Rádio Vaticana

Radost ze spásy se rodí v každodenním životě

25.3.2017

Homilie papeže Františka při mši svaté ze Zvěstování Páně, Monza-Milán

Právě jsme vyslechli nejdůležitější zprávu našich dějin: zvěstování Panně Marii (srov. Lk 1,26-38). Hutná pasáž, plná života, kterou rád vykládám v kontextu jiné zvěsti, té o narození Jana Křtitele (srov. Lk 1,5-20). Ty dvě po sobě následující zprávy ukazují, co nám Bůh dává ve svém Synu.

Zpráva o narození Jana Křtitele přichází ve chvíli, kdy se Zachariáš chystá k bohoslužbě v chrámové svatyni, zatímco shromážděný lid čeká venku. Zvěstování Ježíše se však odehrává na odlehlém místě v Galileji, v marginálním městě s nevalnou pověstí (srov. Jan 1,46), v anonymitě domu jedné dívky jménem Maria.

Tento nikoli bezvýznamný kontrast signalizuje, že nový chrám Boží, nová setkání Boha s Jeho lidem se budou konat na místech, kde bychom to normálně nečekali, na okraji, na periferii. Tam se budou scházet a setkávat; tam se Bůh stane tělem, aby již od lůna svojí Matky putoval spolu s námi. Od nynějška už nebude přítomen na místech vyhrazených pro některé lidi, zatímco většina jich čeká venku. Nic a nikdo mu nebude lhostejný, žádná situace nebude zbavena Jeho přítomnosti: radost ze spásy začíná v každodenním životě domu nazaretské dívky.

Bůh sám je Tím, kdo má iniciativu a – stejně jako to učinil s Marií - vstupuje do našich domů, našich každodenních zápasů, plných úzkostí i tužeb. A právě v našich městech, školách, univerzitách, náměstích a nemocnicích zní ta nekrásnější zvěst, kterou můžeme slyšet: „Raduj se, Pán s tebou!“. Tato radost rodí život, rodí naději a stává se tělem tak, že hledíme k zítřku a hledíme si druhých. Tato radost se stává solidaritou, pohostinností a milosrdenstvím vůči všem.

Stejně jako Maria můžeme pocítit úlek. „Jak se to stane“ v této době, která je plná spekulací? Dnes se spekuluje s životem, s prací a s rodinou. Spekuluje se s chudými a s migranty; spekuluje se s mladými a s jejich budoucností. Zdá se, že všechno se redukuje na čísla, a na druhé straně je každodenní život mnoha rodin vystavován vratkosti a nejistotě. Na mnohé dveře klepe bolest, mezi mladými lidmi roste nespokojenost z nedostatku reálných příležitostí a všude kypí spekulace.

Jistě, krkolomný rytmus, kterému jsme podrobeni, se nás snaží připravit o naději a radost. Tíseň a nemohoucnost četných situací působí v duši vyprahlost a necitlivost k nespočetným výzvám. Je paradoxní, že čím více se všechno urychluje, aby se – teoreticky – budovala lepší společnost, nakonec nezbývá čas na nic a na nikoho. Nemáme čas na rodinu, na společenství, nemáme čas na přátelství a solidaritu, nemáme čas na paměť.

Prospěje nám, položíme-li si otázku: jak lze dnes prožívat radost z evangelia v našich městech? Je křesťanská naděje možná v této situaci, tady a nyní?

Tyto dvě otázky se dotýkají naší identity, života našich rodin, našich zemí a našich měst. Dotýkají se života našich dětí, naší mládeže a vyžadují od nás, abychom se nově zařadili do dějin. Jsou-li radost a křesťanská naděje nadále možné, nemůžeme a nechceme zůstat tváří v tvář tolika bolestným situacím jako pouzí diváci, kteří pozorují nebe a čekají, „až přestane pršet“. Všechno, k čemu dochází, od nás žádá, abychom na přítomnost hleděli odvážně, s odvahou toho, kdo ví, že radost ze spásy nabývá svoji podobu v každodenním životě domu nazaretské dívky.

Na Mariin úlek a náš úlek existuje trojí recept, kterým anděl pomáhá přijmout poslání, jež je nám svěřeno.
První výzva: Evokace paměti.
Nejprve anděl evokuje paměť a otevírá tak před Marií celé dějiny spásy. Připomíná příslib daný Davidovi jakožto plod smlouvy s Jakubem. Maria je dcerou Smlouvy. Také my jsme dnes vybízeni se upamatovat a pohlédnout na svoji minulost, abychom nezapomněli, odkud přicházíme. Abychom nezapomněli na svoje předky, prarodiče a na všechno, čím prošli, než došli tam, kde jsme dnes. Tato země a její lid zakusil bolest dvou světových válek a viděl také, jak byla jeho zasloužená pověst pracovitosti a laskavosti občas kontaminována nezřízenými ambicemi. Paměť nám pomáhá, abychom nezůstali uvězněni v řečech, které rozsévají rozkol a rozdělení jako jediný způsob řešení konfliktů. Evokace paměti je nejlepší protilék na naši náklonnost pro zázračná řešení, která však rozdělují a odcizují.

Druhá výzva: Příslušnost k Božímu lidu
Paměť umožňuje Marii osvojit si svoji příslušnost k Božímu lidu. Prospívá nám připomínat si, že jsme členy Božího lidu! Miláňané, ano, Ambrosiáni, jistě, avšak součást velkého Božího lidu. Lidu formovaného tisícerými tvářemi, příběhy a původy, multikulturního a multietnického lidu. Je to jedno z našich bohatství. Je to lid povolaný uhostit odlišnosti, uctivě a kreativně je integrovat a slavit novost, která pochází od druhých; je to lid, který nemá strach obejmout meze a hranice; je to lid, který nemá strach pohostit toho, kdo je v nouzi, neboť ví, že v něm je přítomen jeho Pán.

Třetí klíčová výzva: Možnost nemožného
„U Boha není nic nemožného“ (Lk 1,37) – končí andělova odpověď Marii. Když věříme, že všechno závisí výlučně na nás, stáváme se vězni svých schopností, svých sil a svých krátkozrakých horizontů. Jsme-li však ochotni nechat si pomoci, nechat si poradit, když se otevřeme milosti, pak se nemožné začíná stávat skutečností. Dobře to znají tyto kraje, které během svých dějin vydaly mnoho charismat, početné misionáře a značné bohatství církevního života! Spousta tváří, překonávajících neplodný a rozdělující pesimismus, je otevřeno Boží iniciativě a stalo se znamením plodnosti země, která se nedá uzavřít do vlastních idejí, omezení a schopností, ale je přístupná ostatním.

Bůh stejně jako včera hledá spojence, nadále hledá muže a ženy schopné věřit, pamatovat a cítit se součástí svého lidu, aby spolupracovali s kreativou Ducha svatého. Bůh nadále prochází našimi čtvrtěmi, našimi ulicemi a kamkoli se vydává hledat srdce, která jsou s to slyšet Jeho pozvání a ztělesnit je tady a teď. Parafrází svatého Ambrože z jeho komentáře k této pasáži můžeme říci: Bůh nadále hledá taková srdce, jakým je to Mariino, tedy schopná věřit i za zcela mimořádných okolností (srov. Esposizione del Vangelo sec. Luca II, 17). Pán ať v nás rozhojní tuto víru a tuto naději.

Přeložil Milan Glaser

Česká sekce RV