Rádio Vaticana

Půst je dobou kladení odporu

1.3.2017

Homilie papeže Františka na Popeleční středu, baz. sv. Sabiny

„Obraťte se ke mně celým svým srdcem... obraťte se k Hospodinu“ (Jl 2,12.13): je to zvolání, kterým se prorok Joel jménem Božím obrací k lidu; nikdo se nemohl považovat za vyloučeného: „Sezvěte starce, shromážděte děti i kojence, [...] ženicha [...] i nevěstu“ (v.6). Veškerý věřící lid je svolán, aby se vydal na cestu a klaněl se Bohu, „neboť je dobrotivý a milosrdný, shovívavý a plný lásky“ (v.13).

I my chceme přisvědčit této výzvě, chceme se obrátit k milosrdnému Otcovu srdci. V tomto období milosti, které dnes zahajujeme, znovu hledíme na Jeho milosrdenství. Postní doba je cesta, která nás vede k milosrdenství, jež vítězí nade vším, co nás chce zdeptat nebo redukovat na něco, co neodpovídá důstojnosti Božích dětí. Postní doba je cestou z otroctví ke svobodě, z utrpení k radosti, ze smrti k životu. Popelec, se kterým se vydáváme na tuto cestu, nám připomíná náš původ. Byli jsme vzati ze země, byli jsme učiněni z prachu země. Ano, z prachu země, avšak milujícíma rukama Boha, který každému z nás vdechl ducha života a chce tak činit nadále. Chce nám dávat dech života, který nás chrání před jinými druhy dechu. Před dusivou dýchavičností vyvolanou naším sobectvím, dusivou dýchavičností způsobenou malichernými ambicemi a tichou lhostejností; dýchavičností, která dusí ducha, omezuje horizont a umrtvuje tlukot srdce. Boží dech života nás chrání před touto dýchavičností, která zháší naši víru, ochlazuje naši lásku a odnímá nám naději. Žít postní dobu znamená toužit po dechu života, který nám uprostřed bahna našich dějin nepřestává podávat náš Otec.

Boží dech života nás osvobozuje od této dýchavičnosti, kterou si častokrát neuvědomujeme a kterou jsme si dokonce zvykli „normalizovat“, třebaže její účinky jsou patrné. Připadá nám „normální“, protože jsme si zvykli, že dýchame vzduch rozředěné naděje, smutku a malomylsnosti, dusivý vzduch paniky a nevraživosti.

Půst je dobou kladení odporu. Odporu proti dýchavičnosti ducha zamořeného lhostejností, ledabylým chápáním druhého jako toho, do něhož mi nic není, a každým pokusem o zlehčování života zejména těch, kdo na svém těle nesou tíži mnohé povrchnosti. Postní doba je odporem proti toxickému znečišťování prázdnými a nesmyslnými slovy, neomalenou a unáhlenou kritikou, zjednodušujícími analýzami, které nejsou s to dobrat se složitosti lidských problémů, zejména těch nejvíce trpících lidí. Půst je dobou odporu. Odporu proti dýchavičné modlitbě, která uklidňuje naše svědomí, proti almužně, která nás naplňuje zadostiučiněním, a proti postění, které skýtá pocit uspokojení. Půst je dobou kladení odporu proti dýchavičnosti rodící se z intimismu, který vyobcovává, nechce dosáhnout Boha a odtahuje se od Kristových ran, které jsou přítomny v ranách Jeho bratří; tedy z takové spirituality, která redukuje víru na kulturu ghetta a vyobcovávání.

Postní doba je dobou paměti, dobou přemýšlení a tázání: co by z nás bylo, kdy nám Bůh zavřel dveře? Co by z nás bylo bez Jeho milosrdenství, které nám neúnavně odpouští a vždycky nám dává příležitost k novému začátku? Postní doba je dobou tázání: kde bychom byli bez pomoci mnoha mlčenlivých tváří těch, kdo nám tisícerými způsoby podali ruku, velmi konkrétními skutky nám vrátili naději a pomohli znovu začít?

Postní doba je dobou návratu k dýchání, je dobou otevření srdce dechu Jediného, který je schopen proměnit náš prach v člověčenství. Není to doba pro trhání si šatů tváří v tvář zlu, které nás obklopuje, ale spíše k vytváření prostoru pro dobro, které můžeme prokazovat ve svém životě tím, že se zbavíme toho, co nás izoluje, uzavírá a paralyzuje. Postní doba je čas soucitu – řečeno spolu se Žalmistou: „Vrať mi radost ze své ochrany [Hospodine] a posilni mou velkodušnost“, abychom svým životem zvěstovali tvou chválu (srov. Žl 51,14) a aby se prach, kterým jsme, mocí tvého dechu života stal „prachem, který miluje“.

Přeložil Milan Glaser.

Česká sekce RV