Rádio Vaticana

Evropská unie je dnes povolána k sebezpytování

24.3.2017

Promluva papeže k představitelům států Evropské unie, Vatikán

Vážení hosté!

Děkuji vám za vaši dnešní podvečerní návštěvu u příležitosti 60. výročí podpisu zakládajících Římských smluv Evropského hospodářského společenství a Evropského společenství pro atomovou energii. Chtěl bych každému vyjádřit sympatie, které chová Svatý stolec k vašim zemím a k celé Evropě, s jejímiž osudy jej neoddělitelně spojila Prozřetelnost. Děkuji zvláště předsedovi vlády Italské republiky, Paolovi Gentilonimu, za laskavá slova pronesená jménem všech a za nasazení, které vyvinula Itálie při přípravě tohoto setkání. Děkuji rovněž předsedovi Evropského parlamentu, Antoniovi Tajanimu, který propůjčil hlas touhám národů Unie při této příležitosti.

Návrat do Říma po šedesáti letech nemůže být pouhým vzpomínáním, ale spíše touhou znovu objevit živoucí paměť oné události s cílem pochopit její přínos pro dnešek. Je třeba ztotožnit se s tehdejšími výzvami, abychom mohli čelit výzvám dneška i zítřka. Bible nám svým vyprávěním a mnoha evokacemi podává zásadní pedagogickou metodu. Nelze chápat čas, který prožíváme, bez minulosti, pojaté nikoli jako celek vzdálených faktů, nýbrž jako živou mízu, která zavlažuje přítomnost. Bez tohoto vědomí ztrácí realita svoji jednotu, dějiny svoji logiku a lidstvo ztrácí smysl vlastních činů a směr svojí budoucnosti.

25. březen 1957 byl dnem plným očekávání a nadějí, nadšení a chvění, a pouze výjimečná událost jej mohla svým významem a dějinnými důsledky učinit historicky jedinečným. Paměť onoho dne se pojí s nadějemi dneška a s očekáváními evropských národů dožadujících se rozpoznání přítomnosti, aby s novým rozmachem a důvěrou pokračovaly v započaté cestě.

Toho si byli vědomi otcové zakladatelé a představitelé, kteří připojili svoje podpisy pod tyto dvě smlouvy a uvedli do života onu politickou, ekonomickou, kulturní, ale především lidskou skutečnost, kterou dnes nazýváme Evropská unie. Na druhé straně, jak řekl belgický ministr zahraničí Spaak, „je pravda, že se jednalo o materiální blahobyt našich národů, rozmach našich ekonomik, sociální pokrok, zcela nové průmyslové a obchodní možnosti, ale především [...] o zvláštní, bratrské a spravedlivé pojetí života na míru člověka“ (P.H. Spaak, Promluva při podpisu Římských smluv, 25. března 1957).

Po temných a krutých letech Druhé světové války uvěřili tehdejší představitelé v možnost lepší budoucnosti, „nechyběla jim smělost a nezdráhali se přistoupit k činu. Zdá se, že paměť na minulá neštěstí a jejich viny je inspirovala a dodala jim nezbytnou odvahu, aby zapomněli na staré sváry, opravdu novým způsobem přemýšleli a přistoupili k realizaci této největší transformace [...] Evropy“ (Tamt.).

Otcové zakladatelé nám připomínají, že Evropa není souhrnem pravidel, která je zapotřebí dodržovat, a manuálem protokolů a procedur, podle kterých se má postupovat. Je životem, způsobem pojímání člověka na základě jeho transcendentní a nezcizitelné důstojnosti a nikoli pouze určitého celku práv, která je třeba hájit, nebo nároků, které je třeba prosazovat. U počátků ideje Evropy je „člověk a jeho odpovědnost spolu s kvasem evangelního bratrství, [...] vůlí pravdy a spravedlnosti vybroušené tisíciletou zkušeností“ (A. De Gasperi, La nostra patria Europa. Promluva na parlamentní evropské konferenci, 21. dubna 1954). Řím svým povoláním ke všeobecnosti (srov. P.H. Spaak, Promluva, cit.), je symbolem této zkušenosti a proto byl vybrán jako místo podpisu těchto smluv, poněvadž tady – jak připomněl nizozemský ministr zahraničí Luns – byly položeny politické, právní a sociální základy naší civilizace“ (J. Luns, Promluva při podpisu Římských smluv, 25. března 1957).

Třebaže bylo od počátku zřejmé, že tlukoucím srdcem evropského politického projektu může být jenom člověk, bylo stejně tak evidentní riziko, že Římské smlouvy mohou zůstat pouze mrtvou literou. Měly být naplněny živoucím duchem. A prvním elementem evropské vitality je solidarita. „Evropské hospodářské společenství – prohlásil lucemburský premiér Bech – bude žít a mít úspěch pouze tehdy, zůstane-li během svého trvání věrné duchu evropské solidarity, která jej vytvořila, a pokud bude společná vůle rodící se Evropy mocnější než jednotlivé národní vůle“ (J. Bech, Promluva při podpisu Římských smluv, 25. března 1957). Tento duch je jako nikdy dříve potřebný dnes vzhledem k odstředivým silám a pokušením redukovat zakládající ideály Unie na produktivní, ekonomické a finanční potřeby.

Ze solidarity se rodí schopnost otevřít se druhým. „Naše plány nemají egoistickou povahu,“ řekl německý kancléř Adenauer (Promluva při podpisu Římských smluv, 25. března 1957). „Země, které se chtějí sjednotit, bezpochyby [...] nemají v úmyslu izolovat se od zbytku světa a vytvářet kolem sebe nepřekročitelné bariéry,“ prohlásil francouzský ministr zahraničí Pineau. (C. Pineau, Promluva při podpisu Římských smluv, 25. března 1957). Ve světě, který dobře znal drama zdí a rozdělení, se zcela jasně ukázala důležitost práce na sjednocené a otevřené Evropě jakož i společná vůle přičinit se o odstranění oné nepřirozené bariéry, která dělila kontinent od Baltského po Jaderské moře. Tolik snahy bylo vynaloženo na zboření oné zdi! A přece se dnes na tuto námahu zapomnělo. Vymizelo také povědomí o dramatu rozdělených rodin, chudoby a bídy, kterou toto rozdělení způsobovalo. Tam, kde generace dychtily po tom, aby spatřily pád znaků tohoto vnuceného nepřátelství, se nyní diskutuje o tom, jak ponechat venku »rizika« naší doby, počínaje dlouhou řadou žen, mužů a dětí, kteří prchají před válkou a chudobou a dožadují se pouze budoucnosti pro sebe a svoje drahé.

Vyprazdňující se paměť, kterou se vyznačují naše dny, zapomíná nezřídka také na velký výdobytek solidarity stvrzené 25. března 1957, totiž na nejdelší období míru během posledních staletí. „Národy, které v průběhu času nezřídka stály na opačných stranách a bojovaly proti sobě, [...] jsou nyní sjednoceny skrze bohatství svých národnostních specifik“ (P.H. Spaak, Promluva, cit.). Mír se vytváří vždycky svobodným a vědomým vkladem každého. Nicméně se zdá, „že jej mnozí dnes považují za samozřejmost (Papež František, Promluva k diplomatickému sboru, 9. ledna 2017), takže je snadné považovat jej nakonec za zbytečnost. Naopak, mír je cenným a podstatným dobrem, protože bez něj nelze vytvářet budoucnost pro nikoho, takže se nakonec žije ze dne na den.

Sjednocená Evropa se totiž rodí z jasného, dobře definovaného a adekvátně zváženého projektu, třebaže zpočátku pouze v embryonálním stádiu. Každý dobrý plán hledí do budoucnosti a budoucností jsou mladí lidé, kteří jsou povoláni uskutečňovat přísliby budoucnosti (Jan Pavel II., Atto europeistico, Santiago de Compostela, 9. listopadu 1982). Otcové zakladatelé si tedy byli jasně vědomi, že jsou součástí společného díla, které překračuje nejenom státní hranice, ale také hranice času, takže vzájemně spojuje generace a dává všem účast na vytváření společného domu.

Vážení hosté,

první část svého vystoupení jsem věnoval otcům Evropy, aby nás podnítila jejich slova, aktuálnost jejich smýšlení, horlivé zaujetí pro obecné dobro, jakým se vyznačovali, jistota, že jsou součástí díla převyšujícího je samé a šíře ideálu, který si je získal. Jejich společným jmenovatelem byl duch služby, spojený s vášní pro politiku a s vědomím, že „na počátku evropské civilizace stojí křesťanství“ (A. De Gasperi, La nostra patria Europa, cit.), bez kterého by západní hodnoty – důstojnost, svoboda a spravedlnost – většinou nebyly pochopitelné. „A ještě dnes“ – prohlásil sv. Jan Pavel II. – „zůstává duše Evropy jednotná, protože kromě společného původu žije totožnými křesťanskými a lidskými hodnotami, jako jsou důstojnost člověka, hluboký smysl pro spravedlnost a svobodu, pracovitost, podnikavý duch, láska k rodině, úcta k životu, snášenlivost, touha po spolupráci a míru, což všechno jsou její charakteristické rysy“ (Jan Pavel II., Atto europeistico, Santiago de Compostela, 9.11.1982). V našem multikulturním světě budou tyto hodnoty nadále nacházet své plné domovské právo, pokud si dokáží uchovat životodárnou souvislost s kořeny, které je zrodily. V plodnosti takovéto souvislosti spočívá možnost budovat ryze laické společnosti, zbavené ideologických protikladů, ve kterých najdou své místo jak cizinec, tak místní, věřící i nevěřící.

Za posledních šedesát let se svět značně změnil. Jestliže otce zakladatele, kteří přežili pustošivý konflikt, povzbuzovala naděje v lepší budoucnost a rozhodná vůle k její realizaci spolu se snahou zabránit novým konfliktům, naši dobu spíše ovládá pojem »krize«. Je tu hospodářská krize, která určovala poslední desetiletí, krize rodiny a sociálně konsolidovaných modelů, je tu rozšířená »krize institucí« a krize migrantů. Za množstvím krizí se skrývá strach a hluboká bezradnost současného člověka, který se dožaduje nové hermeneutiky budoucnosti. Výraz »krize« však sám o sobě nemá negativní konotace a neoznačuje pouze špatnou chvíli, kterou je nutno překonat. Slovo »krize« pochází z řeckého slovesa krino, které znamená zkoumat, uvážit, posoudit. Naše doba je tedy časem rozlišování a zve nás, abychom zvážili, co je podstatné, a na tom stavěli. Je to tedy čas, který nás vyzývá a který otevírá příležitosti.

V jakém klíči proto můžeme číst nesnáze současnosti, jak je vykládat a nalézat odpovědi pro budoucnost? Vzpomínka na myšlenky otců by totiž byla neplodná, pokud by neposloužila k naznačení cesty, nestala se podnětem k budoucnosti a zdrojem naděje. Tělo, které ztrácí smysl své cesty a jemuž se nedostává pohledu vpřed, začne nejprve upadat a z dlouhodobého hlediska mu hrozí smrt. Jaký odkaz nám tedy zanechali otcové zakladatelé? Jaké perspektivy nám naznačují ke zvládání budoucích výzev? V čem tkví naděje pro Evropu dneška i zítřka?

Odpovědi nacházíme právě v oněch pilířích, na kterých zakladatelé zamýšleli vybudovat Evropské hospodářské společenství a které jsem již připomenul – ústřední postavení člověka, činná solidarita, otevřenost světu, úsilí o mír a rozvoj, otevřenost vůči budoucnosti. Tomu, kdo vládne, přísluší, aby rozlišoval cesty naděje a vytýčením konkrétních tras umožnil, aby dosud učiněné významné kroky nebyly promarněny, nýbrž se staly zárukou dlouhé a plodné pouti.

Evropa opět nalezne naději, když člověk bude ve středu a srdci jejích institucí. Domnívám se, že to obnáší nejenom pozorné a důvěrné naslouchání žádostem, které nepřicházejí ani tak od jednotlivců, jako spíše od společností a národů, ze kterých je Unie složena. Bohužel často nabýváme pocitu, že probíhá »citové rozklížení« mezi občany a evropskými institucemi, které jsou často vnímány jako odtažité a nedostatečně dbající na různé míry senzibility, které Unii utvářejí. Potvrdit ústřední postavení člověka zároveň znamená opětovný návrat k duchu rodiny, v kterém každý svobodně přispívá do společné domácnosti podle vlastních schopností a vloh. Je příhodné mít na paměti, že Evropa je rodinou národů (Srov. Papež František, Promluva k Evropskému parlamentu, Štrasburk, 25. listopad 2014) a – jako v každé dobré rodině – v ní existují různé sklony, avšak všichni mohou růst v té míře, v jaké jsou jednotni. Evropská unie povstala jako jednota rozdílností a jednota v rozdílnostech. Osobitost tudíž nemá děsit, ani se nelze domnívat, že jednota bude zachována uniformitou. Jednota je spíše souladem daného společenství. Otcové zakladatelé zvolili právě tento pojem za ustavující pro instituce vzniklé z (Římských) smluv a položili důraz na skutečnost, že se zde do společného celku vkládaly zdroje a nadání každého. Dnešní Evropská unie potřebuje opětovně odhalit smysl toho, že je především »společenstvím« lidí a národů, jež si uvědomuje, že „celek je víc než část a je také víc než pouhý součet jeho částí“ (Evangelii gaudium,č. 235 ) a že je tudíž „třeba stále rozšiřovat pohled, abychom rozpoznali větší dobro, které prospěje nám všem“(Tamt.). Otcové zakladatelé usilovali o tento soulad, ve kterém celek je v každé z částí a části jsou – každá ve své původnosti – přítomné v celku.

Evropa opět nalezne naději v solidaritě, která je zároveň tím nejúčinnějším lékem na populismy moderní doby. Solidarita s sebou nese vědomí, že jsme částí jednoho těla, a zároveň obnáší schopnost každé části těla „sympatizovat“ s jinou částí a s celkem. Trpí-li jeden, trpí s ním všichni ostatní (1 Kor 12,26). Proto také my dnes oplakáváme spolu se Spojeným královstvím oběti atentátu, který před dvěma dny zasáhl Londýn. Solidarita není jen dobré předsevzetí – vyznačuje se konkrétními činy a gesty, které nás přibližují k bližnímu, ať žije v jakékoli situaci. Populismy naopak vzkvétají právě ze sobectví, které svírá do těsného a dusivého kruhu a které neumožňuje překonat omezenost vlastního myšlení a „pohlédnout za ni“. Je zapotřebí znovu začít myslet evropsky a odvrátit tak nebezpečí, které je protikladem jednolité šedi, a sice vítězství partikularismů. Politice přísluší takové ideální vůdcovství, které by se nedovolávalo emocí, nýbrž by spíše v duchu solidarity a subsidiarity vypracovalo taková opatření, která by vedla k růstu celé Unie v harmonickém rozvoji. A to tak, aby ten, komu se daří běžet rychleji, mohl podat ruku tomu, kdo kráčí pomaleji, a ten, kdo se více namáhá, tíhnul k dosažení toho, kdo je v čele.

Evropa opět nalezne naději, jestliže se neuzavře do strachu falešných jistot. Její dějiny naopak výrazně určovalo setkávání s jinými národy a kulturami a její identita „je a vždy byla dynamická a multikulturní“ (Papež František, Promluva u příležitosti udělení ceny Karla Velikého, 6. května 2016). Ve světě panuje zájem o evropský projekt. Bylo tomu tak již od prvního dne, kdy se dav shluknul na Kapitolském náměstí a od jiných států přicházela blahopřejná poselství. A ještě větší zájem vládne dnes, počínaje zeměmi, které žádají o vstup do Unie, jakož i ze strany států, které dostávají pomoc, jež jim je velkoryse poskytována na zahlazení důsledků chudoby, válek a nemocí. Otevřenost vůči světu v sobě zahrnuje také schopnost „dialogu jako formy setkání“ (Evangelii gaudium, 239) na všech úrovních, od dialogu mezi členskými státy a mezi institucemi a občany po dialog s četnými migranty, kteří přistávají u břehů Unie. Se závažnou migrační krizí posledních let nelze nakládat, jako by to byl pouhý problém čísel, hospodářství a bezpečnosti. Problematika migrace vyvolává mnohem hlubší otázku, která je především kulturní. Jakou kulturu dnes Evropa nabízí? Strach, který často pociťujeme, totiž nejzásadněji zapříčinila ztráta ideálů. Bez perspektivy pravých ideálů nás nakonec ovládne obava, že nás druhý člověk vytrhne z ustálených zvyklostí, připraví nás o dosažený komfort, či nějak zpochybní náš životní styl, častokrát tvořený jenom hmotným blahobytem. Bohatstvím Evropy však vždy byla její duchovní otevřenost a schopnost klást si zásadní otázky o smyslu bytí. Otevřenosti vůči smyslu pro věčnost odpovídala rovněž kladná otevřenost vůči světu, byť nebyla zproštěna chyb a pnutí. Zdá se ovšem, že nabytý blahobyt Evropě přistřihl křídla a přiměl ji sklopit zrak. Evropa má ideové a duchovní bohatství, které je v rámci světa jedinečné a zaslouží si, aby bylo předkládáno se zanícením a novou svěžestí. Je totiž nejlepším lékem na hodnotovou prázdnotu naší doby, která se stává živnou půdou všech forem extrémismu. Toto jsou ideály, které z Evropy učinily onen (západní) „poloostrov Asie“, který od Uralu vybíhá až k Atlantiku.

Evropa opět nalezne naději, pokud bude investovat do rozvoje a míru. Rozvoj není určován celkem výrobních systémů, nýbrž se týká celku lidského bytí – důstojnosti jeho práce, přiměřených životních podmínek, možnosti přístupu ke vzdělání a nezbytné lékařské péči. „Rozvoj znamená totéž co mír“ (Pavel VI., Populorum progressio, 26. březen 1967, 87), prohlásil Pavel VI., neboť pravý mír nenastane tam, kde jsou lidé marginalizováni anebo nuceni žít v bídě. Nelze dosáhnout míru tam, kde se nedostává práce a výhledu na důstojnou mzdu. Mír není na městských periferiích, kterými se šíří drogy a násilí.

Evropa opět nalezne naději, pokud se otevře budoucnosti. Otevře-li se mladým lidem a poskytne jim seriózní vyhlídky na vzdělání a reálné možnosti pracovního zapojení. Investuje-li do rodiny, která je hlavní a základní buňkou společnosti. Bude-li ctít svědomí a ideály svých občanů. Zaručí-li možnost plodit děti bez obav, že se nenajdou peníze na jejich obživu. Bude-li hájit život v jeho veškeré posvátnosti.

Vážení hosté!

Šedesát let je z hlediska obecného trvání životní perspektivy dobou plné zralosti. Je to osudový věk, kdy jsme opět voláni k sebezpytování. Také Evropská unie je dnes povolána zpytovat sama sebe, léčit indispozice, které s léty nevyhnutelně přicházejí, a nalézat nové cesty, kterými se bude ubírat. Avšak na rozdíl od šedesátiletého člověka Evropská unie před sebou nemá nevyhnutelné stáří, nýbrž možnost nového mládí. Její úspěch bude záviset na vůli pracovat znovu společně a sázet na budoucnost. Vy jakožto představitelé máte rozpoznat cestu „nového evropského humanismu“ (Papež František, Promluva u příležitosti udělení ceny Karla Velikého, 6. května 2016) tvořeného ideály i konkrétností. To znamená nemít strach přijmout účinná řešení, schopná odpovědět na reálné problémy lidí a odolat zkoušce času.

Za sebe nemohu než ujistit vás o blízkosti Svatého stolce a celé církve v Evropě, k jejímuž vytváření vždy přispívala a bude přispívat, a bude jí vyprošovat Pánovo požehnání, aby ji chránil a daroval jí mír a pokrok. Proto si beru za svoje slova, která Joseph Bech pronesl na římském Kapitolu: Ceterum censeo Europam esse aedificandam, ostatně myslím, že Evropa si zaslouží, aby byla budována.
Děkuji.

Přeložili Jana Gruberová a Milan Glaser

Česká sekce RV