který lidé odhodili, ale který se stal nárožním kvádrem duchovní budovy, kde je Bohu vzdávána pocta v duchu a v pravdě (srov. 1 Petr 2,4; Ef 2,20). Oltář, který je v našich kostelech středem pozornosti, je proto posvěcován křižmem, incenzován kadidlem, líbán a uctíván: k oltáři směřuje pohled modlících se kněží a věřících laiků, kteří jsou svoláni k posvátnému shromáždění kolem něho; na oltář je kladena oběť církve, kterou Duch konsekruje v Kristovu svátostnou oběť; z oltáře se dává chléb života a kalich spásy, »abychom byli jedno duše a jedno tělo v Kristu (III. eucharistická modlitba«“.

„Liturgie je životem veškerého lidu církve – pokračoval dále papež František. Liturgie je totiž svojí povahou „lidová“ a nikoli klerikální, a – jak plyne z etymologie – je činností pro lid, ale také činností lidu. Jak připomínají mnohé liturgické modlitby, je to činnost, kterou koná Bůh sám ku prospěchu svého lidu, ale také činnost lidu, který naslouchá Bohu, jenž mluví, a reaguje tím, že Jej chválí, vzývá a přijímá nevyčerpatelný pramen života a milosrdenství, plynoucí z posvátných znamení. Církev v modlitbě přijímá všechny, jejichž srdce naslouchá evangeliu, aniž by někoho skartovala. Voláni jsou malí i velcí, bohatí i chudí, děti i staří, zdraví i nemocní, spravedliví i hříšníci. Podle obrazu »nespočetného zástupu«, který slaví liturgii v nebeské svatyni, přesahuje liturgické shromáždění v Kristu každé omezení věku, rasy, jazyka a národa. Tento »lidový« rozměr liturgie nás odkazuje k její inkluzivitě a nikoli exkluzivitě, podporuje společenství se všemi, nikoli homologaci, poněvadž povolává každého v jeho poslání i originalitě, aby přispěl k budování Kristova těla: »Eucharistie není svátost „pro mne“, je to svátost mnohých, kteří tvoří jediné tělo; věřící, svatý Boží lid« (Homilie o slavnosti Těla a Krve Páně, 18. červen 2017). Nesmíme tedy zapomínat, že liturgie je především výrazem zbožnosti veškerého Božího lidu a pokračuje pak zbožnými úkony a pobožnostmi, které známe pod jménem lidová zbožnost a které je třeba doceňovat a povzbuzovat v souladu s liturgií.“

„Liturgie je život a nikoli idea. Vede totiž k prožívání iniciační zkušenosti, jež proměňuje způsob myšlení a jednání, a nikoli k rozmnožování výbavy vlastních idejí o Bohu. Liturgická bohopocta »není především naukou, které je třeba rozumět, nebo ritem, který je třeba konat, i když tím je přirozeně také. Podstatně je však zdrojem života a světla pro naši cestu víry« (Homilie, 7. březen 2015). Duchovní reflexe se liší od liturgie, která je »účastí na Božím tajemství, přenáší do tohoto tajemství a umožňuje v něm přebývat« (Homilie od sv. Marty, 10. únor 2014). Mezi výrokem, že Bůh existuje, a cítěním, že nás Bůh miluje tady a teď takovými, jací jsme, existuje značný rozdíl. V liturgické modlitbě zakoušíme společenství, jež je neseno nikoli abstraktní myšlenkou, nýbrž konáním, jehož činitelem je Bůh i my, Kristus a církev (srov. Homilie 18. červen 2017). Obřady a modlitby (srov. SC 48), tím, čím jsou, a nikoli vysvětleními, která o nich podáváme, se proto stávají školou křesťanského života, určenou těm, kdo mají uši, oči a srdce otevřené přijetí povolání a poslání Ježíšových učedníků. To je linie mystagogické katecheze praktikovaná Otci a podané také Katechismem katolické církve v pojednání o liturgii, eucharistii a dalších svátostech ve světle textů a obřadů dnešních liturgických knih.“

Církev je opravdu živá, řekl dále papež František, a tvoří jedinou živou bytost s Kristem, je nositelkou života, je mateřská, misionářská, vychází vstříc bližnímu, vybízí ke službě, aniž by sledovala mondénní mocnosti, které ničí plodnost.

„Nakonec, nemůžeme zapomenout, že bohatství modlící se „katolické“ církve přesahuje římský ritus, který třebaže je nejrozšířenější, není jediný. Soulad rituálních tradic Východu a Západu propůjčuje působením téhož Ducha hlas jediné církvi, která se modlí skrze Krista, s Kristem a v Kristu ke slávě Otce a pro spásu světa.“

Řekl Petrův nástupce v závěru dnešní promluvy ke členům italského Centra pro liturgii.

PLNÉ ZNĚNÍ papežovy PROMLUVY najdete na LITURGIE.CZ

Milan Glaser

Copyright © 2003-2024 česká sekce Vatikánského rozhlasu. Všechna práva vyhrazena. Adresa redakce: ceco@spc.va.