21.11.2016 

Apoštolský list k závěru Svatého roku milosrdenství

František
těm, kdo čtou tento apoštolský list:
milosrdenství a pokoj.

Misericordia et misera - tato dvě slova užívá svatý Augustin, když komentuje setkání Ježíše a cizoložné ženy (srov. Jan 8,1-11). Nemohl najít krásnější a přiléhavější výraz, který by umožnil chápat tajemství Boží lásky, jež vychází hříšníkovi vstříc: „Zůstali pouze ti dva: ubožačka (misera) a milosrdenství (misericordia)“ (In Joh 33,5). Kolik božské slitovnosti i spravedlnosti obsahuje tento příběh! Z něho plynoucí ponaučení osvěcuje závěr mimořádného Svatého roku milosrdenství a ukazuje cestu, po které jsme povoláni se ubírat v budoucnosti.

1. Tato evangelní pasáž může být právem pojata jako obraz toho, co jsme ve Svatém roce slavili: čas milosrdenství požadujícího, aby v našich komunitách bylo slaveno a prožíváno neustále. Milosrdenství totiž nemůže být jakousi vsuvkou v životě církve, nýbrž samotnou její existencí působící zjevnost a hmatatelnost hluboké pravdy evangelia. V milosrdenství se zjevuje všechno; všechno se vyřeší v milosrdné Otcově lásce.

Setkali se žena a Ježíš. Ona - cizoložnice, která měla být podle Zákona odsouzena k ukamenování; On, který svým kázáním a plným sebeodevzdáním, jež ho vedlo na kříž, přivedl mojžíšský Zákon k jeho původnímu smyslu. Jádrem není Zákon a zákonná spravedlnost, nýbrž Boží láska, která dovede číst v srdci každého člověka a chápat jeho nejskrytější touhu a která má mít ve všem prvenství. V tomto evangelním příběhu nicméně nedochází k abstraktnímu setkání hříchu a soudu, nýbrž hříšnice a Spasitele. Ježíš pohlédl do očí oné ženy, četl v jejím srdci a nalezl tam touhu po porozumění, odpuštění a osvobození. Bída hříchu byla oděna milosrdenstvím lásky. Ježíš nepronáší žádný soud, který by se nevyznačoval slitováním a soucitem s touto hříšnicí. Těm, kdo ji chtěli soudit a odsoudit k smrti, odpovídá Ježíš dlouhým mlčením, jímž chce dát zaznít Božímu hlasu ve svědomí jak oné ženy, tak jejích žalobců. Ti pustí z rukou kameny a jeden po druhém odejdou (srov. Jan 8,9). A po onom odmlčení Ježíš říká: „Ženo, kam se poděli? Nikdo tě neodsoudil? ... Ani já tě neodsuzuji. Jdi a od nynějška již nehřeš“ (vv.10-11). Takto jí pomohl pohlédnout do budoucnosti s nadějí a připravit ji, aby svůj život dala znovu do pohybu; od nynějška, bude-li chtít, může „žít v lásce“ (srov. Ef 5,2). Je-li člověk oděn milosrdenstvím, pak náklonnost ke hříchu, i když trvá stále, je překonána láskou umožňující hledět dál a žít jinak.

2. Ježíš to ostatně učil jasně, když byl pozván k obědu jedním farizejem, a přistoupila tam k němu jistá žena, všem známá hříšnice (srov. Lk 7,36-50). Pomazala mu nohy drahocenným olejem, smáčela je slzami a sušila svými vlasy (srov. v.37-38). Na pohoršenou reakci farizeje Ježíš odpovídá: „Muselo jí být odpuštěno mnoho hříchů, když mně nyní prokazuju tolik lásky. Komu se odpouští málo, málo miluje“ (v.47).

Odpuštění je nejvíce viditelným znamením Otcovy lásky, kterou chtěl Ježíš zjevit svým životem. V evangeliu není místo, které by se vymykalo tomuto imperativu lásky, která sahá až k odpuštění. Dokonce v poslední chvíli svého pozemského života, když byl přibíjen na kříž, pronáší Ježíš slova odpuštění: „Otče, odpusť jim, vždyť nevědí, co činí“ (Lk 23,34).
Nic z toho, co kající se hříšník předkládá Božímu milosrdenství, nemůže zůstat bez Jeho odpuštění. Z tohoto důvodu nemůže nikdo klást meze milosrdenství, které navždy zůstane úkonem velkorysosti nebeského Otce, bezpodmínečné a nezasloučené lásky. Nemůžeme se proto vystavovat riziku, že budeme odporovat plné svobodě lásky, s níž Bůh vstupuje do života každého člověka.
Milosrdenství je konkrétní skutek lásky, který odpuštěním přetváří a mění život. Tak se projevuje Jeho božské tajemství. Bůh je milosrdný (srov. Ex 34,6), jeho milosrdenství trvá navěky (srov. Žl 136), od pokolení do pokolení objímá každého člověka, který v Něho důvěřuje, proměňuje ho a obdarovává svým vlastním životem.

3. Kolik jen radosti se probudilo v srdci těch dvou žen, cizoložnice a hříšnice! Odpuštění jim umožnilo konečně se cítit svobodně a šťastně jako nikdy dříve. Slzy zahanbení a bolesti se proměnily v úsměv toho, kdo ví, že je milován. Milosrdenství vzbuzuje radost, protože srdce se otevírá naději nového života. Radost odpuštění je nevypověditelná, ale pokaždé, když ji zakusíme, vyzařuje z nás. Na jejím počátku je láska, s níž nám Bůh vychází vstříc a činí z nás nástroje milosrdenství tím, že prolamuje kruh egoismu, který nás obepíná.

Jak jsou i pro nás důležitá starobylá slova, jimiž se řídili první křesťané: „Buď dobré mysli. Ta je Bohu vždycky milá a příjemná, a v ní se raduj. Každý kdo je dobré mysli, koná dobré, myslí na dobro a smutek je mu něčím cizím. [...] Bohu budou žít všichni, kteří se zbaví smutku a obléknou si radost“ (Hermův Pastýř, II, X, III, 1.4b). Prožitek milosrdenství dává radost. Nenechme si ji odnést pryč různými trápeními a starostmi. Kéž zůstává dobře zakořeněna v našem srdci a stále nám umožňuje pokojně hledět na každodenní život.

Zdá se, že ve světě, který je často ovládán technikou, narůstají formy smutku a osamělosti, kterým lidé, včetně těch mladých, podléhají. Zdá se totiž, že budoucnost je v zajetí nejistoty, která nedává stabilitu. A tak se rodí pocity trudnomyslnosti, smutku a nudy, které mohou pozvolna přivádět k zoufalství. Je zapotřebí svědků pravé naděje a radosti, aby byly vypuzeny chiméry slibující snadné štěstí umělých rájů. Hluboká prázdnota mnohých může být vyplněna nadějí, kterou nosíme v srdci, a radostí, která z ní plyne. Je tolik potřeba poznat radost, která se zjevuje v srdci, jehož se dotklo milosrdenství. Vezměme si proto k srdci slova apoštola: „Radujte se stále v Pánu“ (Flp 4,4; srov. 1 Sol 5,16).

4. Slavili jsme intenzivní Svatý rok, během něhož jsme obdrželi překypující milost milosrdenství. Jako silné a ozdravné vanutí byly na svět seslány dobrota a milosrdenství Páně. Tváří v tvář tomuto milujícímu pohledu Boha, který k nám byl tak dlouhodobě obrácen, nemůžeme zůstat lhostejní, protože proměňuje život.
Předně cítíme potřebu poděkovat Pánu a říci mu: „Byl jsi milostivý, Hospodine, své zemi [...] Odpustils vinu svého lidu, přikryl jsi všechny jeho hříchy“ (srov. Žl 85,2-3). Je tomu právě tak: Bůh přikryl naše viny a svrhnul naše hříchy do mořských propastí (srov. Mich 7,19); už na ně nevzpomíná, hodil je za sebe (srov. Iz 38,17); jako je východ vzdálen od západu, tak jsou naše hříchy od Něho vzdáleny (srov. Žl 103, 12).

V tomto Svaté roce dokázala církev vnímat a zakoušet intenzivní přítomnost a blízkost Otce, který působením Ducha svatého učinil zjevnějším dar a mandát Ježíše Krista týkající se odpuštění. Bylo to skutečně nové navštívení Páně mezi námi. Cítili jsme, jak jeho živoucí vanutí splývá na církev a Jeho slova nám znovu ukázala naše poslání: „Přijměte Ducha svatého! Komu hříchy odpustíte, tomu jsou odpuštěny, komu je neodpustíte, tomu odpuštěny nejsou“ (Jan 20,22-23).

5. Nyní po skončení tohoto Svatého roku je čas pohlédnout vpřed a pochopit, jak nadále věrně, radostně a nadšeně zakoušet bohatství božského milosrdenství. Naše společenství budou moci v díle nové evangelizace být nadále živá a dynamická v té míře, do jaké „pastorační konverze“, kterou jsme povoláni žít (srov. Evangelii gaudium, 27), bude denně utvářena obnovitelskou silou milosrdenství. Neomezujme jeho působení; nezarmucujme Ducha, který stále ukazuje nové cesty, po nichž je třeba nést evangelium spásy všem.

Na prvním místě jsme povoláni milosrdenství slavit. Kolik bohatství je přítomno v modlitbě církve vzývající Boha jako milosrdného Otce! V liturgii je milosrdenství nejenom opakovaně zmiňováno, ale skutečně přijímáno a prožíváno. Od začátku do konce se při slavení eucharistie objevuje milosrdenství v dialogu mezi modlícím se shromážděním a Otcovým srdcem, které se raduje, když může prokazovat svou milosrdnou lásku. Po úvodním úkonu kajícnosti a po zvolání „Pane smiluj se nad námi“, následuje ihned ujištění: „Smiluj se nad námi, všemohoucí Bože, odpusť nám hříchy a doveď nás do života věčného“. V této důvěře se obec shromažďuje v Pánově přítomnosti zejména v posvátný den vzkříšení. Mnohé mešní vstupní modlitby se dovolávají velkého daru milosrdenství. V postní době například slovy: „Bože, studnice milosrdenství a dobroty, ty nám dáváš příležitost, abychom svou hříšnost léčili modlitbou, postem a štědrostí; pohleď, jak ve svědomí cítíme svou vinu a pokorně se z ní vyznáváme, ukaž nám své slitování a pozvedni nás k sobě“ (Římský misál, 3. neděle postní). Potom jsme ponořeni do velké eucharistické modlitby následující prefací: „Tys tak miloval svět, žes k naší spáse poslal svého jediného Syna: stal se člověkem, žil náš život a podobal se nám ve všem, kromě hříchu“ (tamt. Preface 7. pro neděle v mezidobí). Čtvrtá eucharistická modlitba je celá hymnem na Boží milosrdenství: „Slitovával ses nad lidmi a pomáhal jim, aby tě hledali a nacházeli.“ „Smiluj se nad námi nade všemi“ (tamt., Druhá eucharistická modlitba) je naléhavá žádost, kterou pronáší kněz, jenž prosí o účast na věčném životě. Po modlitbě Otče náš pokračuje kněz prosbou o pokoj a vysvobození z hříchu a říká: „Smiluj se nad námi a pomoz nám“. A před pozdravením pokoje, vyjadřujícím bratrství a vzájemnou lásku ve světle obdrženého odpuštění, se opět modlí: „Nehleď tedy na naše hříchy, ale na víru své církve“ (tamt. Pozdravení pokoje). Prostřednictvím těchto slov v pokorné důvěře prosíme o dar jednoty a pokoje skrze svatou Matku církev. Slavení božského milosrdenství vrcholí v eucharistické oběti, památce Kristova velikonočního tajemství, odkud pramení spása pro každého člověka, dějiny a celý svět. Zkrátka každý moment eucharistické slavnosti odkazuje k Božímu milosrdenství.

Veškerý svátostný život nám dává milosrdenství v hojnosti. Jistě není bezvýznamné, že církev výslovně zmiňuje milosrdenství v názvu dvou svátostí nazývaných svátostmi uzdravení, totiž smíření a pomazání nemocných. Absoluční formule praví: „Bůh, Otec veškerého milosrdenství, smrtí a vzkříšením svého Syna smířil se sebou celý svět a na odpuštění hříchů dal svého svatého Ducha; ať ti skrze tuto službu církve odpustí hříchy a naplní tě pokojem“ (Obřady svátosti pokání, č.46). A svátost pomazání: „Skrze toto svaté pomazání ať ti Pán pro své milosrdenství pomůže milostí Ducha svatého“ (Obřady pomazání nemocných, 76). V modlitbě církve tedy odkaz na milosrdenství zdaleka není vedlejší, nýbrž performativní, to znamená, že dovoláváme-li se jej s vírou, dostává se nám jej, a vyznáváme-li, že je živé a reálné, skutečně nás proměňuje. Toto je zásadní obsah naší víry, kterou máme zachovat v celé její původnosti. Ještě před hříchem nám byla zjevena láska, s níž Bůh stvořil svět a lidi. Láska je první skutek, kterým se Bůh dává poznat a vychází nám vstříc. Mějme proto srdce otevřené důvěře, že jsme milováni Bohem. Jeho láska nás vždy předchází, provází a zůstává vedle nás, navzdory našemu hříchu.

6. V tomto kontextu nabývá zvláštního významu také naslouchání Božímu Slovu. Každou neděli je Boží Slovo hlásáno křesťanské obci, aby den Páně byl osvícen světlem, které vyzařuje z velikonočního tajemství (srov. Sacrosanctum Concilium, 106). Při slavení eucharistie jsme svědky opravdového dialogu mezi Bohem a jeho lidem. V biblických čtení se totiž znovu odvíjejí dějiny naší spásy prostřednictvím nepřetržitého díla hlásaného milosrdenství. Bůh s námi dodnes mluví jako s přáteli, „stýká se“ s námi (Dei Verbum, 2), aby nám daroval své společenství a ukázal nám stezku života. Jeho Slovo tlumočí naše prosby a starosti i plodnou odpověď, abychom mohli konkrétně zakusit Jeho blízkost. Velkou důležitost má homilie, kde je „pravda doprovázena krásou a dobrem“ (Evangelii gaudium, 142), aby rozechvěla srdce věřících tváří v tvář nezměrnosti milosrdenství! Velice prosím o přípravu na homilie a pečlivé kázání. Bude tím plodnější, čím více kněz zakusí sám na sobě milosrdnou Pánovu dobrotu. Sdělovat jistotu, že nás Bůh miluje, není rétorické cvičení, nýbrž podmínka věrohodnosti vlastního kněžství. Žít milosrdenství je proto hlavní cestou k tomu, aby se homilie stala pravou zvěstí útěchy a obrácení v pastoračním životě. Homilie stejně jako katecheze potřebují být vždycky neseny tímto pulsujícím srdcem křesťanského života.

7. Bible je velký příběh, který podává divy Božího milosrdenství. Každá stránka je prostoupena láskou Otce, který chtěl, počínaje stvořením, vtisknout do vesmíru znamení svojí lásky. Duch svatý slovy proroků a mudroslovných spisů utvářel dějiny Izraele přiznáním Boží něhy a blízkosti, navzdory nevěrnosti lidu. Ježíšův život a Jeho kázání určujícím způsobem poznamenávají křesťanské společenství, které pochopilo svoje poslání na základě Kristova mandátu být trvalým nástrojem Jeho milosrdenství a Jeho odpuštění (srov. Jan 20,23). Prostřednictvím Písma svatého uchovávaného v živé víře církve, Pán nadále mluví ke svojí Nevěstě a ukazuje jí stezky, jimiž se ubírat, aby evangelium spásy dosáhlo ke všem. Hluboce si přeji, aby Boží Slovo bylo stále více slaveno, poznáváno a šířeno, a jeho prostřednictvím se tak mohlo lépe chápat tajemství lásky, která proudí z tohoto zdroje milosrdenství. Zřetelně to připomíná apoštol: „Všechno, co je v něm napsáno, je vdechnuto Bohem a hodí se k poučování, k usvědčování, k napravování a k výchově ve spravedlnosti“ (2 Tim 3,16).

Bylo by vhodné, kdyby každé společenství jednu neděli liturgického roku obnovovalo závazek šíření, poznávání a prohlubování Písma svatého, neděli věnovanou cele Božímu Slovu k porozumění onoho nevyčerpatelného bohatství, které pochází z neustálého dialogu Boha a jeho lidu. Určitě nebude chybět kreativita obohacující tento moment iniciativami, jimiž budou věřící podněcováni stát se živými nástroji předávání Slova. K těmto iniciativám jistě patří větší rozšíření lectio divina, aby se rozjímavou četbou posvátného textu dostalo duchovnímu životu opory a růstu. Lectio divina na témata milosrdenství umožní dotýkat se plodů posvátného textu, který je čten ve světle celé duchovní tradice církve a nezbytně ústí do skutků a konkrétních činů milosrdné lásky (srov. Benedikt XVI., Verbum Domini, 86-87).

8. Milosrdenství se zcela zvláštním způsobem slaví ve svátosti smíření. To je moment, kdy pociťujeme objetí Otce, který nám vrací milost být znovu Jeho dětmi. Jsme hříšníci a nosíme s sebou tíhu nesrovnalosti mezi tím, co bychom chtěli dělat, a tím, co konkrétně děláme (srov. Řím 7,14-21); milost nás však vždycky předchází a bere na sebe tvář milosrdenství, které je účinné ve smíření a odpuštění. Bůh dává pochopit svoji nezměrnou lásku právě vzhledem k naší hříšné existenci. Milost je silnější a překonává každý možný odpor, protože láska všechno přemáhá (srov. 1 Kor 13,7).

Ve svátosti odpuštění ukazuje Bůh cestu obrácení k Němu a vybízí k opětovnému zakoušení svojí blízkosti. Je to odpuštění, které může být obdrženo především započetím života činorodé lásky. Připomíná to také apoštol Petr, když píše, že „láska přikrývá všechny hříchy“ (1 Petr 4,8). Pouze Bůh odpouští hříchy, ale žádá také od nás, abychom byli ochotni odpustit druhým, tak jako On odpouští nám: „Odpusť nám naše viny, jako i my odpouštíme našim viníkům“ (Mt 6,12). Smutné je zůstat uzavřeni v sobě a neschopni odpustit! Převáží zahořklost, vztek a pomsta, jež činí život nešťastným a maří radost ze snahy o milosrdenství.

9. Zkušenost milosti, kterou církev tak účinně prožila ve Svatém roce, představuje zajisté služba Misionářů Milosrdenství. Jejich pastorační působení učinilo zřejmým, že Bůh neklade žádné hranice těm, kdo jej s kajícím srdcem hledají, protože jde všem vstříc jako Otec. Přijal jsem mnohá svědectví radosti z nového setkání s Pánem ve svátosti zpovědi. Neztrácejme příležitost žít víru také jako zkušenost smíření. „Smiřte se s Bohem!“ (2 Kor 5,20) je výzva, kterou pronáší apoštol i v naší době, aby ukázal každému věřícímu moc lásky, která vytváří „nové stvoření“ (2 Kor 5,17).
Vyjadřuji své uznání každému Misionáři Milosrdenství za tuto cennou službu poskytující účinnou milost odpuštění. Tato mimořádná služba nicméně nekončí zavřením Svaté brány. Přeji si totiž, aby nadále pokračovala, dokud nebude vydána nová dispozice jako konkrétní znamení, že milost Svatého roku je v různých částech světa nadále živá a účinná. V péči Papežské rady pro novou evangelizaci bude doprovázení Misionářů Milosrdenství jakožto přímého výrazu mojí péče a blízkosti, a hledání co nejkoherentnější formy plnění této cenné služby.

10. Kněze opět vybízím, aby se s velkou péčí připravovali ke zpovědní službě, která je pravým kněžským posláním. Vřele vám za vaši službu děkuji a prosím vás, abyste byli přívětiví ke všem, dosvědčovali otcovskou něhu navzdory závažnosti hříchu, byli pečliví v poskytování pomoci při reflexi nad spáchaným zlem, byli zřetelní při představování mravních principů, ochotní doprovázet věřící při pokání a trpělivě s nimi držet krok; byli jasnozřiví při rozlišování každého jednotlivého případu a velkorysí v udělování Božího odpuštění. Jako Ježíš před cizoložnou ženou volil mlčení, aby ji zachránil před smrtí, tak také kněz ve zpovědnici ať má velkodušné srdce a uvědomuje si, že každý kajícník jej odkazuje k jeho osobní situaci, totiž že je sám hříšníkem i služebníkem milosrdenství.

11. Chtěl bych, abychom všichni rozjímali nad slovy, která apoštol Pavel napsal na sklonku života Timotejovi. Vyznává, že byl prvním z hříšníků, „ale právě proto jsem došel milosrdenství“ (srov. 1 Tim 1,16). Jeho slova mají pronikavost, která podněcuje také nás k zamyšlení nad vlastním životem, abychom vnímali působení Božího milosrdentví na změnu, obrácení a proměnu našeho srdce: „Děkuji tomu, který mi dal sílu, Kristu Ježíši, našemu Pánu, že mě uznal za věrného a vzal mě do služby, ačkoli jsem byl dříve rouhač, pronásledovatel a násilník. Dostalo se mi však milosrdenství“ (1 Tim 1,12-13).

Připomínejme si proto s novým pastoračním zanícením apoštolova slova: „Bůh nás smířil se sebou skrze Krista a svěřil nám službu, abychom hlásali toto usmíření“ (2 Kor 5,18). Nám jako prvním bylo odpuštěno v této službě a stali jsme se svědky všeobecnosti odpuštění. Není zákon, ani předpis, který by mohl zabránit Bohu obejmout syna, který se k Němu vrací, uznává, že pochybil, ale rozhodl se začít znovu. Lpět pouze na zákonu znamená mařit víru i božské milosrdenství. Existuje propedeutický smysl zákona (srov. Gal 3,24), jehož cílem je láska (srov. 1 Tim 1,5). Křesťan je nicméně povolán žít novost evangelia, „zákon Ducha, který dává život v Kristu Ježíši“ (Řím 8,2). I v těch nejkomplikovanějších případech, kde existuje pokušení nechat převážit spravedlnost, která se odvozuje z norem, je zapotřebí věřit v sílu, která pramení z božské milosti.

My zpovědníci máme zkušenost mnoha konverzí, ke kterým dochází před našimi zraky. Vnímáme tudíž odpovědnost gest a slov, která mohou dosáhnout hlubinu srdce kajícníka, aby objevil blízkost a něhu odpouštějícího Otce. Nezbavujme tyto momenty jejich účinnosti svým jednáním, které může prožitek kýženého milosrdenství překazit. Spíše pomáhejme osvěcovat prostor osobního svědomí nekonečnou Boží láskou (srov. 1 Jan 3,20).
Svátost smíření potřebuje znovu najít své ústřední postavení v křesťanském životě a proto je zapotřebí kněží, kteří dají svůj život do „služeb usmíření“ (2 Kor 5,19), takže nikomu, kdo upřímně lituje, není bráněno přistoupit k lásce Otce, který čeká na jeho návrat, a všem je nabízena možnost zakusit osvobozující sílu odpuštění.
Vhodnou příležitostí může být iniciativa nazvaná 24 hodin pro Pána před 4. postní nedělí, která již měla ohlas v mnoha diecézích a zůstává silným pastoračním momentem vedoucím k intenzivnějšímu prožití svátostné zpovědi.

12. Podle tohoto požadavku, aby mezi prosbou o smíření a Božím odpuštěním nebyla žádná překážka, uděluji od nynějška všem kněžím zplnomocnění rozhřešovat v síle kněžství ty, kdo spáchali hřích umělého potratu. To, co jsem udělil omezeně na období Svatého roku (srov. List vyhlašující odpustky Svatého roku milosrdenství, 1. září 2015), platí nyní bez časového omezení navzdory čemukoli, co by tomu odporovalo. Chtěl bych zdůraznit vší svojí silou, že umělý potrat je těžký hřích, protože ukončuje život nevinného. Se stejnou silou nicméně mohu a musím potvrdit, že neexistuje žádný hřích, který by Boží milosrdenství nemohlo dostihnout a zničit, pokud nalezne litující srdce, které prosí o smíření s Otcem. Každý kněz ať se stane vůdcem, oporou a útěchou při doprovázení kajícníků na této cestě zvláštního smíření.

Ve Svatém roce jsem dovolil věřícím, kteří z různých důvodů navštěvují kostely spravované kněžími Bratrstva svatého Pia X., aby přijímali platně a dovoleně svátostné rozhřešení svých hříchů (srov. ibid.). Kvůli pastoračnímu prospěchu těchto věřících a v důvěře v dobrou vůli jejich kněží, aby bylo s pomocí Boží obnoveno plné společenství v katolické církvi, stanovuji na základě vlastního rozhodnutí, že tato fakulta platí i mimo dobu Svatého roku až do nových dispozic v této věci, aby nikdo nebyl připravován o znamení svátostného smíření skrze odpuštění církve.

13. Milosrdenství má rovněž tvář útěchy. „Těšte, těšte můj lid“ (Iz 40,1) - to jsou vhodná slova, která prorok hlásá také dnes, aby slovo naděje dosáhlo ke strádajícím a trpícím. Nenechme si nikdy odcizit naději, která plyne z víry ve vzkříšeného Pána. Je pravda, že jsme nezřídka vystaveni tvrdé zkoušce. Nikdy však není třeba ztrácet jistotu, že nás Pán má rád. Jeho milosrdenství se vyjadřuje také blízkostí, sympatií a podporou, kterou mnozí bratři a sestry mohou nabídnout, když přijdou dny smutku a soužení. Osoušet slzy je konkrétní skutek, který prolamuje kruh samoty, do něhož se nezřídka uzavíráme.

Všichni potřebujeme útěchu, protože nikdo není imunní před utrpením, bolestí a neporozuměním. Kolik jen bolesti může vyvolat rozzlobené slovo, plod závisti, zášti a vzteku! Kolik utrpení vyvolává prožitek zrady, násilí a opuštěnosti; kolik trpkosti vyvstává při smrti drahých! A přece, když dolehnou tato dramata, Bůh není nikdy daleko. Osvěžující slovo, objetí, které ti dá cítit, že jsi chápán, pohlazení, které dá vnímat lásku, modlitba, která umožní být silnější... to všechno jsou výrazy Boží blízkosti prostřednictvím útěchy, kterou podávají bratři.

Někdy může být také mlčení velkou pomocí, protože ne vždy existují slova, která by odpověděla na otázky toho, kdo trpí. Chybějící slovo však může nahradit soucit přítomného, bližního, který má rád, a podává ruku. Také mlčení patří k řeči útěchy, protože se stává konkrétním skutkem sdílení a účasti na utrpení bratra.

14. V této naší zvláštní chvíli, k níž mimo mnohé jiné krize patří také krize rodiny, je důležité, aby slova útěchy dospěla do našich rodin. Dar manželství je velké poslání, kterému s Kristovou milostí odpovídá velkodušná, věrná a trpělivá láska. Krása rodiny zůstává nezměněna, navzdory tolika stínům a alternativním návrhům: „Radost z lásky zakoušené v rodině je také radost církve“ (Amoris laetitia, 1). Stezka života, která přivádí muže a ženu k setkání, vzájemné lásce a ke slibu složenému před Bohem k věrnosti navždy, je často přerušena utrpením, zradou a osaměním. Radost z daru dětí není imunní před starostmi rodičů o jejich růst, formaci a budoucnost hodnou intenzivního života.

Milost svátosti manželství nejenom posiluje rodinu, aby byla privilegovaným místem zakoušeného milosrdenství, ale zavazuje křesťanskou obec i veškerou pastoraci, aby dala vyniknout velké konstruktivní hodnotě rodiny. Tento Svatý rok však nemůže ztratit ze zřetele komplexnost nynější rodinné reality. Zkušenost milosrdenství nás uschopňuje hledět na všechny lidské těžkosti v postoji Boží lásky, která neustává přijímat a doprovázet (srov. tamt. , 291-300).

Nelze zapomínat, že každý s sebou nosí bohatství a tíži vlastních dějin, což jej odlišuje od každého jiného člověka. Náš život s jeho radostmi i bolestmi je něčím jedinečným a neopakovatelným, co plyne před milosrdným Božím zrakem. To vyžaduje především od kněze pozorné, hluboké a prozíravé duchovní rozlišování, aby nikdo nebyl vyloučen a každý v jakékoli životní situaci mohl konkrétně cítit, že je přijat Bohem, aktivně se účastnit společného života a být včleněn do plnosti Božího království spravedlnosti, lásky, odpuštění a milosrdenství.

15. Zvláštní význam má moment smrti. Církev prožívá tento dramatický přechod vždycky ve světle zmrtvýchvstání Ježíše Krista, který otevřel cestu jistotě života budoucího věku. Musíme čelit zejména soudobé kultuře, která smrt často banalizuje až do té míry, že z ní dělá pouhou fikci anebo ji skrývá. Se smrtí je třeba se vyrovnat a připravovat se na ni jako na bolestný, nevyhnutelný, ale smysluplný přechod, jako na krajní skutek lásky k lidem, kteří nás opouštějí, i k Bohu, jemuž se jde vstříc. Ve všech náboženstvích je moment smrti a stejně tak narození nábožensky doprovázen. My prožíváme zkušenost pohřbu jako modlitbu plnou naděje ve vztahu k duši zesnulého a jako útěchu poskytovanou těm, kdo trpí odloučením od milovaného člověka.

Jsem přesvědčen, že v pastoraci oživované živou vírou potřebujeme dotýkat se rukama toho, že liturgická znamení a naše modlitby jsou vyjádřením Pánova milosrdenství. On sám nabízí slova naděje, protože nic a nikdo nebude moci odloučit od Jeho lásky (srov. Řím 8,35). Účast kněze na tomto momentu je důležitá, protože umožňuje prožít blízkost křesťanské obce ve chvíli slabosti, osamění, nejistoty a zármutku.

16. Končí Svatý rok a uzavírá se Svatá brána, avšak brána milosrdenství našeho srdce zůstává nadále dokořán otevřena. Naučili jsme se, že Bůh se k nám sklání (Oz 11,4), abychom jej mohli také napodobovat skláněním se k bratřím. Stesk mnohých po návratu do domu Otce, který očekává jejich příchod, probouzejí také upřímní a velkodušní svědkové božské něhy. Svatá brána, kterou jsme v tomto milostivém roce prošli, nás uvedla na cestu činorodé lásky, po níž jsme povoláni denně se ubírat s věrností a radostí. Na cestě milosrdenství je možné potkávat mnohé bratry a sestry, kteří natahují ruku, aby ji někdo mohl uchopit a jít společně.

Být nablízku Kristu vyžaduje stávat se bližním vůči bratřím, protože nic není Otci milejší než konkrétní znamení milosrdenství. Ze samotné svojí povahy se milosrdenství stává viditelným a hmatatelným v konkrétním a dynamickém činu. Jeho zkušenost v plné jeho pravdě už se nevzdaluje, nýbrž neustále roste a proměňuje život. Je to autentické nové stvoření, které vytváří nové srdce schopné plně milovat a očišťuje oči, aby rozpoznávaly ty nejskrytější potřeby. Jak pravdivá jsou slova, jimiž se církev modlí při Velikonoční vigilii po čtení o stvoření: „Rozjímáme, Bože, o podivuhodném díle stvoření. Dej, ať pochopíme, že ještě větší je jiné tvé dílo: naše vykoupení“ (Římský misál, Velikonoční vigilie, Modlitba po prvním čtení).

Milosrdenství obnovuje a vykupuje, protože je setkáním dvou srdcí. Boží srdce jde vstříc tomu lidskému, zahřívá je a ozdravuje. Srdce z kamene se stává srdcem z masa (srov. Ez 36,26), schopným lásky navzdory vlastnímu hříchu. Tady je zřejmé, že je opravdu „novým stvořením“ (srov. Gal 6,15): jsem milován, tedy existuji; je mi odpuštěno, tedy se opět rodím k novému životu; byl jsem „omilosrdněn“ a proto se stávám nástrojem milosrdenství.

17. Během Svatého roku, zejména o „pátcích milosrdenství“, jsem se mohl dotýkat rukama mnohého dobra, které je ve světě. Často je nepoznáno, protože se uskutečňuje diskrétně a mlčky. I když se do zpravodajství nedostane, přesto existuje mnoho konkrétních skutků dobroty a jemnocitu určených těm nejmenším a bezbranným, nejosamocenějším a opuštěným. Opravdu existují protagonisté činorodé lásky, kteří neopomíjejí solidaritu s těmi nejchudšími a nejvíce nešťastnými. Děkujme Pánu za tyto drahocenné dary, které umožňují objevovat radost ze stávání se bližním vůči slabostem raněného lidství. S vděčností myslím na množství dobrovolníků, kteří denně obětují svůj čas, aby jejich odevzdáním vycházela najevo přítomnost a blízkost Boha. Jejich služba je ryzím dílem milosrdenství, které mnoha lidem pomáhá přiblížit se církvi.

18. Nadešel čas dát prostor fantazii milosrdenství, aby uvedla v život mnohá nová díla, plody milosti. Církev dnes potřebuje vyprávět o „mnoha jiných znameních“, která Ježíš vykonal a která „nejsou zapsána“ (Jan 20,30), aby byla výmluvným výrazem plodnosti Kristovy lásky a společenství, které z ní žije. Uplynulo již více než dva tisíce let a skutky milosrdenství přesto nepřestávají zviditelňovat Boží dobrotu.

I dnes celé populace trpí hladem a žízní, a kolik starostí působí pohled na děti, které nemají, co jíst. Masy lidí nadále migrují z jedné země do druhé ve snaze najít potravu, práci, bydlení a mír. Nemoc v různých jejích formách je stálým motivem ustavičného utrpení, které žádá o pomoc, útěchu a podporu. Vězení jsou místem, kde se k trestu odnětí svobody přidávají další a někdy závažná příkoří, způsobená nelidskými životními podmínkami. Negramotnost je stále velmi rozšířena, brání chlapečkům i děvčátkům se vzdělat a vystavuje je novým formám otroctví. Kultura vyhroceného individualismu zejména na Západě vede ke ztrátě smyslu pro solidaritu a odpovědnosti vůči ostatním. Bůh sám dnes pro mnohé zůstává neznámým; to je ta největší chudoba a největší překážka uznání nezcizitelné důstojnosti lidského života.

Skutky tělesného i duchovního milosrdenství jsou proto dodnes potvrzením velkého a pozitivního vlivu milosrdenství jakožto sociální hodnoty. Nutí totiž vyhrnout si rukávy za účelem navrácení důstojnosti milionům lidí, kteří jsou našimi bratry a sestrami, povolanými spolu s námi vytvářet „spolehlivé město“ (Lumen fidei, 50).

19. Mnoho konkrétních znamení milosrdenství bylo uskutečněno během tohoto Svatého roku. Komunity, rodiny i jednotliví věřící znovu objevili radost ze sdílení a krásu solidarity. A přece to nestačí. Svět nadále plodí nové formy duchovní a materiální chudoby, které útočí na lidskou důstojnost. Proto musí být církev stále bdělá a připravená rozpoznávat nové skutky milosrdenství a velkodušně a s nadšením je uskutečňovat.

Vynaložme proto veškeré úsilí a dávejme nové formy činorodé lásce a zároveň porozumění skutkům milosrdenství. To má inkluzivní rozmach a proto se šíří jako kapka oleje, která nezná hranic. V tomto smyslu jsme povoláni dávat novou tvář oněm skutkům milosrdenství, které známe odedávna. Milosrdenství totiž překypuje, jde vždycky dál, je plodné. Je jako kvas, kterým kyne těsto (srov. Mt 13,33), a jako hořičné zrnko, které stává stromem (srov. Lk 13, 19).

Pomysleme jen pro zjednodušení na skutek tělesného milosrdenství, jakým je odívání nahých (srov. Mt 25,36.38.43.44). Přivádí nás k prvopočátkům, do zahrady Eden, když Adam a Eva objevili, že jsou nazí, a v přítomnosti Pána se styděli a skryli (srov. Gen 3,7-8). Víme, že Pán je potrestal; nicméně, „udělal člověku a jeho ženě kožené suknice a oblékl je do nich“ (Gen 3,21). Stud byl překonán a důstojnost navrácena.

Pohleďme také na Ježíše na Golgotě. Boží Syn na kříži je nahý; jeho suknice byla stržena a vzali ji vojáci (srov. Jan 19,23-24); nemá už nic. Na kříži se do krajnosti zjevuje Ježíšovo sdílení s těmi, co ztratili všechno, protože byli připraveni o nezbytné. Jako je církev povolána být „Kristovou suknicí“ (srov. Cyprián, O jednotě katolické církve, 7), aby odívala svého Pána, tak je zavázána být solidární s nahými na zemi, aby se jim dostalo důstojnosti, o kterou byli připraveni. „Byl jsem nahý, a oblékli jste mě“ (Mt 25,36), proto je povinností neodvracet tvář před novými formami chudoby a marginalizace, jež znemožňují lidem důstojný život.

Nemít práci a nedostávat spravedlivou mzdu; nemít dům či půdu, kde bydlet; být diskriminováni pro víru, rasu, sociální původ - tyto situace a mnohé jiné narušují důstojnost člověka a milosrdné jednání křesťanů na ně odpovídá především pozorností a solidaritou. Kolik je dnes situací, ve kterých můžeme lidem vracet důstojnost a umožňovat lidsky žít! Pomysleme jenom na početné chlapečky a děvčátka, kteří jsou vystaveni násilí různého druhu a jsou okrádáni o radost ze života. Jejich sklíčené a dezorientované tváře mi utkvěly v mysli; žádají nás o pomoc, aby byli vysvobozeni z otroctví soudobého světa. Tyto děti jsou mladí zítřka; jak je připravujeme na důstojný a odpovědný život? S jakou nadějí mohou čelit své přítomnosti a budoucnosti?

Sociální charakter milosrdenství vyžaduje, abychom nezůstávali neteční a vypudili lhostejnost a přetvářku, a aby se plány a projekty nestaly mrtvou literou. Duch svatý ať nám pomáhá být stále připraveni nabízet naši faktickou a nezištnou pomoc, aby spravedlnost a důstojný život nezůstaly příležitostnými slovy, nýbrž byly konkrétním závazkem toho, kdo zamýšlí dosvědčovat přítomnost Božího království.

20. Jsme povoláni dávat růst kultuře milosrdenství, založené na znovuobjevování setkávání s druhými; kultuře, v níž se nikdo nedívá na druhého lhostejně, ani neodvrací zrak, když vidí utrpení bratří. Skutky milosrdenství jsou „rukodělné“ , žádný není stejný jako druhý; naše ruce je mohou utvářet tisícero způsoby a třebaže Bůh, který je inspiruje, je jediný, a jsou z jediné „materie“, kterou je samo milosrdenství, každý nabývá odlišnou formu.
Skutky milosrdenství se totiž týkají celého lidského života. A proto můžeme uskutečnit opravdovou kulturní revoluci právě na základě jednoduchosti skutků schopných dosáhnout těla i ducha, tedy života lidí. Je to závazek, který si křesťanská obec může vzít za svůj s vědomím, že Boží Slovo ji neustále volá, aby vyšla ze lhostejnosti a individualismu, do kterého jsme pokoušeni se uzavírat a vést tak pohodlný a bezproblémový život. „Chudé máte mezi sebou vždycky“ (Jan 12,8), říká Ježíš svým učedníkům. Nemáme alibi, které by ospravedlňovalo netečnost, když víme, že se Ježíš ztotožnil s každým z nich.

Kultura milosrdenství se formuje vytrvalou modlitbou, poddajným otevřením se působení Ducha, obeznámeností s životy svatých a konkrétní blízkostí chudým. Naléhavá je výzva nevyhýbat se porozumění a zapojit se, kde je toho třeba. Pokušení vytvářet „teorii milosrdenství“ se překonává v té míře, do jaké je každodenní život tvořen účastí a sdílením. Na druhé straně bychom neměli nikdy zapomínat na slova, jimiž apoštol Pavel, vyprávějící o svém setkání s Petrem, Jakubem a Janem po svém obrácení, zdůrazňuje jeden podstatný aspekt svého poslání i veškerého křesťanského života: „Jenom nám doporučili, abychom pamatovali na chudé. A to mi vždycky leželo na srdci“ (Gal 2,10). Nemůžeme zapomínat na chudé – to je více než aktuální pozvání, které se tu ukládá evangelní zřejmostí.

21. Zkušenost Svatého roku ať do nás vtiskne slova apoštola Petra: „Kdysi jste žili bez milosrdenství, teď však se jeho milosrdenství na vás projevilo“ (1 Petr 2,10). Nenechávejme si to, co jsme dostali, žárlivě pouze pro sebe; podělme se s trpícími bratry, aby se jim dostalo opory silou Otcova milosrdenství. Ať se naše komunity otevírají a dosahují k těm, kdo žijí na jejich území, aby se všem dostalo Božího pohlazení skrze svědectví věřících.
Toto je čas milosrdenství. Každý den naší cesty je poznamenán Boží přítomností, která řídí naše kroky silou milosti kterou Duch vlévá do srdce, aby jej ztvárnil a uschopnil k lásce. Je čas milosrdenství pro všechny a pro každého, aby si nikdo nemohl myslet, že k němu nedosahuje blízkost Boha a moc Jeho jemnocitu. Je čas milosrdenství, aby ti, kdo jsou slabí a bezbranní, vzdálení a osamocení mohli vnímat přítomnost bratří a sester, kteří jsou jim oporou v těžkostech. Je čas milosrdenství, aby na sobě chudí pocítili uctivý, ale pozorný pohled těch, kdo překonají lhostejnost a objeví to, co je v životě podstatné. Je čas milosrdenství, aby žádný hříšník neustal prosit o odpuštění a pocítil ruku Otce, který vždy přijímá a objímá.
Ve světle „Jubilejního dne sociálně marginalizovaných“, kdy se ve všech katedrálách a svatyních světa uzavíraly Brány milosrdenství, mne napadlo, že jako další konkrétní znamení tohoto mimořádného Svatého roku by se v celé církvi mohl ustanovit na 33. neděli liturgického mezidobí Světový den chudých. Bude to nejvhodnější příprava ke slavnosti Ježíše Krista Krále, který se ztotožnil s maličkými a chudými a bude nás soudit podle skutků milosrdenství (srov. Mt 25,31-46). Bude to den, který pomůže komunitám i každému pokřtěnému uvažovat nad chudobou jakožto jádrem evangelia a nad tím, že dokud Lazar leží přede dveřmi našeho domu (srov. Lk 16,19-21), nebude moci nastat spravedlnost, ani sociální smír. Tento Den bude zároveň ryzí formou nové evangelizace (srov. Mt 11,5), která bude obnovat tvář církve v jejím ustavičném působení pastorální konverze, aby dosvědčovala milosrdenství.

22. Vždycky na nás spočívají milosrdné oči svaté Matky Boží. Ona je první, kdo otevírá cestu a provází nás při dosvědčování lásky. Matka milosrdenství shromažďuje všechny pod ochranou svého pláště, jak to bývá znázorňováno v umění. Důvěřujme její mateřské pomoci a následujme její neměnný náznak v pohledu upřeném k Ježíši, jenž je zářivou tváří Božího milosrdenství.

V Římě u svatého Petra 20. listopadu
na slavnost Krista Krále léta Páně 2016
ve čtvrtém roce pontifikátu

František

Česká sekce RV

Copyright © 2003-2024 česká sekce Vatikánského rozhlasu. Všechna práva vyhrazena. Adresa redakce: ceco@spc.va.