24.8.2016 

Časopis italských jezuitů Civilta Cattolica vydal ve svém nejnovějším čísle přepis konverzace papeže Františka na setkání s polskými jezuity, které se uskutečnilo během apoštolské cesty do Krakova 30. července t.r., tedy v předvečer liturgické památky zakladatele jezuitského řádu sv. Ignáce z Loyoly. V sídle představeného jedné ze dvou polských jezuitských provincií, na krakovském Malém rynku, kam papež přišel, bylo přítomno 28 jezuitů ze severní i jižní provincie Tovaryšstva Ježíšova. Konverzace trvala asi 40 minut a papež František odpověděl na čtyři otázky, které se týkaly mládeže, role jezuitských univerzit, toho, jak se on sám stal jezuitou a kněžství v Tovaryšstvu Ježíšově.

Promlouváte k srdci mladých lidí? Jak to dělat co nejúčinněji? Mohl byste nám říci, jak to děláte Vy?

„Když mluvím, musím se dívat lidem do očí. Nelze se dívat do očí všem, ale já se dívám do očí postupně do očí tomu a tomu... a všichni cítí, že se na ně dívám. Počínám si tak zcela spontánně. A tak dělám s mladými. Když však mluvíš s mladými lidmi, ptají se.. Dnes na obědě mi položili několik otázek... Ptali se mě dokonce, jak se zpovídám! Oni nemají ostych. Ptají se zpříma. A mladému člověku je třeba vždycky odpovědět pravdivě. Dnes při obědě jsme v jedné chvíli začali mluvit o zpovědi. Jedna dívka se mne ptala: „Jak se zpovídáte?“. A začala mluvit o sobě. Řekla mi: „V mojí zemi došlo ke skandálům kněží a my nemáme odvahu zpovídat se knězi, který měl takové skandály. To nedokáži.“ Vidíte, říkají pravdu, někdy vyčítají... Mladí mluví bezprostředně. Chtějí pravdu nebo alespoň jasné slovo: „Nevím, jak ti odpovědět.“ V kontaktu s mladými nelze hledat výmluvy. Stejně s modlitbou. Ptali se mne: „Jak se modlíte?“ Pokud jim odpovíš nějakou teorií budou zklamáni. Mladí jsou velkodušní. Práce s nimi však vyžaduje také trpělivost, spoustu trpělivosti. Jeden mladík se mne dnes zeptal: „Co mám říci kamarádovi či kamarádce, kteří nevěří v Boha, aby se mohli stát věřícími?“ Ano, je vidět, že mladí někdy potřebují „recepty“. Pak je třeba, abychom byli připraveni opravit tento postoj hledající recepty a připravené odpovědi. Já jsem dotyčnému odpověděl: „Poslední věcí, kterou musíš, je něco říkat. Začni tím, že něco uděláš. Potom to bude on či ona, kdo tě požádá o vysvětlení toho, jak žiješ a proč.“ Ano, je třeba, abychom byli přímí, bezprostřední a pravdiví.“

Jaká je role jezuitských univerzit?

„Univerzita vedená jezuity musí směřovat ke globální formaci a nikoli pouze intelektuální, k formaci celého člověka. Pokud se totiž univerzita stane pouhou akademií pojmů nebo „továrnou“ na profesionály nebo v její struktuře převáží podnikatelská mentalita, pak je opravdu na scestí. My máme Exercicie. A v tom spočívá výzva: vést univerzitu cestou Exercicií. To znamená dát v sázku pravdu a nikoli „uzavřené pravdy“, o kterých nikdo nediskutuje. Pravda na setkání s lidmi je otevřená a vyžaduje, abychom se opravdu nechali oslovit realitou. A jezuitská univerzita musí být zapojena také do reálného života církve a národa, vždyť i to je realita. Zvláštní pozornost musí být věnována těm, co jsou na okraji, a obraně těch, kdo ochranu potřebují. A je jasné, že to neznamená být komunisty. Znamená to prostě účast na realitě. V tomto případě musí být zejména jezuitská univerzita zapojena plně do reality a vyjadřovat sociální smýšlení církve. Liberální myšlení, které odsunulo člověka ze středu a dalo tam peníze, není naše. Učení církve je jasné a je třeba vydat se tímto směrem.“

Jak jste se vlastně stal jezuitou?

„Když jsem šel do semináře už jsem měl povolání. Ale můj zpovědník byl tehdy anti-jezuita. Líbili se mi také dominikáni a jejich intelektuální život. Potom jsem onemocněl, musel jsem podstoupit operaci plic. Duchovně mi pak pomáhal jiný kněz. Vzpomínám si, že když jsem pak řekl tomu prvnímu knězi, že jsem vstoupil k jezuitům, nepřijal to vůbec dobře. Pán zde však projevil svou ironii. V té době se totiž přijímala menší svěcení. V prvním roce teologie se přijímala tonzura. Rektor naší jezuitské koleje mi řekl, abych šel do Buenos Aires k pomocnému biskupovi mons. Oscar Villenovi, abych jej vyhledal a přijal od něho tonzuru. Šel jsem do Kněžského domova, ale řekli mi, že mons. Villena onemocněl. Místo něho tam byl jiný monsignore, kterým byl právě onen první kněz, který se pak stal biskupem! A právě on mi udělil tonzuru! A tak jsme se po mnoha letech usmířili. V každém případě však mohu říci, že moje rozhodnutí pro Tovaryšstvo uzrálo samo.“

Je zde několik novokněží. Máte pro ně nějakou radu do budoucnosti?

„Ty víš, že budoucnost je Bůh. My můžeme nanejvýš dělat futurologii. A každá futurologie je ze špatného ducha. Jedna rada: kněžství je opravdu obrovská milost. Ať je tvoje kněžství jakožto jezuity prodchnuto spiritualitou, kterou jsi doposud žil, tedy spiritualitou modlitby sv. Ignáce z Loyoly z Duchovních cvičení Vezmi si, Pane, a přijmi.“

Řekl papež František v odpovědi na poslední otázku, kterou mu položili polští jezuité. Úplně závěr, aniž by byl tázán, připojil však papež František ještě jedno téma, které se týkalo formace kněží všeobecně:

„Chtěl bych dodat jednu věc. Žádám vás, abyste pracovali se seminaristy. Dávejte jim především to, čeho se dostalo nám z Duchovních cvičení: moudrost rozlišování. Církev dnes potřebuje růst ve schopnosti duchovního rozeznávání. Určitým plánům kněžské formace hrozí, že budou vychovávat ve světle přiliš jasných a zřetelných (clara et distincte) idejí, a tudíž k jednání v rámci přísně apriorních mezí a kritérií, která odhlížejí od konkrétních situací: „toto se má dělat“ a „tamto se nemá dělat“. Seminaristé a kněží se potom ocitají v těžkostech, když mají doprovázet mladé i dospělé lidí v jejich životě. Mnozí se totiž ptají: „může se to anebo nemůže?“ A to je vše. Mnoho lidí tak vychází ze zpovědnice zklamáno. Ne proto, že by kněz byl špatný, ale protože není schopen rozlišovat situace a doprovázet při autentickém rozlišování. Nedostalo se mu potřebné formace. Církev dnes potřebuje růst v rozlišování, ve schopnosti rozlišovat. A zejména kněží to pro svoji službu velice potřebují. Toto je tedy třeba učit seminaristy a kněze, kterým věřící zpravidla svěřují svoje svědomí. Duchovní vedení sice není charisma výhradně kněžské, je i laické, to je pravda. Avšak opakuji: je zapotřebí učit kněze a pomáhat jim ve světle Exercicií osvojit si dynamiku pastoračního rozlišování, které ctí právo, ale dovede jít i dál. Toto je důležitý úkol Tovaryšstva. Mne velice oslovilo myšlení otce Huga Rahnera. Ten přemýšlel jasně a psal jasně! Hugo říkal, že jezuita by měl být mužem nadpřirozeného čichu, to znamená, že by měl být obdařen vnímavostí k tomu, co je božské, a co je ďábelské, pokud jde o události lidského života i dějin. Jezuita musí být schopen rozlišovat jak na Božím poli, tak na tom ďábelském. Proto v Duchovních cvičeních svatý Ignác prosí o poznání úmyslů jak Pána života, tak i úmyslů nepřítele lidské přirozenosti a jeho šaleb. To je smělé, opravdu smělé, co napsal, ale právě toto je rozlišování! Je zapotřebí formovat budoucí kněze nikoli ke všeobecným a abstraktním idejím, které jsou jasné a zřetelné, nýbrž k tomuto cíli, aby rozlišovali duchy a mohli lidem v jejich konkrétním životě opravdu pomáhat. Toto je třeba doopravdy chápat: v životě není všechno černé na bílém nebo bílé na černém. Ne. V životě převažují šedé odstíny. Je tedy třeba učit rozlišovat v této šedi.“

Končil papež svoji konverzaci s polskými jezuity při návštěvě jezuitského provincialátu v Krakově během své apoštolské cesty do Polska letos v červenci.

Milan Glaser

Copyright © 2003-2024 česká sekce Vatikánského rozhlasu. Všechna práva vyhrazena. Adresa redakce: ceco@spc.va.