12.12.2016 

Homilie papeže Františka při mši sv. ke cti Panny Marie Guadalupské, baz. sv. Petra

„Blahoslavená, která jsi uvěřila“ (Lk 1,45) – těmito slovy Alžběta uctila Mariinu přítomnost ve svém domě. Slovy, která vycházejí z jejího lůna, z jejích útrob; slovy, která odrážejí vše, co jí umožnila její příbuzná zakusit svojí návštěvou: „Jakmile zazněl tvůj pozdrav v mých uších, dítě se radostně pohnulo v mém lůně. Blahoslavená, která jsi uvěřila“ (Lk 1,44-46).

Bůh navštěvuje útroby jedné ženy a hýbe útrobami druhé v dobrořečení, chvalozpěvu a radosti. Evangelní scéna v sobě má veškerý dynamismus Božího navštívení. Když nám jde v ústrety Bůh, hýbe naším nitrem, uvádí do pohybu to, čím jsme, a mění celý náš život ve chválu a dobrořečení. Když nás Bůh navštěvuje působí v nás neklid, zdravý neklid těch, kdo cítí pobídku hlásat, že živý Bůh je uprostřed svého lidu. Vidíme to na Marii, která je první učednicí a misionářkou, novou archou úmluvy, jež je daleka toho, aby setrvávala na vyhrazených místech našich chrámů, nýbrž vychází, navštěvuje a svojí přítomností provází Jana ještě před jeho narozením. Tak to učinila také roku 1531, kdy pospíchala na Tepeyac, aby poskytla službu a doprovod lidu, který se bolestně rodil, a stala se Matkou jemu a všem našim národům.

Spolu s Alžbětou chceme ji dnes i my uctít a pozdravit: „Blahoslavená, která jsi uvěřila“ a nadále věří „že se splní to, co ti bylo řečeno od Pána“ (v.45). Maria je tak vzor učedníka, věřící a modlící se žena, která dovede provázet a povzbuzovat naši víru a naši naději v různých etapách, jimiž máme procházet. V Marii se tedy odrážejí „ne nějaké příjemné báje, ale neotesaná víra, která je nám uložena pro dobu, kdy ze všech věcí spadne příjemné kouzlo a všude se neúprosně střetnou protiklady“ (Romano Guardini, Pán Ježíš, 1. kapitola).

Od této mohutné a služebné víry, kterou se vyznačuje naše Matka, se zajisté máme učit. Učit se víře, která umí vstupovat do dějin, aby byla solí a světlem v našich životech a v naší společnosti. Společnost, kterou vytváříme pro svoje děti, je stále více poznamenávána rozděleními a rozpadem, přičemž mnohé nechává „mimo hru“, zejména ty, kdo mají těžkosti dosáhnout na minimum, jež je nezbytné k důstojnému životu. Tato společnost, která se ráda pyšní svým vědeckým a technologickým pokrokem, je však slepá a necitlivá vůči tisícům tváří, které zůstávají pozadu na cestě a jsou vyloučeny oslepující domýšlivostí nemnoha jedinců. Společnost, která vytváří kulturu zklamání, rozčarování a frustrace mnoha našich bratří, a také úzkost mnoha jiných, kteří prožívají těžkosti ve snaze nezůstat mimo cestu.

Zdá se, že si pozvolna a nepozorovaně zvykáme na život ve „společnosti bez důvěry“ a se vším, co z toho plyne pro naši přítomnost a zvláště pro naši budoucnost. Nedůvěra postupně plodí stav netečnosti a zmaru.

Je těžké pociťovat hrdost na blahobytnou společnost, když jsme zvyklí vídat na svém drahém americkém kontinentu tisíce a tisíce dětí a mladých, jak žebrají na ulici a přespávají na nádražích, v podchodech metra a kdekoli se jim podaří nalézt místo. Tyto děti a mladí jsou sdíráni nelegální prací nebo donuceni požadovat na křižovatkách našich ulic minci za umytí předních skel našich aut a cítí, že pro ně ve „vlaku života“ není místo. Kolik jen rodin je nadále poznamenáno bolestí, když vidí, jak se jejich děti stávají obětí obchodníků se smrtí. Je tvrdé, považujeme-li za normální, jak jsou odsouváni stranou staří lidé a jsou nuceni žít v samotě jenom proto, že již nejsou produktivní anebo vidět – jak správně řekli biskupové v Aparecidě – „prekérní situaci našich žen, z nichž některé ve svém dětství a mladosti trpí mnoha formami násilí doma i mimo domov“ (Dokument z Aparecidy, 48). Jsou situace, které nás mohou ochromit a vést k pochybování o naší víře a zvláště o naší naději, o způsobu, jakým hledíme do budoucnosti a vyrovnáváme se s ní.

Tváří v tvář těmto situacím musíme říci spolu s Alžbětou: „Blahoslavená, která jsi uvěřila“, a učit se z této silné a služebné víry, kterou se vyznačovala a vyznačuje naše Matka.
Oslavovat Marii znamená v první řadě konat památku Matky, pamatovat, že nejsme a nikdy nebudeme osiřelým lidem. Máme Matku! A tam, kde je matka, je vždycky přítomen domov a jeho chuť. Kde je matka, nechybí zápas za bratrství. Vždycky mne silně oslovovalo, když jsem v různých národech Latinské Ameriky viděl matky-bojovnice, které – často v osamocení – dokáží táhnout péči o svoje děti. Taková je Maria ve vztahu k nám, svým dětem: bojovná žena ve slepé společnosti poznamenané nedůvěřivostí, v netečné a rozpadající se společnosti. Žena, která zápasí, aby posílila radost z evangelia. Bojuje, aby propůjčila tělo evangeliu.

Hledět na Guadalupanu znamená pamatovat, že Pánovo navštívení vždycky prochází skrze ty, kteří dovedou „ztělesnit“ Jeho Slovo, usilují o vtělení Božího života ve svém nitru a stávají se živými znameními Jeho milosrdenství.
Slavit Mariinu památku znamená, že „v srdci a životě našich národů tepe mocný smysl pro naději, navzdory životním situacím, které zdánlivě každou naději zastiňují“.
Maria milovala, protože uvěřila, neboť služebnice Páně je služebnicí svých bratří. Slavit Mariinu památku znamená slavit, že jsme stejně jako Ona pozváni vykročit a jít vstříc druhým s týmž pohledem jako Ona, týmž milosrdným nitrem a týmiž gesty jako Ona. Rozjímat o Ní znamená vnímat mocnou pobídku k napodobení Její víry. Její přítomnost nás přivádí ke smíření, dává nám v naší požehnané latinskoamerické zemi sílu plodit vztahy přitakáním životu a odmítnutím každého typu lhostejnosti a exkluze národů či jednotlivců.

Nemáme strach vykročit a nahlížet druhé Jejím pohledem. Pohledem, který z nás činí bratry. Jednáme tak, protože jako Juan Diego víme, že tady je naše Matka, víme, že jsme pod ochranou Té, která je zdrojem naší radosti, radosti z toho, že jsme v Její náruči. Naše Paní s Dítětem, daruj nám pokoj a zrno;
zemi, kde je dům, kostel a škola;
chléb, který je pro všechny, a víru,
která vyzařuje ze sepjatých rukou,
očima hvězd. Amen.“

Přeložil Milan Glaser