Rádio Vaticana

Dáváme-li prostor Pánu, dostáváme schopnost vyzařovat lásku

25.6.2016

Homilie papeže Františka při mši sv., Arménie - Gyumri

„Postaví, co kdysi bylo zpustošeno, obnoví zničená města“ (Iz 61,4). Lze říci, drazí bratři a sestry, že v těchto místech se splnila slova proroka Izaiáše, která jsme slyšeli. Po děsivé devastaci způsobené zemětřesením se dnes nacházíme zde, abychom děkovali Bohu za všechno, co bylo znovu postaveno.

Mohli bychom se však také ptát: co Pán chce, abychom postavili dnes? A zejména: na čem máme podle Jeho vůle stavět svůj život? Chtěl bych při hledání odpovědi na tuto otázku nabídnout tři pevné základny, na kterých můžeme postavit a neúnavně znovu stavět křesťanský život.

Prvním základem je paměť. Milostí, o kterou třeba prosit, je umění obnovovat paměť, paměť toho, co Pán učinil v nás a pro nás. Pamatovat, jak říká dnešní evangelium, že na nás nezapomněl, ale „rozpomenul se“ (Lk 1,72). Pán nás vyvolil, miloval, povolal a odpustil nám. Velké věci se staly v našem osobním příběhu lásky s Ním a je třeba oživovat je myslí i srdcem. Národy totiž mají paměť jako jednotliví lidé. A paměť vašeho lidu je starobylá a drahocenná. Ve vašich hlasech znějí hlasy svatých mudrců z minulosti; ve vašich slovech je ozvěna toho, kdo vytvořil vaši abecedu za účelem zvěstování Božího Slova; vaše zpěvy stojí na vzdeších a radostech vašich dějin. Přemýšlením o tom všem můžete určitě vnímat Boží přítomnost. Bůh vás nenechal samotné. I uprostřed úděsných protivenství bychom slovy dnešního evangelia mohli říci, že Pán navštívil váš lid (srov. Lk 1,68), rozpomenul se na vaši věrnost evangeliu, prvotinu vaší víry, všech těch, kteří i za cenu krve dosvědčili, že Boží láska je víc než život (srov. Žl 63,4). Je krásné, že můžete s vděčností pamatovat na to, že křesťanská víra se stala dechem vašeho lidu a srdcem jeho paměti.

Víra je také nadějí vaší budoucnosti, světlo na cestě života a to je druhá základna, o které bych rád mluvil. Vždycky existuje nebezpečí, že světlo víry pohasne. Je to pokušení redukovat ji na něco minulého, na něco důležitého, avšak patřícího jiným dobám, jako by víra byla krásnou knihou s iluminacemi uchovávanou v muzeu. Je-li však víra chována v historických archivech, ztrácí svoji přetvářející sílu, životnou krásu a pozitivní přívětivost ke všem. Víra se totiž rodí a obrozuje z živého setkání s Ježíšem, ze zkušenosti s Jeho milosrdenstvím, které dává světlo všem životním situacím. Je užitečné oživovat denně toto živé setkání s Pánem. Prospívá nám četba Božího Slova a otevření se Boží lásce v tiché modlitbě. Prospěje nám, necháme-li zažehnout radost v srdci setkáním s Pánovou něhou; radost větší než smutek, radost, která odolává i bolesti a mění se na pokoj. To všechno obnovuje život, osvobozuje jej a činí poddajným vůči překvapením, připraveným a ochotným k Pánu a k druhým. Může se také stát, že Ježíš povolá k těsnějšímu následování, odevzdání života Jemu a bratřím. A když zve hlavně vás, mladé lidi, nemějte strach a přisvědčte. Zná nás, má nás opravdu rád a touží osvobozovat srdce od tíže strachu a domýšlivosti. Dáváme-li prostor Pánu, dostáváme schopnost vyzařovat lásku. Takto budete moci uskutečňovat velkolepé dějiny svojí evangelizace, kterou v těchto časech soužení, ale také milosrdenství potřebuje církev i svět.

Třetí základnou - po paměti a víře - je právě milosrdná láska. A na této skále lásky přijaté od Boha a nabízené bližnímu stojí život Ježíšova učedníka. Prokazováním lásky se tvář církve omlazuje a stává se přitažlivou. Konkrétní láska je vizitkou křesťana. Jiné způsoby prezentace mohou být scestné a dokonce marné, protože učedníky poznají všichni právě z toho, že se mají navzájem rádi (srov. Jan 13,35). Jsme povoláni především stavět a rekonstruovat cesty společenství, neúnavně budovat mosty jednoty a překonávat bariéry separací. Kéž k tomu věřící vždycky dávají příklad a spolupracují mezi sebou ve vzájemné úctě a dialogu s vědomím, že „jediná možnost konkurence mezi Pánovými učedníky spočívá ve zjišťování, kdo je s to prokázat větší lásku“ (Jan Pavel II., Homilie, 27. září 2001).

Prorok Izaiáš nám v prvním čtení připomněl, že Duch Páně je vždycky s tím, kdo nese dobrou zvěst chudým, obvazuje ty, jimž puká srdce a těší všechny soužené (srov. Iz 31,1-2). Bůh přebývá v srdci toho, kdo má rád; Bůh přebývá tam, kde se prokazuje láska, zvláště tam, kde se odvážně a s citem pečuje o slabé a chudé. Toho je velice zapotřebí. Je zapotřebí křesťanů, kteří se nedají zdolat námahami, neodradí je protivenství, ale jsou ochotní a otevření, ochotní sloužit; je zapotřebí lidí dobré vůle, kteří skutečně a nikoli jen verbálně pomáhají bratřím a sestrám v těžkostech; je zapotřebí spravedlivějších společností, ve kterých by každý mohl žít důstojný život a především měl spravedlivě placenou práci.

Mohli bychom se zeptat: jak je možné stát se milosrdnými se všemi těmi vadami a ubohostmi, které každý vidí v sobě a kolem sebe? Chtěl bych se inspirovat konkrétním příkladem u jednoho hlasatele božského milosrdenství, jehož jsem doporučil pozornosti všech zařazením mezi učitele všeobecné církve: svatého Řehoře z Nareku, jenž je slovem i hlasem Arménie. Je obtížné nalézt někoho jemu rovného, který by probádal hlubiny ubohostí zahnízďujících se v lidském srdci. Přitom však vždycky uváděl lidskou ubohost do dialogu s Božím milosrdenstvím, vznášel snažnou prosbu v slzách a s důvěrou k Pánu, „dárci darů, dobrému z přirozenosti [...], hlasu útěchy, povzbuzující zprávě, podnětu k radosti [...], nesrovnatelnému jemnocitu, překypujícímu milosrdenství, [...] spásnému polibku“ (Kniha nářků, 3,1) v jistotě, že „temnota hněvu nikdy nezastíní světlo Jeho milosrdenství“ (tamt. 16,1). Řehoř z Nareku je učitelem života, protože nás učí, že důležité je především uznat, že potřebujeme milosrdenství, a potom se tváří v tvář ubohostem a zraněním, která vnímáme, neuzavřít do sebe, nýbrž otevřít se upřímně a s důvěrou Pánu, „blízkému Bohu, něžné dobrotě“ (tamt. 17,2), „Tomu, který je plný lásky k člověku, [...] ohni, který stravuje houštiny hříchu“ (tamt. 16,2).

Jeho slovy bych na závěr chtěl prosit božské milosrdenství o dar, abychom nikdy neochabovali v lásce: Duchu svatý „mocný ochránce, přímluvce a smírce, k tobě stoupají naše prosby [...] Dopřej nám milost, která nás posílí v lásce a konání dobrých skutků [...] Slastný Duchu, plný soucitu, lásky a smilování [...] Ty, který nejsi nic než smilování, [...] smiluj se nad námi, Pane, náš Bože, podle svého velkého milosrdenství“ (Hymnus na Seslání Ducha).

Přeložil Milan Glaser

Česká sekce RV