21.5.2017 

Falešná gnóze

Ráj není jenom náboženským a soukromým pojmem. Přičiňuje se to, aby se svět netočil v kruhu. Působí krizi zejména v politice. Ta má za úkol vést v daném čase zástupy k obecnému dobru. Jak ovšem definovat toto obecné dobro, ne-li spojením a zároveň odlišením ve vztahu k neočekávané deklaraci věčného dobra? Jakmile totiž politika v důsledku antiklerikalismu vznese nárok definovat samu sebe jako absolutní dobro, vytváří nový klérus, včetně exkomunikací a autodafé. Naopak uznáním absolutního, ale zcela soukromého dobra onoho světa beze vztahu k veřejné sféře a odhlédnutím od veškeré hlubiny, degraduje se politika na pouhý management a spokojí se zdokonalováním zootechniky a vepřínů.

Aporie zní tedy jasně: buď je pozemská obec směšována s tou nebeskou a degeneruje v totalitarismus, anebo je pozemská obec oddělována od té nebeské a přichází o svoji orientaci. Chtěl bych se proto pokusit pořídit stručný inventář různých reakcí, které vpádem židovsko-křesťanského ráje vznikají v omráčené politice. Předem žádám o prominutí za dialektický charakter svých tvrzení. Nejde o to vytvořit nějakou novou „filosofii dějin“ z hlediska věčnosti. Šest následnujících vzorců tohoto směšování či oddělování, z nichž každou podám alespoň ve dvou antagonistických formách, může být ve skutečnosti konkretizováno hybridně a ve zcela odlišném pořadí.

Podstatné na těchto znázorněních není jejich krystalizace, nýbrž objev jejich skrytého podnětu. Otázka ráje sužuje politiku neustále. Benny Lévy považuje za rozhodující toto: „Skrývá-li se pod dlaždičkami politiky písek teologie... je úkolem myšlení vyjevovat to, co je latentní. Všechno politické je latentně teologické.“ Ten, kdo se od Mao Ce tunga vrátil k Mojžíšovi to nemůže nevidět. Není třeba pátrat po infrastruktuře výrobních vztahů, nýbrž po způsobu chápání často opomíjených vztahů pozemské obce s tou nebeskou. Tato teze nás znovu vystavuje námitce, kterou Marx kladl Hegelovi, že totiž jeho myšlení chodí po hlavě a je zapotřebí postavit je na nohy. Tuto laskavost mu však můžeme vrátit: Zajisté jsou to nohy a nikoli hlava, jež chodí, krok však určuje srdce.

První vzorec oddělování: nebeské město proti pozemskému městu

V čele tohoto seznamu je „falešná gnóze“, jak ji nazývá svatý Irenej z Lyonu. Nebeský apel je vnímán tak mocně, že se země vypaří. V této souvilosti se objevuje rozdíl mezi Starým a Novým zákonem. První mluví o věčném životě mnohem méně či méně explicitně. Starý zákon je totiž zaměřen „k věčnému životu nepřímo a soustředí se na příchod slíbeného Spasitele, který otevře spravedlivým nebeské brány po jejich smrti“ (Fr. Réginald Garrigou-Lagrange, L´éternelle vie et la profondeur de l´âme, Desclee De Brouwer, 1950, str. 286). Smlouva je především mesiášská a potom, po příchodu Mesiáše se stává rajskou. Jistě, očekává se nový příchod Kristův, avšak nikoli už naplněním Zákona, nýbrž zakoušením slávy.

Pokušení transformovat tento rozdíl mezi Starým a Novým zákonem na přelom je silné, a usiloval o něj známý Markión. Starý zákon se svými časnými přísliby je prý menší bůh, špatný demiurg, výrobce a věznitel tohoto světa. Ten Nový, absolutně nový, je prý slávou pravého Boha, který nás vytrhuje z pozemských obtíží a volá nás k sobě do čistě duchovního ráje. Vtělení, pokud není zcela iluzorní – podle Markióna – neslouží v posledku ničemu jinému než odvtělení. Nejvyšší prý vkládá svoji ruku do odpadků, aby z nich vyprostil zlatou hroudu. Pouze láska nestačí. Gnostikové si z toho vzali, že láska je opakem zákona, který pomíjí a připoutává k pozemské morálce: „Spaseni jsme totiž vírou a láskou; všechno ostatní je indiferentní. Všechny ostatní věci, ačkoli jsou ve své přirozenosti indiferentní, se nazývají buď dobrými či zlými podle lidského mínění, avšak ve skutečnosti neexistuje nic, co by bylo svou přirozeností zlé“ (Irenej z Lyonu, Proti bludům, I, 25, 5). Popravdě řečeno, tento svět je zcela zkažený a proto je nemožné rozlišit v něm dobré od zlého. Copak si lze vybrat něco z exkrementu? Podstatné je být pneumatikem, to znamená mít ducha fixovaného v nebeských věcech. Ostatní může zapadnout do špíny a nemá důležitost.

Je vhodné rozlišovat mezi gnózí puritánskou a laxistickou. U pneumatiků, kteří nechtějí vědět nic o tom, že jsou na zemi, jsou patrné dvě tendence. Buď vyprahnou nebo explodují. Jedni jsou šampióny asketismu: povyšují anorexii, jedí roztlučené kamení, nosí slipy s trním, omývají se extaticky vodou, do níž dávají prach ze střepů. Ti druzí jsou odborníky na orgie: každý den se přejídají, nepřetržitě se rouhají, nikdy nemají dost manželek těch druhých, praktikují koitus – proč ne? – i se zvířaty (se ztracenou ovcí obzvláště).

Ať už neomezená nevázanost či nekonečné trýznění vždycky se jedná o utvrzování se ve schizofrenii oddělující tělo od ducha. „Stávají se otroky přesycování tělesných žádostí a říkají, že tak dávají tělu, co je těla, a pneumatu to, co je pneumatické“ (tamt. I, 6,3). Opravdovou nevázaností je – podle nich - uzavřít sňatek a mít děti, protože malí andílci jsou tak postaveni na pranýř těla vystaveného utrpení. Kdo však ze slabosti upadne do manželské mrzkosti, může se vždycky očistit vykleštěním anebo se kát orgií. A pokud by nešťastnou náhodou při plné expiaci přivedl nějakou učednici do jiného stavu, vždycky lze potracený plod osmažit a podávat spolu s eucharistickým pokrmem.

Mezi všemi těmito nebešťany mám slabost pro jistého Karpokrata. Pierre Klossowski v něm viděl předchůdce De Sada. Jeho etika však přesto stála na jednom verši z horského kázání. „Dohodni se rychle se svým protivníkem, dokud jsi s ním na cestě, aby tě tvůj protivník neodevzdal soudci a soudce služebníkovi, a byl bys uvržen do žaláře. Amen, pravím ti: Nevyjdeš odtamtud, dokud nezaplatíš do posledního halíře“ (Mt 5,25-26). Není to snad výzva ke smíření? Karpokrates v tom vidí pobídku k revoltě. Podle jeho exegeze, je protivníkem ďábel, soudcem je Archont, který panuje nad dušemi, strážce je démon pověřený znovu uvěznit duše do těl. Jak se vymanit z fatálního cyklu rození a pohřbívání? Zaplacením do posledního halíře, neboť „duše budou v každém případě muset při přechodu do dalších těl zakusit všechny možné životní způsoby a skutky, pokud si nepospíší a neuskuteční najednou všechny ty, které nám nejsou dovoleny vyslovovat, ani slyšet a které by nám ani neměly přijít na mysl“ (tamt. I, 25,4).

Jde o to zkusit všechno a vyčerpat před definitivním vstupem do nebe všechny možnosti. Jeden týden proto nepřestávejte inzultovat Boha a plivat na Jeho symboly; druhý týden se ponořte do té nejusebranější zbožnosti. Jeden týden buďte ochráncem nezletilých, druhý týden znásilňujte ty, které jste chránili. Jeden týden okrádejte chudé, další týden buďte filantropy. Jeden týden riskujte život při záchraně svého bližního, následující týden chladnokrevně zavražděte prvního, který se namane. Nejde o to praktikovat všechny způsoby vražd: udušením, rozbitím hlavy, probodnutím, rozčtvrcením a tak podobně až do nekonečna. Nikoli. Karpokratés nechtěl být natolik rigorózní. Podle něho stačilo praktikovat Desatero a potom jeho opak. Tedy deset dobrých skutků a potom deset přestupků a jste v pořádku.

Avšak pozor! Tento projekt v sobě skrývá odmítnutí jakéhokoli pozemského projektu. Chtít zkusit všechno, znamená neokusit nic. Touha zkusit před odchodem všechno, tolik rozšířená mezi těmito zdánlivými požitkáři, má kořeny v nihilismu. Žádná bytost na tomto světě nemá hloubku či konzistenci a tento svět sám o sobě není víc než obrovské vězení, takže všechno, co je možné, může být dosaženo.

Z knihy Paradiso alle porte (saggio su una gioia scomoda), Lindau, Turín 2013, str.46-51
přeložil Milan Glaser.

Fabrice Hadjadj

Copyright © 2003-2024 česká sekce Vatikánského rozhlasu. Všechna práva vyhrazena. Adresa redakce: ceco@spc.va.