Rádio Vaticana

Ježíš v nás věří víc než my v sebe sama

27.5.2017

Homilie papeže Františka při mši svaté, Janov

Slyšeli jsme, co Zmrtvýchvstalý Ježíš před Nanebevstoupením říká svým učedníkům: „Je mi dána veškerá moc na nebi i na zemi“ (Mt 28,18). Moc Ježíšova, Boží moc. Toto téma se prolíná v dnešních čteních: v prvním Ježíš říká, že není jejich věcí vědět „čas a okolnosti, jak je Otec z vlastní moci ustanovil“, ale slibuje jim „moc Ducha svatého“ (Sk 1,7-8); ve druhém svatý Pavel mluví o „nesmírně velké moci“, která se ukazuje na nás, a o „působení jeho všemohoucnosti“ (Ef 1,19). V čem spočívá tato síla, tato Boží moc?

Ježíš říká, že je to moc „na nebi i na zemi“. Je to především moc spojující nebe a zemi. Dnes slavíme toto tajemství, protože Ježíšovým vystoupením k Otci překročilo naše tělo práh nebe, naše lidství je tam, v Bohu, navždy. Tam tkví naše důvěra, protože Bůh se nikdy neodloučí od člověka. Utěšuje nás vědomí, že Ježíš každému z nás v Bohu připravil příbytek, očekává nás úděl vzkříšených synů a proto se tady dole opravdu vyplatí žít ve snaze o to, co je nahoře, kde se nachází náš Pán (srov. Kol 3,1-2). Toto učinil Ježíš svojí mocí, že totiž kvůli nám spojil nebe se zemí.

Tato Jeho moc však Jeho nanebevstoupením nekončí, pokračuje dodnes a potrvá na věky. Těsně před výstupem k Otci totiž Ježíš řekl: „Já jsem s vámi po všechny dny, až do konce světa“ (Mt 28,20). Není to nějaké úsloví, pouhé ubezpečení jako když se před odchodem říká přátelům „budu na vás myslet“. Nikoli, Ježíš je opravdu s námi a kvůli nám: v nebi stále ukazuje Otci svoje lidství, naše lidství, ukazuje Otci svoje rány, cenu, kterou za nás zaplatil, a takto „je stále živ, aby se přimlouval“ (Žid 7,25) za nás. Právě přímluva je klíčovým slovem Ježíšovy moci. U Otce se za nás Ježíš každý den ustavičně přimlouvá. V každé modlitbě, v každé naší prosbě o odpuštění, zejména v každé mši se Ježíš přimlouvá, ukazuje Otci znamení svého obětovaného života, svoje rány, přimlouvá se a dosahuje pro nás milosrdenství. Je naším „advokátem“ (srov. 1 Jan 2,1) a když máme nějakou důležitou „záležitost“ uděláme dobře, svěříme-li Mu ji a řekneme: „Pane Ježíši, přimlouvej se za mne, přimlouvej za nás, přimlouvej za onoho člověka, přimlouvej se v tamté situaci…“

Tuto schopnost přimlouvat se udělil Ježíš také nám, své církvi, která má moc a také povinnost přimlouvat se a prosit za všechny. Každý z nás si může položit otázku: „Prosím já? Uplatňujeme my všichni jakožto církev, jako křesťané tuto moc a vedeme lidi a situace k Bohu?“ Svět to potřebuje. My sami to potřebujeme. Namáháme se během svých dnů a hodně pracujeme, usilujeme o spoustu věcí, ale hrozí nám, že večer přijdeme unavení a s obtíženou duší, podobní lodi, jež je naložena zbožím a po namáhavé plavbě vjíždí do přístavu s jedinou touhou, totiž zastavit a zhasnout světla. Žijeme-li neustále uprostřed tolikerého shonu a zaneprázdněnosti, můžeme zbloudit, uzavřít se do sebe a zneklidňovat se pro nic za nic. Abychom se těmito „životními těžkostmi“ nenechali pohltit, pamatujme denně na „zakotvení v Bohu“, přinášejme Mu obtíže, lidi a situace, svěřme Mu všechno. Toto je síla modlitby, která spojuje nebe a zemi a umožňuje Bohu vstupovat do našeho času.

Křesťanská modlitba není způsob, jak pobýt trochu v klidu se sebou samým nebo se dobrat nějaké vnitřní harmonie. Modlíme se, abychom všechno přinášeli Bohu a svěřovali Mu svět. Modlitba je přímluva. Není to spočinutí, je to činorodá láska. Znamená to prosit, hledat a klepat (srov. Mt 7,7). Znamená to dát se všanc přímluvou, ustavičně se modlit k Bohu jedni za druhé (srov. Sk 1,14). Neúnavně se přimlouvat – to je naše prvořadá zodpovědnost, protože modlitba umožňuje světu jít kupředu. To je naše misijní poslání, které je namáhavé a zároveň skýtá pokoj. Toto je naše moc: nikoli opanovat či křičet silněji podle logiky tohoto světa, nýbrž uplatňovat mírnou sílu modlitby, která může zastavit i války a dosáhnout míru. Jako se Ježíš stále přimlouvá za nás u Otce, tak také my – Jeho učedníci – nikdy neochabujme prosit za přiblížení země k nebi.

Z dnešního evangelia vysvítá kromě přímluvy druhé klíčové slovo, jež vyjevuje Ježíšovu moc: zvěstování. Pán posílá své, aby Jej hlásali pouhou mocí Ducha svatého: „Jděte tedy, získejte za učedníky všechny národy“ (Mt 28,19). Ježíš jim prokazuje extrémní důvěru, důvěřuje nám, věří v nás víc než my v sebe sama! Posílá nás navzdory našim nedostatkům; ví, že nebudeme nikdy dokonalí a kdybychom s evangelizací měli čekat na to, až budeme lepší, nikdy bychom nezačali.

Pro Ježíše je však důležité, abychom co nejdříve překonali jeden velký nedostatek, kterým je uzavřenost. Evangelium totiž nemůže být zamčeno a zapečetěno, protože Boží láska je dynamická a chce dosáhnout všeho. Zvěstování proto vyžaduje jít a vyjít ze sebe sama. Spolu s Pánem nelze stát bez hnutí, zabydlet se ve vlastním světě či nostalgických vzpomínkách; s Ním je zapovězeno konejšit se dosaženými jistotami. Pro Ježíše je jistotou cesta, po níž se s důvěrou ubíráme. Tam se vyjevuje Jeho síla. Pán si totiž necení pohodlnost a komfort, nýbrž obtěžuje a stále znovu navrhuje. Je zapotřebí, abychom vyšli, osvobozeni od pokušení spokojit se s tím, že se máme dobře a všechno máme pod kontrolou.

„Jděte“ - říká nám také dnes Ježíš, který ve křtu udělil každému z nás moc zvěstovat. Jít do světa s Pánem proto patří ke křesťanské identitě. Neplatí to jenom pro kněze, sestry a zasvěcené osoby, ale pro všechny křesťany. Naší identitou je jít do světa s Pánem. Toto je naše identita. Křesťan není bez pohnutí, nýbrž je spolu s Pánem na cestě k druhým. Křesťan však není splašeně běžící sprinter nebo dobyvatel, který musí přijít před ostatními. Je poutníkem, misionářem, „nadějným maratóncem“, který je umírněný, ale rozhodnutý jít, důvěřuje a zároveň je činný, kreativní, vždy však ohleduplný, podnikavý a otevřený, přičinlivý a solidární. Tímto stylem jděme po cestách světa!

Jako pro první učedníky jsou místem našeho zvěstování cesty světa. Právě tam se Pán dnes chce dát poznat. Jako na počátku si přeje, aby zvěstování bylo neseno Jeho silou, nikoli silou tohoto světa, nýbrž ryzí a mírnou silou radostného svědectví. Toto je urgentní. Prosme Pána o milost, abychom nezkameněli v otázkách, které nejsou ústřední, nýbrž plně se odevzdali naléhavosti misijního poslání. Nechme řečnění druhým a fingované diskuse těm, kdo naslouchají pouze sobě, a konkrétně se přičiňujme o obecné dobro a mír; dejme se všanc odvážně a s přesvědčením, že radostnější je dávat než dostávat (srov. Sk 20,35). Zmrtvýchvstalý a živý Pán ať se stále za nás přimlouvá, je silou našich kroků a odvahou našeho putování.

Přeložil Milan Glaser

Česká sekce RV