2.6.2016 

Třetí meditace papeže Františka

TŘETÍ MEDITACE: Libá vůně Krista a světlo Jeho milosrdenství

Mějme naději, že nás Pán obdaří tím, oč jsme jej v žádali v modlitbě, tedy následovat příklad Ježíšovy trpělivosti, jít vpřed a trpělivě překonávat obtíže.

V našem třetím setkání vám nabídnu rozjímání o skutcích milosrdenství, ať už jednoho konkrétního, který vnímáme spíše jako součást našeho charismatu, tak rozjímání všech společně milosrdnýma očima Matky Boží, která nám pomáhá objevovat, že „došlo víno“, a povzbuzuje nás „udělat všechno, co nám řekne Ježíš“ (srov. Jan 2,1-12), aby Jeho milosrdenství působilo zázraky, kterých má Jeho lid zapotřebí.

Skutky milosrdenství se úzce pojí k „tělesným smyslům“. Modlitbou prosíme o milost „vnímat a zakoušet“ evangelium tak, abychom byli vnímaví k životu. Pohnuti Duchem, vedeni Ježíšem, můžeme již zdálky očima milosrdenství spatřit toho, kdo leží na zemi u cesty, můžeme slyšet Bartimaiovo volání, můžeme cítit, jak zaznamenal Pán na lemu svého pláště bázlivý, ale rozhodný dotyk nemocné ženy, trpící krvácením. Můžeme prosit o milost zakoušet s Ukřižovaným hořkou chuť žluče všech ukřižovaných a pocítit tak mocný zápach bídy polních nemocnic, vlaků a bárek přeplněných lidmi, zápach, který olej milosrdenství nepřikryje, ale jehož pomazáním se probouzí naděje.

Katechismus katolické církve v pasáži, kde je řeč o skutcích milosrdenství, vypráví o tom, jak sv. Růžena z Limy řekla svojí matce, která ji kárala za to, že přijímá do domu nuzné a nemocné lidi: „Když sloužíme chudým a nemocným, stáváme se libou Ježíšovou vůní“ (srov. KKC, 2449). Tato libá Ježíšova vůně – péče o chudé – pro církev je a vždycky byla charakteristická. Na tento bod se soustředil Pavel při setkání se „sloupy“, jak nazývá Petra, Jakuba a Jana. „Jenom doporučili, abychom pamatovali na chudé“ (Gal 2,10). Jak už vícekrát řekl, když jsem byl zvolen papežem, přistoupil ke mně ještě během skrutinia jeden bratr kardinál. Objal mne a řekl mi: „Nezapomínej na chudé.“ To byl první vzkaz, který mi v té chvíli Pán poslal. Katechismus rovněž působivě praví, že „utlačovaní jsou předmětem přednostní lásky církve, která od počátku navzdory nevěrnosti mnoha svých členů nepřestává usilovat o to, aby jim ulehčila, aby je bránila a osvobodila“ (KKC, 2448).

V církvi jsme měli a máme mnoho nepříliš dobrých věcí a mnoho hříchů, ale v této službě chudým skrze skutky milosrdenství jsme jako církev vždycky následovali Ducha a naši svatí tak činili velmi kreativně a účinně. Láska k chudým byla znamením a světlem, které působí, že lidé chválí Otce. Toho si náš lid cení: kněze, který se stará o chudé a nemocné, odpouští hříšníkům, učí a trpělivě napravuje... Náš lid odpouští kněžím mnohé hříchy s výjimkou lpění na penězích. To lid neodpouští. A není tomu tak pro samo bohatství, ale poněvadž nás peníze připravují o bohatství, kterým je samo milosrdenství. Náš lid pozná „po čichu“ ty závažné hříchy, které zabíjejí pastýřův služebný stav, protože z něj činí funkcionáře či hůře žoldáka, a ty, které jsou – neřekl bych druhotné, protože nevím, jestli to lze teologicky říci, ale přece jen – snesitelné a lze je nést jako kříž, dokud je Pán na konci neodstraní jako koukol. To co útočí proti milosrdenství, je však principiální. Útočí proti dynamismu spásy, proti Kristu, který „se pro nás stal chudým, abychom zbohatli z jeho chudoby“ (srov. 2 Kor 8,9). Je tomu tak proto, že milosrdenství poskytuje péči „tím, že ztratí něco ze sebe“: kus srdce zůstane u raněného člověka; čas svého života, ve kterém jsme chtěli něco dělat, ztrácíme, když jej darujeme druhému skutkem milosrdenství.

Nejde proto o milosrdenství, které mi prokáže Bůh v nějakém mém jednotlivém pochybení, jako bych v tom ostatním byl soběstačný, anebo které občas prokážu nějakým zvláštním skutkem někomu, kdo je v nouzi. Milost, o kterou prosíme v této modlitbě, spočívá v tom, že si necháme prokazovat Bohem milosrdenství ve všech aspektech svého života a že budeme milosrdní vůči druhým v celém svém jednání. Pro nás kněze a biskupy, kteří pracujeme se svátostmi, křtíme, zpovídáme a slavíme eucharistii, je milosrdenství způsobem, jak proměnit veškerý život Božího lidu ve svátost. Být milosrdným není pouze jeden ze způsobů existence, nýbrž sám způsob bytí. Jinak nelze být knězem. „Cura Brochero“ říkal: „Kněz, který nezakouší velký soucit s hříšníky, je knězem napůl. Tyto požehnané hadry, které mám na sobě, mne nedělají knězem. Pokud nenosím v nitru lásku, nejsem ani křesťanem.“

Vidět, čeho se nedostává a hned zjednat nápravu, ba předvídat – to je vlastní otcovskému pohledu. Tento pohled kněze – toho, kdo zastupuje Otce v lůně církve – nám umožňuje vidět lidi optikou milosrdenství, je třeba učit se jej pěstovat od semináře a musí živit všechny pastorační plány. Toužíme a žádáme Pána o pohled, který umí rozlišovat znamení časů v perspektivě „skutků milosrdenství, které dnes potřebuje náš lid“, aby mohl vnímat a zakoušet Boha, který jde dějinami v jeho středu. Neboť, jak praví Dokument z Aparecidy s odkazem na sv. Alberta Hurtada, „náš lid ví, že svými skutky chápeme jeho utrpení“ (č. 386).

Důkazem tohoto chápání našeho lidu je požehnání, kterého se nám v našich skutcích milosrdenství dostává od Boha, a pomoc a spolupráce, kterou nám prokazuje náš lid. Není tomu tak u jiných druhů plánů, které se někdy zdaří a jindy ne, a někteří si neuvědomují, proč se nedaří a lámou si hlavu ve snaze vypracovat nový, kdovíkolikátý pastorační plán, když by se mohlo bez zacházení do podrobností jednoduše říci, že nefunguje, protože postrádá milosrdenství. Postrádá ono milosrdenství, které je vlastní spíše polní nemocnici než luxusní klinice, milosrdenství, které doceněním něčeho dobrého připravuje půdu pro budoucí setkání člověka s Bohem, zatímco cílená kritika jej oddaluje... Navrhuji vám společně se modlit s rozhřešenou hříšnicí (srov. Jan 8,3-11) a prosit o milost být milosrdní ve zpovědnici, a pak o další milost, která se týká sociální dimenze skutků milosrdenství. Vždycky mne dojímá Pánův krok ve vztahu k cizoložné ženě. Neodsuzuje ji, „nectí“ zákon, a když po něm požadují, aby řekl, zda je třeba ji „kamenovat či nikoli“, nevysloví se a neuplatní zákon. Dělá, jako by nerozuměl - také v tom je Pán mistr, spolu s námi všemi - a poukazuje na něco jiného. Tak odstartoval proces v srdci té ženy, která potřebovala slyšet: „Ani já tě neodsuzuji“. Podal jí ruku a pozvedl ji, takže se mohla setkat s pohledem plným něhy, který proměnil její srdce. Pán vzal za ruku Jairovu dceru a řekl: „Dejte jí najíst“, mrtvému v Naim řekl: „Vstaň“ a předal jej jeho matce. Této hříšnici řekl: „Vstaň“. Pán činí právě to, co chce Bůh, totiž pozvedá člověka, chce jej mít na nohou, ne na zemi. Někdy pociťuji směsici zármutku a rozhořčení, když někdo přepečlivě vysvětluje poslední radu „už nehřeš“. A používá tuto větu na „obranu“ Ježíše, aby se nepostřehlo, že byl přestoupen zákon. Myslím, že slova, která užívá Pán, jsou v plném souladu s jeho činy. Skutečnost, že se dvakrát sehnul a psal prstem na zem a vytvořil tak pauzu nejprve před tím, co řekl těm, kdo chtěli ženu kamenovat, a potom před tím, co řekl jí, je výrazem času, který si bere Pán, aby vynesl soud a odpustil. Tento čas odkazuje každého k jeho nitru a způsobuje, že se soudci vytratí.

Ve svém dialogu s touto ženou Pán otevírá další prostory: Jedním je prostor neodsuzování. Evangelium tento uprázdněný prostor zdůrazňuje. Ježíš nás vtahuje do svého pohledu a říká nám, že „okolo nevidí nikoho kromě ženy před sebou“. Potom pobídne Ježíš otázkou onu ženu, aby se rozhlédla kolem: „Kam se poděli ti, kdo si tě už někam zařadili?“ (to slovo je důležité, protože vypovídá o něčem, co velice odmítáme, tedy skutečnosti, že nás druzí „nálepkují“ a karikují...) A jakmile jí ukáže onen prostor oproštěný od soudu druhých, řekne jí, že ani on jej nenaruší svými kameny: „Ani já tě nedosuzuji.“ A v té chvíli jí otevře další svobodný prostor: „Jdi a od nynějška už nehřeš.“ Přikázání se dává pro budoucnost, na pomoc v chůzi, na „cestu v lásce“. Toto je delikátnost milosrdenství, které se s lítostí dívá do minulosti a s povzbuzením do budoucnosti. Slova „už nehřeš“ nejsou něčím samozřejmým. Pán je vyslovuje „spolu s ní“, pomáhá jí vyslovit, co sama cítí: svobodné „ne“ adresované hříchu podobně jako Mariino „ano“ patřící milosti. Výraz „ne“ směřuje ke kořeni hříchu každého člověka. U ženy se jednalo o sociální hřích, o hřích té, ke které druzí přistupují, aby s ní byli, anebo ji kamenovali. Nebyl jiný způsob, jak se jí přiblížit. Pán jí proto nejenom vyklízí cestu, ale uvádí ji do pohybu, aby už nebyla „předmětem“ pohledu druhých, ale protagonistkou. Myslím si, že „nehřešit“ tu neoznačuje pouze morální aspekt, ale typ hříchu, který jí nedovoluje, aby žila svůj život. Také ochrnulému u rybníku Bethzatha Ježíš říká: „Už nehřeš“ (Jan 5,14), ale poněvadž se ospravedlňoval chmurnými okolnostmi, jež na něho dolehly, a – narozdíl od oné ženy – se považoval za oběť, ještě ho trochu popíchne, když dodá „aby tě nestihlo ještě něco horšího“. Pán využívá jeho způsobu myšlení a jeho obav, aby jej vyprostil z jeho ochrnutí. Řekněme, že jej burcuje strachem. Každý z nás tak musí tomuto „už nehřeš“ naslouchat niterně, osobně.

Velice případný je obraz Páně uvádějícího lidi do pohybu: On je Bohem, který se dává na cestu se svým lidem, pobízí v chůzi vpřed a doprovází naše dějiny. Cíl, ke kterému směřuje milosrdenství, je proto velice přesný: míří na to, co způsobuje, že muž či žena nekráčejí na svém místě, se svými drahými, svým rytmem k cíli, ke kterému je poslal Bůh. Lítost a pohnutí přichází, když se někdo ztratí, zůstane pozadu, zbloudí z domýšlivosti anebo je – řekněme - mimo a není pro Pána připraven, není ochoten plnit poslání, které mu chce Pán svěřit, nekráčí pokorně v Pánově přítomnosti (srov. Mich 6,8) a neubírá se cestou lásky (srov. Ef 5,2).

Zpovědní prostor, ve kterém nás pravda osvobozuje

Mluvíme-li o prostoru, přejděme k tomu zpovědnímu. Katechismus katolické církve nám ukazuje tento prostor jako místo, kde nás pravda osvobozuje setkáním: „Když kněz uděluje svátost pokání, plní službu dobrého pastýře, který hledá zbloudilou ovci, anebo službu dobrého samaritána, který ošetřuje rány, či otce, který čeká marnotratného syna a přijímá ho při jeho návratu, spravedlivého soudce, který nedělá rozdíl v osobách a jehož soud je zároveň spravedlivý a milosrdný. Zkrátka, kněz je znamením a nástrojem milosrdné Boží lásky k hříšníkovi“ (č.1465). A připomíná nám, že „zpovědník není pánem, ale služebníkem Božího odpuštění. Ten kdo uděluje tuto svátost, se má spojit s Kristovým úmyslem a jeho láskou“ (č.1466). Znamení a nástroj setkání. Toto jsme. Účinně přitahovat k setkání. Znamená to, že máme přitahovat, jako když někdo signalizuje, aby upoutal pozornost. Znamení musí být konkrétní a jasné, ale zejména srozumitelné. Existují totiž znamení, která jsou čitelná jenom pro specialisty. Znamení a nástroj. Nástroj žije svojí účinností, tím, že je k dispozici a zasahuje do reality přesně a adekvátně. Jsme nástrojem, pokud se lidé skutečně setkají s milosrdným Bohem. Je na nás, „aby se setkali“ tváří v tvář. Co udělají potom, je jejich věc. Je tu marnotratný syn ve vepříně a otec, který každý večer z terasy vyhlíží, zda už přichází; je tu ztracená ovce a pastýř, který ji vyšel hledat; je tu raněný u cesty a Samaritán s dobrým srdcem. Jaká je tedy naše služba? Být znameními a nástroji, aby se oba dotyční setkali. Mějme pevně na zřeteli, že nejsme ani otcem, ani pastýřem, ani samaritánem. Spíše stojíme vedle těch jiných tří, protože jsme hříšníci. Naše služebnost musí být znamením a nástrojem tohoto setkání. Vstupme proto do tajemství Ducha svatého, který je Tím, kdo vytváří církev; Tím, kdo tvoří jednotu; Tím, kdo každé toto setkání oživuje.

Další vlastnost znamení a nástroje spočívá v tom, že není sebevztažný, řečeno komplikovaně. Nikdo nezůstává u znamení, jakmile mu porozuměl; nikdo nezůstává hledět na šroubovák či kladivo, nýbrž na obraz a jeho správné upevnění. Jsme služebníci neužiteční. Jsme nástroje a znamení, které byly velmi užitečné pro jiné dva, kteří se objali jako otec se synem.

Třetí vlastnost znamení a nástroje spočívá v jejich disponibilitě. Ať je nástroj připraven k použití a znamení je viditelné. Podstata znamení a nástroje spočívá v tom, že jsou prostředníky. Asi v tom je klíč k našemu poslání při tomto setkání Božího milosrdenství s člověkem. Možná, že užití negativního termínu je jasnější. Svatý Ignác říkal „nebýt překážkou“. Dobrý prostředník je ten, kdo usnadňuje a nepřekáží. V mojí vlasti byl jeden velký zpovědník, otec Cullen, který sedával ve zpovědnici a dělal dvě věci: jednou bylo spravování kožených míčů pro kluky, kteří hráli kopanou, druhou byla četba velkého slovníku čínštiny (Prožil totiž mnoho let v Číně a uchovával si jazyk). Říkal, že když jej viděli lidé, jak tráví čas tak planými činnostmi, jako spravování míčů a čtení čínského slovníku, pomysleli si: „K tomuto knězi si mohu zajít popovídat, protože zjevně nemá co dělat.“ Byl disponibilní k tomu podstatnému. Vyhýbal se tomu, aby překážel zdáním velké a neustálé zaneprázdněnosti. Tady je problém. Lidé nepřijdou, když vidí, že jejich pastýř je velice zaměstnán a zaneprázdněn.

Každý z nás poznal dobré zpovědníky. Je třeba se učit od našich dobrých zpovědníků, od těch, ke kterým lidé přistupují a kteří neděsí a dovedou mluvit, dokud druhý nezačne povídat, co se stalo, jako Ježíš s Nikodémem. Když někdo přichází do zpovědnice, pak proto, že má lítost. A přichází proto, že má touhu se změnit. Anebo si alespoň tuto touhu přeje, pokud se mu situace zdá nemožnou (ad impossibilia nemo tenetur, jak se říká ... nikdo nemá povinnost činit nemožné). Důležitá je řeč gest. V jedné knize jsem četl příběh, ve kterém jistý voják měl být zastřelen a kněz jej šel vyzpovídat. Voják byl poněkud libertinsky laděný, hodně se bavil s ženami, čehož při zpovědi nedokázal litovat: „To bylo krásné, otče!“ Kněz se jej proto zeptal: „A mohl by jsi alespoň litovat, že nedokážeš litovat?“ – „Ano.“ – „Tak dobře.“ Zpovědník vždycky hledá nějakou cestu. Řeč gest je řečí, která může dosáhnout cíle.

Je třeba se učit od dobrých zpovědníků, kteří mají jemnocit vůči hříšníkům a kterým stačí půl slova, aby pochopili všechno, jako Ježíš s nemocnou ženou, trpící krvácením, a právě v té chvíli z nich vychází moc odpuštění. Velmi mne povzbudil jeden z kuriálních kardinálů, o kterém jsem si a priori myslel, že je velmi rigidní. Vyprávěl, že když se nějaký penitent stydí vyznat nějaký hřích a vysouká ze sebe stěží slůvko či dvě, ihned jej zastaví a řekne: „To stačí, rozumím.“ To je jemnocit! - Odpusťte mi, ale takoví zpovědníci, kteří se vyptávají a vyptávají: „A řekni mi, prosím ještě...“, je třeba říci: „Ty potřebuješ tolik podrobností, abys dal rozhřešení, anebo natáčíš nějaký film? Onen kardinál mne velice povzbudil.
Úplnost zpovědi není otázkou matematiky. Někdy se stud skryje spíše před počtem hříchů než před hříchem samotným. K tomu je však třeba se nechat dojmout lidskou situací, která je někdy různorodou směsicí nemoci, hříchu a nepřekonatelných podmínění, jako Ježíš, který byl pohnut, když viděl lidi, cítil je v útrobách, ve střevech a proto hojil a hojil, i když druhý „neprosil dobře“, jako onen malomocný, nebo se vykrucuje jako Samaritánka, která byla jako čejka: tváří se, že jde jedním směrem, ale hnízdo má směrem opačným. Ježíš byl však trpělivý.

Je třeba učit se od zpovědníků, kteří si dovedou počínat tak, aby kajícník vnímal napomenutí jako krůček vpřed, jako Ježíš, který dal dostatečné pokání a dovedl ocenit toho, kdo se vrátil a poděkoval, kdo se mohl ještě více polepšit. Ježíš dal ochrnulému zdvihnout lehátko anebo se nechal trochu prosit slepými nebo Syroféničankou. Nevadilo mu, když jej potom už nevyhledali, jako ochrnulý od rybníka Siloe, anebo když vyprávěli, co nikde neměli říkat, jak je požádal. A potom se zdálo, že malomocným je On, protože nemohl vcházet do vesnic, anebo měli nepřátelé důvody k Jeho odsouzení. Uzdravoval, odpouštěl, dával útěchu, spočinutí a umožňoval lidem dýchat dechem Ducha utěšitele.

Už jsem to vyprávěl víckrát, ale v Buenos Aires jsem poznal jednoho kapucína – trochu mladšího než já – který je velkým zpovědníkem. Před zpovědnicí má vždycky frontu, spousty lidí, ano, jeden člověk za druhým a zpovídá celý den. A odpouští hodně. Odpouští, ale někdy má skrupuli, že odpustil příliš. A jednou, když jsme spolu mluvili, mi řekl, že trpí touto skrupulí, a já jsem se jej zeptal: „A co potom s tou skrupulí děláš?“ – „Jdu před svatostánek, dívám se na Pána, a řeknu mu: Pane, odpusť mi, dnes jsem odpouštěl moc. Ale aby bylo jasno, je to tvoje vina, protože to ty jsi mi dal špatný příklad!“ Milosrdenství zdokonaloval ještě větším milosrdenstvím. A nakonec k tomuto tématu zpovědi dvě rady. Za prvé, nikdy se nedívejte jako funkcionáři, kteří sleduje pouze „případy“ k vyřízení. Milosrdenství nás osvobozuje od funkcionářsko-soudcovské existence kněze, který v důsledku moci, s níž soudí „případy“, ztrácí vnímavost pro lidi, tváře. – Pamatuji si, že když jsem byl ve druhém ročníku teologie, šel jsem se svými kolegy na Audiendas závěrečných zkoušek, které se dělali na konci třetího roku teologie před svěcením, abychom trochu obhlédli situaci. Vzpomínám si, že tam jednomu studentovi položili otázku, která se týkal spravedlnosti de iure, ale byla tak záludné a vykonstruovaná. A onen student bezelstně: „Ale otče, takové věci se v životě nevyskytují.“ – „Ale jsou v knihách!“ To je pouhá knižní morálka bez zkušeností. Ježíšovým pravidlem je „soudit tak, jak chceme být souzeni my“. V tomto důvěrném měřítku, kterým posuzujeme, zda se s námi zacházelo důstojně, zda jsme byli ignorováni či trápeni a zda se nám dostalo pomoci, která nás postavila na nohy, v tom spočívá klíč - a všimněme si, že Pán důvěřuje tomuto subjektivně osobnímu měřítku – k posuzování druhých. Ani ne tak proto, že toto měřítko je „nejlepší“, ale protože je upřímné a lze na něm vystavět dobré vztahy. Další rada: nebuďte ve zpovědnici zvědaví. Svatá Terezička vypráví, že když se jí spolusestry novicky s něčím svěřily, dávala si pozor, aby se nezeptala, jak to potom dopadlo. Nepátrala všetečně v lidských duších (srov. Dějiny duše, rukopis C, napsaný pro matku Marii Gonzágu, c.XI 32r). K milosrdenství patří, že „přikrývá svým pláštěm“ hřích, aby neranilo důstojnost. Jako dva synové Noeho, když přikryly pláštěm nahotu svého otce, který se opil (srov. Gen 9,23).

Sociální dimenze skutků milosrdenství

Na závěr Duchovních cvičení klade svatý Ignác „Nazírání k nabytí lásky“, které spojuje prožitek modlitby s každodenním životem. A nechává nás rozjímat o tom, jak se láska projevuje více skutky než slovy. Těmito skutky jsou skutky milosrdenství, které připravil Otec, „abychom je uskutečňovali ve svém životě“ (Ef 2,10), a Duch je dává každému k obecnému dobru (srov. 1 Kor 12,7). Děkujme Pánu za mnohé dary, kterých se nám dostalo z Jeho dobroty, a prosme o milost nést všem lidem milosrdenství, které spasilo nás.

Navrhuji, abyste rozjímali o několika závěrečných pasážích evangelia. Pán tam poukazuje na tuto souvislost mezi tím, co jsme dostali, a co máme dát. Můžeme tyto závěry číst optikou „skutků milosrdenství“, ve kterých se uskutečňuje čas církve, v němž zmrtvýchvstalý Ježíš žije, doprovází, posílá a přitahuje naši svobodu, která v Něm nachází svou konkrétní a denně obnovanou realizaci.

Matouš nám praví, že Pán posílá apoštoly a říká jim: „učte zachovávat všechno, co jsem vám přikázal“ (srov. Mt 28,20). „Učit zachovávat“ toho, kdo nezná, je jeden ze skutků milosrdenství. A štěpí se jako paprsek světla do dalších skutků, které podává 25. kapitola Matoušova evangelia a jsou převážně a takzvaně tělesné, a do všech evangelních přikázání a rad, jako odpuštění, bratrské napomenutí, potěšování zarmoucených a snášení protivenství...

Marek končí popisem Pána, který „spolupracuje“ s apoštoly a „potvrzuje jejich slova znameními, která je provázela“ (srov. Mk 16,20). Tato znamení mají vlastnosti skutků milosrdenství. Marek mluví mimo jiné o uzdravování nemocných a vyhánění zlých duchů (srov. Mk 16, 17-18).

Lukáš pokračuje ve svém evangeliu knihou Skutků – praxeis – apoštolů a podává jejich způsob jednání a skutky, které konají, vedeni Duchem svatým.
Jan končí zmínkou „o mnoha jiných věcech“ či „znameních“ (Jan 21,25; 20,30), která Ježíš vykonal. Skutky Páně, Jeho skutky nejsou pouhá fakta, nýbrž znamení, v nichž se pro každého osobně a jedinečně ukazuje Jeho láska a Jeho milosrdenství.

Můžeme rozjímat o Pánu, který nás posílá pracovat, nad obrázkem milosrdného Ježíše, jak se zjevil sestře Faustýně. Na tomto obrázku můžeme spatřit Milosrdenství, jako jediné světlo, které vychází z Božího nitra, prochází Kristovým srdcem a vychází ven v rozmanitých barvách, jež jsou vlastní jednotlivým milosrdným skutkům.

Skutky milosrdenství jsou nekonečné, každý má svůj osobní ráz a příběh s vlastní tváří. Není dohromady jenom sedm tělesných a sedm duchovních skutků. Ty vypočítané jsou spíše jen jakýmisi surovinami samotného života a, dotýkají-li se jich milosrdné ruce a ztvárňují-li je, mění se každý z nich na řemeslný výtvor. Skutek se množí jako chléb v koších a roste bez omezení jako hořčičné zrnko. Milosrdenství je totiž plodné a inkluzivní. To jsou dvě důležité charakteristiky milosrdenství: plodnost a inkluzivnost. Je pravdou, že obvykle přemýšlíme o skutcích milosrdenství jednotlivě v souvislosti s konkrétním dílem: nemocnice pro nemocné; jídelny pro hladové; noclehárny pro ty, kdo žijí na ulici; školy pro ty, kdo potřebují vzdělání; zpovědnice a duchovní vedení pro ty, kdo potřebují radu a odpuštění... Avšak díváme-li se na všechny dohromady, vidíme, že cílem milosrdenství je samotný lidský život jako celek. Samotný náš „tělesný“ život hladoví a žízní, potřebuje ošacení, bydlení a navštěvování, jakož i důstojný pohřeb, který si nikdo sám nemůže dát. I ten nejbohatší, když zemře, je zubožený, a nikdo si za sebou v pohřebním průvodu neveze stěhovací vůz. Náš „duchovní“ život potřebuje výchovu, nápravu, povzbuzení (útěchu). Potřebujeme, aby nás druzí potěšili, odpustili nám, podporovali nás a modlili se za nás. Rodina praktikuje tyto skutky milosrdenství tak vhodným a nezištným způsobem, že to zůstává bez povšimnutí, ale stačí, aby se rodina s malými dětmi ocitla bez maminky, a všechno jde mizerně. Absolutní a nejkrutější bída nastává, když se dítě ocitá na ulici, bez rodičů a napospas supům.

Prosili jsme o milost být znamením a nástrojem. Nyní jde o to jednat, nikoli pouze dělat gesta, nýbrž konat skutky, institucionalizovat a vytvářet kulturu milosrdenství, což ale není totéž co kultura dobročinnosti. To musíme rozlišovat. Když tyto skutky konáme, ihned zakusíme, že nás k nim Duch svatý podněcuje a pobádá, abychom v nich pokračovali. A činí tak těmi znameními a nástroji, které chce použít, třebaže někdy nejsme těmi nejvhodnějšími, ba dalo by se dokonce říci, že ke skutkům milosrdenství vybírá Duch spíše ubohé, skromné a bezvýznamné nástroje, které nejprve samy potřebují obdržet paprsek božského milosrdenství. Takové se dají lépe formovat a připravit na výkon opravdu účinné a kvalitní služby. Radost z pocitu, že jsme „neužitečnými služebníky“ těch, které Pán žehná plodností své milosti a které On sám osobně usazuje ke svému stolu a kterým podává eucharistii, je potvrzením účasti na prokazování skutků milosrdenství.

Náš věřící lid se rád věnuje skutkům milosrdenství. Stačí přijít na jednu ze středečních generálních audiencí a vidíme, kolik je tam lidí věnujících se skutkům milosrdenství. Jak v bohoslužbách – kajícných i slavnostních – tak v solidárním či výchovném působení se náš lid nechává svolávat a vést na pastviny způsobem, který ne všichni uznávají a doceňují, ačkoli selhává mnoho jiných pastoračních plánů soustředěných na abstraktnější dynamiky. Masová účast našeho věřícího lidu na poutích a v našich svatyních; účast, která se stává anonymní v důsledku přemíry tváří a touhou nechat se spatřit pouze Tím a Tou, kteří na ně shlížejí s láskou, jakož i početná spolupráce a nasazení v mnoha sociálních dílech – musí být důvodem pozornosti, ocenění a podpory z naší strany. Bylo pro mne překvapením, když jsem zjistil, jak silné jsou tady v Itálii tyto organizace a kolik sdružují lidí.

Jako kněží, prosme Dobrého Pastýře o dvě milosti, totiž nechat se vést smyslem pro víru (sensus fidei) našeho věřícího lidu a také jeho „smyslem pro chudobu“. Oba tyto „smysly“ se pojí k sensus Christi, o kterém mluví Pavel, k lásce a víře, které náš lid chová k Ježíši.

Skončeme recitací Anima Christi – krásné modlitby, v níž se prosí o milosrdenství vtěleného Pána a kterou se nám dostává milosrdenství Jeho Tělem i Duší. Prosme Jej, ať udělí milosrdenství nám a našemu lidu: Jeho duši prosme, ať nás „posvětí“; Jeho tělo prosme, ať nás „zachrání“; vzývejme Jeho krev, ať nás „opojí“, a ať odejme každou jinou žízeň nezaměřenou k Němu; vodu z Jeho probodeného boku prosme, ať nás „obmyje“; Jeho umučení vzývejme, ať nás „posilí“, ať potěší svůj lid; ukřižovaný Pane, ve svých ranách nás „ukryj“... Nedovol, Pane, aby se Tvůj lid odloučil od Tebe. Nic a nikdo ať nás neodloučí od Tvého milosrdenství, které nás brání před úklady zlého nepřítele. Tak budeme moci chválit Tvoje milosrdenství spolu se všemi Tvými svatými, až nám přikážeš přijít k Tobě.

Česká sekce RV

Copyright © 2003-2024 česká sekce Vatikánského rozhlasu. Všechna práva vyhrazena. Adresa redakce: ceco@spc.va.