16.9.2016 

Promluva papeže k biskupům jmenovaným v minulém roce, Vatikán

Drazí bratři, dobrý den!
Jste téměř u konce těchto plodných dnůch strávených v Římě, abyste hlouběji pronikli do tajemství, ke kterému vás Bůh povolal jakožto biskupy církve. Vděčně zdravím Kongregaci pro biskupy a Kongregaci pro východní církve, které tady reprezentují prefekti: kardinál Oullet, kterému zvláště děkuji za laskavá a bratrská úvodní slova, a kardinál Sandri. Rád bych jim poděkoval za práci odvedenou při jmenování biskupů a za nasazení při přípravě tohoto týdne. Jsem rád, že vás mohu přijmout a podělit se s vámi o pár myšlenek, které přicházejí na mysl Petrovu nástupci při pohledu na ty, kteří byli „vyloveni“ v Božím srdci, aby vedli Jeho svatý lid.

1. Mrazení z toho, že jsme byli milováni předem

Ano! Bůh vás svým milujícím poznáním předchází! On vás „vylovil“ udicí svého převapujícího milosrdenství. Jeho sítě se tajemně zatáhly, a nemohli jste se vyhnout tomu, abyste se nechali chytit. Dobře vím, že vámi ještě proniká ono mrazení při vzpomínce na Jeho povolání, které vás dostihlo prostřednictvím hlasu církve, Jeho nevěsty. Nejste první, kým toto mrazení projelo. Byl to také Mojžíš, který měl za to, že je pouze na poušti, a zjistil, že byl nalezen a přitažen Bohem, který mu odhalil své vlastní Jméno, ale ne kvůli němu, nýbrž pro Svůj lid (srov. Ex 3). Bůh svěřuje svoje jméno lidu, nezapomínejme na to. A bolestný křik Jeho lidu nadále stoupá k Bohu a vy víte, že tentokrát Otec vyslovil vaše jméno, abyste Jeho Jméno oznamovali lidu.

Byl to také Natanael, který, ještě když byl „pod fíkovníkem“ (Jan 1,48), se s úžasem stává opatrovníkem vidění nebe, které se definitivně otevírá. Ano, život mnohých je dosud zbaven tohoto průchodu, který vede vzhůru, a vy jste byli zdálky spatřeni, abyste přiváděli k tomuto cíli. Nebuďte spokojeni s málem! Nezastavujte se na půli cesty! Byla to také Samaritánka, kterou Mistr „poznal“ u vesnické studny a která pak volá sousedy na setkání s Tím, který má živou vodu (srov. Jan 4,16-19). Důležité je uvědomovat si, že ve svých církvích nemusíte hledat „od moře k moři“, protože Slovo, po kterém lidé hladoví a žízní, můžete nalézt na svých rtech (srov. Am 8,11-13).

Proniknuti tímto mrazením byli také apoštolové, když „začali uvažovat“ a namáhavě objevovat tajnou Boží cestu, která je v maličkých a skrývá se těm, kteří si vystačí sami (srov. Lk 9,46-48). Nestyďte se za to, když jste někdy sami přistiženi myšlenkami velice vzdálenými od Božího myšlení. Spíše odložte nárok soběstačnosti a svěřte se jako děti Tomu, který maličkým vyjevuje svoje Království. Dokonce i farizeje prostupovalo toto mrazení, když byli nezřídka demaskováni Pánem, jenž znal jejich myšlenky tak domýšlivě si nárokující, že změří Boží moc svým zúženým pohledem, a tak rouhavé, že reptají proti svrchované svobodě Jeho spasitelské lásky (Mt 12,24-25). Bůh vás chraň před zlehčováním tohoto mrazení, před ochočováním a mařením „destabilizující“ moci onoho mrazení. Nechávejte se destabilizovat, to je pro biskupa dobré.

2. Podivuhodná blahosklonnost!

Je krásné nechat se prostoupit milujícím Božím poznáním. Je útěšné vědět, že On vskutku ví, kdo jsme, a neděsí Jej naše nedostatečnost. Je uklidňující chovat v srdci vzpomínku na Jeho hlas, který zavolal právě nás, navzdory naší neschopnosti. Dodá pokoj, svěříme-li se jistotě, že On – nikoli my – dokončí, co On sám započal.
Mnozí se dnes maskují a skrývají. Rádi konstruují osobnosti a vytvářejí profily. Stávají se otroky ubohých zdrojů, ze kterých paběrkují a kterých se drží, jako by stačily k zakoupení nedocenitelné lásky. Nesnesou mrazení z toho, že jsou známi Tomu, kdo je větší a nepohrdá naší maličkostí, je více Svatý a nepředhazuje nám naši slabost, je opravdu dobrý a nepohoršuje se nad našimi nešvary. Tak ať tomu u vás není: nechte se tímto mrazením prostupovat, neodstraňujte ho, ani neumlčujte.

3. Vkročit do Kristova srdce, pravé Brány Milosrdenství

Kvůli tomu všemu vás zvu, abyste příští neděli prošli Svatou branou roku Milosrdenství, jež přitáhla ke Kristu miliony poutníků z Říma a ze světa, a intenzivně prožili osobní zkušenost vděčnosti, smíření, úplné oddanosti a bezvýhradného odevzdání vlastního života Pastýři pastýřů. Až budete překračovat práh samotné Kristovy Brány, vložte svůj pohled do Jeho pohledu. Dovolte Mu, aby vás dostihnul „miserando atque eligendo“. Nejcennější bohatství, které si můžete z Říma přinést do začátku svojí biskupské služby, je uvědomit si milosrdenství, které na vás shlédlo a vyvolilo vás. Jediný je poklad, který v sobě – prosím - nenechte zrezivět, totiž jistotu, že nejste odkázáni na své vlastní síly. Jste biskupové církve, účastníci jediného episkopátu, členové nedělitelného sboru, pevně zasazení jako skromné ratolesti do kmene, bez něhož nemůžete činit nic (Jan 15,48). A poněvadž nyní už nemůžete jít samotní nikam, protože nesete Nevěstu vám svěřenou jako pečeť vtištěnou do vaší duše, vezměte při průchodu Svatou branou na svá bedra svoje stádce, nejděte sami, ale se stádcem na ramenou, a v srdci neste srdce svojí Nevěsty, svých církví.

4. Úkol, aby se milosrdenství stalo pastorací

Je to nesnadný úkol. Proste Boha, který je bohatý milosrdenstvím, o tajemství toho, jak Jeho milosrdenství ve svých diecézích učinit pastorací. Je totiž zapotřebí, aby milosrdenství utvářelo a vytvářelo pastorační struktury našich církví. Nejedná se o snižování požadavků či laciný výprodej našich perel. Naopak, jedinou podmínkou, kterou drahocenná perla klade těm, kdo ji naleznou, je nepožadovat méně než všechno; jejím jediným požadavkem je, aby v srdci toho, kdo ji nalezl, probudila potřebu riskovat všechno, aby ji získal.

Nemějte strach nabízet Milosrdenství jako souhrn toho, co Bůh nabízí světu, protože lidské srdce nemůže toužit po ničem větším. Kdyby Milosrdenstrví nestačilo na „svlažení toho, co je vyprahlé, zahřátí toho, co je studené, a srovnání toho, co je zkřivené“, co jiného by mělo moc nad člověkem? Pak bychom byli beznadějně odsouzeni k nemohoucnosti. Měly by snad naše obavy moc čelit zdím a otevírat průchody? Jsou snad naše nejistoty a nedůvěra s to vzbudit v samotě a opuštěnosti něhu a útěchu?

Jak učil můj ctihodný a moudrý předchůdce, „Milosrdenství klade meze zlu. Milosrdenstvím se vyjadřuje celá specifická přirozenost Boha - jeho svatost, moc pravdy a lásky. Milosrdenství je způsob, jakým Bůh svojí odlišnou a božskou mocí čelí moci temnot“ (Benedikt XVI., Homilie 15. dubna 2007). Nenechte se proto zastrašit zpupným našeptáváním noci. Uchovejte si neporušenou jistotu o pokorné moci, s níž Bůh klepe na srdce každého člověka: svatosti, pravdě a lásce. Učinit milosrdenství pastorací neznamená nic jiného než vytvářet z církví, které jsou vám svěřeny, domy, kde přebývají svatost, pravda a láska. Přebývají jako hosté, kteří přišli shůry a kterých se nelze zmocnit, nýbrž je třeba jim sloužit a opakovat: „Nepřecházej kolem svého služebníka“ (Gen 18,3), jak žádá Abraham.

5. Tři rady, jak milosrdenství učinit pastorací

Chtěl bych vám nabídnout tři drobné myšlenky jako příspěvek k tomuto nezměrnému úkolu, který vás čeká, tedy k tomu, jak máte prostřednictvím své pastorační služby učinit milosrdenství přístupným, hmatatelným a postižitelným.

5.1 Buďte biskupy schopnými nadchnout a přitahovat

Učiňte svou službu ikonou Milosrdenství, jediné síly, která je schopna natrvalo svést a přitáhnout srdce člověka. Také lotr se v poslední hodince nechal strhnout Tím, který „činil jenom dobře“ (srov. Lk 23,41). Když jej viděli přibitého na kříž, bili se v prsa a vyznávali, co by nikdy sami od sebe uznat nemohli, kdyby nebyli zaskočeni onou láskou, kterou nikdy předtím nepoznali a která se nicméně dávala zdarma a hojně! Vzdáleného a lhostejného boha je možno také neznat, ale nesnadno lze odolat Bohu tak blízkému a navíc raněnému z lásky. Dobrota, krása, pravda, láska a dobro – to je to, co můžeme nabízet tomuto žebrajícímu světu, byť v polorozbitých nádobách.
Nejde však o to, abychom přitahovali k sobě: toto je nebezpečí! Svět je znaven lživými nadšenci. A dovolím si říci: kněžími „podle módy“ či biskupy „podle módy“. Lid má čich – Boží lid má Boží čich – lid má čich a odtahuje se, když rozpozná narcisy, manipulátory, obhájce vlastních kauz a vlajkonoše marných křížových výprav. Spíše se snažte následovat Boha, který se prezentuje ještě před vaším příchodem.

Myslím na Eliho a malého Samuela v první knize Samuelově. Třebaže to byla doba, kdy „Hospodin mluvil zřídka a vidění nebyla častá“ (1 Sam 3,1), Bůh se přesto nerozhodl ustoupit a zmizet. Až na potřetí pochopil ospalý Eli, že mladý Samuel nepotřebuje Jeho odpověď, nýbrž Boží. Vidím dnešní svět jako zmateného Samuela, který potřebuje někoho, kdo může ve velkém hřmotu narušujícím jeho bezvědomí rozlišit tajemný hlas Boha, který jej volá. Je zapotřebí lidí, kteří umožní dnešním negramotným srdcím, aby pokorně zamumlala: „Mluv, Hospodine“ (1 Sam 3,9). Ještě více je třeba těch, kteří dovedou usnadnit ztišení, které činí toto slovo slyšitelným. Bůh se nikdy nevzdává! Avšak my, kteří jsme zvyklí se vzdávat, se často přizpůsobujeme a raději se necháváme přesvědčit ostatními, že mohl být opravdu eliminován, a koncipujeme hořká pojednání na omluvu lenosti, která nás uzavírá v nehybném lomozu prázdných nářků. Nářky biskupa jsou ohavné.

5.2 Buďte biskupy schopnými iniciovat ty, kteří vám byli svěřeni

Všechno, co je velké, potřebuje určitý proces, aby se mohlo ujmout. Tím spíše božské Milosrdenství, které je nevyčerpatelné! Jakmile jsme uchváceni milosrdenstvím, požaduje od nás úvod, cestu, iniciaci. Stačí pohlédnout na církev, Matku, která rodí pro Boha, a Učitelku, která iniciuje ty, které rodí, aby chápali pravdu v plnosti. Stačí rozjímat bohatství jejích svátostí, pramen, ke kterému je třeba stále se vracet i v naší pastoraci, jež není ničím jiným než mateřským posláním církve živit ty, kteří se narodili z Boha a skrze Ni. Milosrdenství Boží je jediná realita, která umožňuje člověku nezhynout definitivně, i když se bohužel snaží utéci před Jeho podmanivostí. V něm si může být člověk vždycky jistý, že nesklouzne do propasti, v níž by byl připraven o původ a úděl, o smysl i horizont.

Tváří Milosrdenství je Kristus. V Něm zůstává milosrdenství trvalou a nevyčerpatelnou nabídkou; v Něm hlásá, že nikdo není zavržen. Nikdo není zavržen! Každý je pro Něho jedinečný! Jediná ovce, pro niž riskuje v bouři; jediná mince koupená za cenu vlastní krve; jediný syn, který byl mrtev a vrátil se k životu (srov. Lk 15). Prosím vás, abyste u svých věřících nedbali na nic jiného než na jejich jedinečnost, využili každý pokus dostihnout je a nešetřili silami, abyste je přivedli zpět.

Buďte biskupy schopnými iniciovat svoje církve touto propastnou láskou. Dnes se žádá příliš mnoho plodů ze stromů, které nebyly dostatečně kultivovány. Vytratil se smysl pro iniciaci a přesto se podstatných věcí života dosahuje pouze iniciací. Pomyslete na výchovnou krizi, na předávání obsahů či hodnot, pomyslete na citový analfabetismus, na povolání, rozlišování v rodinách, na touhu po míru – to všechno vyžaduje iniciaci a vytrvale, trpělivě a ustavičně řízené procesy, které jsou znamením, jež odlišuje dobrého pastýře od žoldáka.

Přichází mi na mysl, jak inicioval svoje učedníky Ježíš. Vezměte si evangelium a pozorujte, jak Mistr trpělivě uvádí svoje učedníky do Tajemství svojí osoby, kterou jim nakonec vtiskuje do nitra, když je obdarovává Duchem, který „je naučí všemu“ (srov. Jan 16,13). Vždycky mne oslovuje Matoušova poznámka následující po pronesení jednoho podobenství. Praví: „Potom rozpustil zástupy a šel domů. Jeho učedníci k němu přistoupili a prosili: Vylož nám to podobenství“ (Mt 13,36). Chtěl bych se pozastavit u této zdánlivě bezvýznamné poznámky. Ježíš šel domů, důvěrně spolu se svými, zástup zůstal venku, učedníci přistupují a požadují vysvětlení. Ježíš byl neustále ponořen do záležitostí svého Otce, s nímž pěstoval důvěrnost v modlitbě. Proto mohl být přítomný sobě i druhým. Vycházel k zástupu, ale měl svobodu vrátit se. Radím vám, pečujte o důvěrnost s Bohem, pramen sebeovládání a sebeodevzdání, svobody vycházet a svobody se vracet. Být pastýři schopnými chodit domů se svými, probouzet zdravou důvěrnost, která umožňuje druhým přistoupit, vytvářet důvěru, jež umožňuje položit otázku: „Vylož nám to.“ Nejde o jakékoliv vysvětlení, nýbrž o tajnost Království. Je to otázka kladená vám osobně. Odpověď na ni nelze na nikoho delegovat. Nelze ji odložit na potom, protože se žije „za pochodu“, v neurčitém „jinde“, cestou někam nebo návratem odněkud, často s nejistotou o sobě samém.

Prosím vás, věnujte zvláštní péči iniciačním strukturám svých církví, zejména seminářům. Nenechte se pokoušet čísly a množstvím povolání, nýbrž hledejte spíše kvalitu učednictví. Ani čísla, ani množství, pouze kvalita. Nepřipravujte seminaristy o svoje pevné a jemnocitné otcovství. Umožněte jim růst až do toho bodu, kdy si osvojí svobodu být v Bohu „klidní a tiší jako dítě na matčině klíně“ (srov. Žl 131,12); nebýt kořistí svých choutek a hříčkou vlastních slabostí, nýbrž být svobodní k přijetí toho, co od nich chce Bůh, i když se to nezdá tak milé jako při početí v mateřském lůně. A buďte pozorní, když se nějaký seminarista utíká do rigidity. Pod ní je vždycky něco ošklivého.

5.3 Buďte biskupy schopnými doprovázet

Dovolte mi dát vám poslední radu k tomu, jak milosrdenství učinit pastorací. Tady jsem opět nucen vést vás znovu na cestu do Jericha a rozjímat o Samaritánově srdci, které zatrne jako útroby nějaké matky, když je pohnuto milosrdenstvím vzhledem k člověku, který upadl do rukou lupičů. Nejprve se nechal ranit pohledem na raněného, polomrtvého, a potom přichází na řadu působivá slovesa, která všichni znáte. Slovesa, nikoli přídavná jména, jak nezřídka preferujeme. Slovesa, ve kterých se časuje milosrdenství.
Učinit pastoraci milosrdenstvím spočívá právě v jeho převádění do slovesných tvarů, činit jej hmatatelným a působivým. Lidé potřebují milosrdenství a hledají jej, byť nevědomky. Dobře vědí, že jsou ranění, cítí to a dobře vědí, že jsou „polomrtví“ (srov. Lk 10,30), třebaže mají strach si to přiznat. Když nečekaně spatří, že se přiblížilo milosrdenství, pak natahují ruku a žebrají. Žasnou nad schopností se zastavit, když jiní přecházejí kolem, sklonit se, když tomu brání duševní revmatismus, a dotknout se raněného těla, když se hromadně preferuje všechno, co je sterilní.

Chtěl bych se pozastavit u jednoho ze slov, které skloňuje Samaritán. Doprovodil do hostince člověka, kterého náhodou potkal, a staral se o něho. Zajímá se o jeho uzdravení a jeho zítřek. Nestačí mu, co již učinil. Milosrdenství, které proniklo do jeho srdce, se potřebuje projevit a vytrysknout. Nelze zabránit jeho toku. Nedá se zastavit. Přestože šlo jenom o Samaritána, milosrdenství, které jej zasáhlo, má účast na plnosti Boží, a proto jej nemůže přehradit žádná hráz.
Buďte biskupy se srdcem zraněným tímto milosrdenstvím a tedy neúnavnými v pokorném poslání doprovázet člověka, kterého vám „náhodou“ poslal do cesty Bůh. Kamkoli jdete, pamatujte, že cesta do Jericha je nedaleko. Vaše církve jsou plné takových cest. Nebude pro vás obtížné potkat velmi blízko někoho, kdo čeká nikoli „levitu“, který odvrátí tvář, nýbrž bratra, který se stává bližním.

Doprovázejte jako první s trpělivou péčí svůj klérus. Buďte svému kléru nablízku. Tlumočte prosím vašim kněžím papežovo objetí a ocenění jejich velkodušného nasazení. Snažte se oživit v nich vědomí, že Kristus je jejich „údělem“, „podílem a dědictvím“, částí, která jim náleží při pití z „kalicha“ (srov. Žl 16,5). Kdo jiný kromě Krista může naplnit srdce Božího a církevního služebníka? Prosím vás přitom o rozvahu a odpovědnost. Pamatujte, že již od počátků existoval nerozlučný vztah mezi místní církví a jejími kněžími a nikdy nebyli akceptováni kněží, kteří se toulali anebo přecházeli z místa na místo. A toto je nemoc naší doby.

Zvláštní doprovázení vyhraďte všem rodinám, radujte se z jejich velkodušné lásky a vybízejte k nezměrné dobrotě, kterou obdarovávají tento svět. Provázejte zvláště ty nejvíce raněné. Nepřecházejte kolem jejich slabostí. Zastavte se a dovolte, aby vaše srdce bylo proniknuto pohledem na jejich zranění; přibližujte se k nim jemně a beze strachu. Klaďte jim před oči autentickou radost lásky a milost, kterou je Bůh pozvedá k účasti na Svojí lásce. Mnozí ji potřebují znovu objevit, jiní ji nikdy nepoznali, někteří čekají, že se z ní vyplatí, nemálo jich na sobě nosí tíhu její nenávratné ztráty. Prosím vás, doprovázejte je v rozlišování s empatií.
Drazí bratři, nyní se společně pomodleme a já vám požehnám z celého svého pastýřského, otcovského i bratrského srdce. Požehnání je vždycky prosbou, aby nám Bůh ukázal svoji tvář. Kristus je Boží tvář, která nikdy nepotemní. S požehnáním vám vyprošuji, aby vás provázel a dodával vám odvahu jít s Ním. Jeho tvář nás přitahuje, vtiskuje se do nás a provází nás. Ať se tak stane.

Přeložil Milan Glaser

Česká sekce RV

Copyright © 2003-2024 česká sekce Vatikánského rozhlasu. Všechna práva vyhrazena. Adresa redakce: ceco@spc.va.