8.4.2016 

DEVÁTÁ KAPITOLA: Manželská a rodinná spiritualita

313. Láska má různé odstíny podle životního stavu, ke kterému je každý povolán. Již před několika desetiletími Druhý vatikánský koncil poukázal na duchovní život, plynoucí z rodinného života. Prohlásil, že laická spiritualita „má být poznamenána zvláštním rázem v souvislosti se stavem manželským a rodinným“[367] a že rodinné starosti nemají být považovány za něco cizího jejich duchovnímu životu.[368] Proto se vyplatí krátce se pozastavit u popisu některých zásadních charakteristik této zvláštní spirituality, která se rozvíjí v dynamismu vztahů rodinného života.

Spiritualita nadpřirozeného společenství

314. Stále jsme mluvili o přebývání Boha v srdci člověka, který žije v Jeho milosti. Dnes můžeme také říci, že Trojice je přítomna v chrámu manželského společenství. Stejně jako přebývá ve chválách svého lidu (srov. Žl 22,4), žije uvnitř manželské lásky, která ji oslavuje.

315. Pánova přítomnost přebývá ve skutečné a konkrétní rodině se všemi jejími bolestmi, zápasy, radostmi a všedními úmysly. V rodinném životě je obtížné se přetvařovat a lhát, nemůžeme na sebe brát masku. Je-li tato autenticita oživována láskou, Pán v rodině kraluje svojí radostí a svým pokojem. Spiritualita rodinné lásky je tvořena tisícerými reálnými a konkrétními gesty lásky. V této různosti darů a setkání, jimiž zraje společenství, má svůj příbytek Bůh. Tato oddanost spojuje hodnoty „lidské a božské“,“[369] protože je naplněna Boží láskou. Manželská spiritualita je tedy spiritualitou svazku, ve kterém přebývá božská láska.

316. Dobře žité rodinné společenství je opravdovou cestou posvěcování v normálním životě a mystického růstu, prostředkem vnitřního sjednocení s Bohem. Bratrské a komunitní potřeby rodinného života jsou totiž příležitostí ke stále větší otevřenosti srdce, což umožňuje stále plnější setkání s Pánem. Boží Slovo říká, že „kdo nenávidí svého bratra, je ve tmě“ (1 Jan 2,11), „zůstává ve smrti“ (1 Jan 3,14) a „Boha nepoznal“ (1 Jan 4,8). Můj předchůdce Benedikt XVI. řekl, že „uzavření očí před bližním činí člověka slepým i vůči Bohu“[370] a že láska je v zásadě jediné světlo, které „stále znovu prozařuje temný svět.“[371] Jedině „když se milujeme navzájem, Bůh zůstává v nás a jeho láska je v nás přivedena k dokonalosti“ (1 Jan 4,12). Vzhledem k tomu, že „lidské osobnosti je vlastní a vrozená sociální dimenze“[372] a „sociální dimenze člověka se projevuje především a od počátku v manželství a rodině,“[373] spiritualita se vtěluje do rodinného společenství. Proto ti, kdo mají hluboké duchovní touhy, nemají rodinu vnímat jako překážku k růstu v životě Ducha, nýbrž jako cestu, kterou užívá Pán, aby je přivedl k vrcholům mystického sjednocení.

Sjednoceni modlitbou ve světle Paschy

317. Pokud se rodina dovede soustředit v Kristu, pak veškerý rodinný život sjednocuje a osvěcuje On. Bolesti a problémy se vnímají ve společenství s Pánovým křížem a objetí s Ním umožňuje snášet ty nejhorší chvíle. V trpkých dnech rodinného života nastupuje sjednocení s opuštěným Ježíšem, které může zamezit rozkolu. Rodiny „díky milosti Ducha svatého uskutečňují svou svatost v manželském životě, a to i skrze účast na tajemství Kristova kříže, který proměňuje těžkosti a utrpení v oběť lásky.“[374] Na druhé straně chvíle radosti, odpočinku či svátku, a také pohlavnost jsou zakoušeny jako účast na plném životě Jeho vzkříšení. Manželé každodenními gesty utvářejí „teologický prostor, v němž každý může zakoušet mystickou přítomnost zmrtvýchvstalého Pána.“[375]

318. Modlitba v rodině je přednostní prostředek vyjádření a posilování této velikonoční víry.[376] Pár minut je možné během každého dne najít, a tak společně stanout před živým Pánem, povědět Mu o svých starostech, prosit za rodinné potřeby, modlit se za někoho, kdo prochází těžkými chvílemi, prosit o pomoc k lásce, děkovat Mu za život a za dobré věci, prosit Pannu Marii o ochranu pod jejím mateřským pláštěm. Prostými slovy. Tato chvíle může rodině přinést mnoho užitku. Různá vyjádření lidové zbožnosti jsou pokladem spirituality pro mnohé rodiny. Společná modlitba má svůj vrchol ve společné účasti na eucharistii, zvláště v rámci nedělního odpočinku. Ježíš klepe na bránu rodiny, aby se s ní účastnil eucharistické večeře (srov. Zj 3,20). Tam mohou manželé vždycky zpečetit velikonoční smlouvu, která je spojila a odráží Smlouvu, kterou Bůh zpečetil s lidstvem na kříži.[377] Eucharistie je svátostí Nové smlouvy, v níž se aktualizuje vykupitelská činnost Krista (srov. Lk 22,20). Tak se zaznamenávají hluboká pouta, jež existují mezi manželským životem a eucharistií.[378] Eucharistický pokrm je síla a podnět ke každodennímu životu manželské smlouvy jakožto „rodinné církve.“[379]

Spiritualita výlučné a svobodné lásky

319. V manželství se prožívá úplná patřičnost k druhému člověku. Manželé přijímají výzvu a touhu společně zestárnout a strávit se jeden pro druhého, a tak být odleskem Boží věrnosti. Toto pevné rozhodnutí, které poznamenává životní styl, je „vnitřní nezbytnost samotné manželské smlouvy lásky,“[380] protože „ten, kdo se nerozhodne milovat napořád, stěží může upřímně milovat pouhý den.“[381] Nemělo by to však duchovní význam, pokud by to bylo rezignované prožívání nějakého zákona. Je to patřičnost srdce, do něhož vidí pouze Bůh (srov. Mt 5,28). Každý den při vstávání se toto rozhodnutí věrnosti před Bohem obnovuje, ať už se během dne děje cokoli. A každý, když jde spát, čeká, aby vstal a v tomto dobrodružství pokračoval v důvěře v Pánovu pomoc. Takto je každý z manželů pro toho druhého znamením a nástrojem blízkosti Pána, který nás nenechává samotné: „Já jsem s vámi po všechny dny až do konce světa!“ (Mt 28,20).

320. Existuje bod, ve kterém láska manželů dosáhne maximálního osvobození a stane se prostorem zdravé autonomie, když každý objeví, že druhý není jeho, nýbrž má mnohem důležitějšího vlastníka, svého jediného Pána. Nikdo si nemůže činit nárok vlastnit nejosobnější a nejtajnější niternost člověka, jedině On může obývat střed jeho života. Tento princip duchovního realismu zároveň působí, že žádný z manželů si nečiní nárok, aby druhý plně uspokojoval jeho požadavky. Je nezbytné, aby duchovní cesta, jak správně ukázal Dietrich Bonhoeffer, každému pomáhala „ztrácet iluze“ o druhém[382] a přestat od něho/ní očekávat to, co je vlastní pouze Boží lásce. To vyžaduje vnitřní vysvlečení. Výlučný prostor, který každý z manželů vyhrazuje osobnímu vztahu s Bohem, nejenom umožňuje hojit rány ze vzájemného soužití, ale také nalézat smysl vlastního života v Boží lásce. Je nám zapotřebí každý den prosit Ducha svatého, aby tuto vnitřní svobodu umožnil.

Spiritualita péče, útěchy a podnětu

321. „Křesťanští manželé jsou sobě navzájem, svým dětem a ostatním členům rodiny spolupracovníky milosti a svědky víry.“[383] Bůh je zve k obrodě a péči. Proto je rodina „vždycky tou nejbližší »nemocnicí«.“[384] Pečujme o sebe navzájem, podporujme se a stimulujme se a žijme všechno jako součást svojí rodinné spirituality. Život manželského páru je účastí na plodném díle Božím a každý je pro druhého ustavičným podnětem Ducha. Boží láska se vyjadřuje „v živých a konkrétních slovech, kterými si muž a žena projevují svou manželskou lásku.“[385] Oba jsou mezi sebou odleskem božské lásky, která těší slovem, pohledem, pomocí, pohlazením, objetím. Proto „chtít založit rodinu znamená mít odvahu být součástí Božího snu, odvahu snít s Ním, odvahu s Ním tvořit, odvahu hrát s Ním tento příběh, vytvářet svět, kde se nikdo necítí sám.“[386]

322. Rodina je po celý život milosrdnou „pastvinou“. Každý pečlivě kreslí a píše do života druhého: „Naším listem jste vy! Máme ho vepsaný do srdce [...] Není však napsán inkoustem, ale Duchem živého Boha“ (2 Kor 3,2-3). Každý je „rybářem lidí“ (Lk 5,10), který v Ježíšově jménu rozhazuje sítě (srov. Lk 5,5) k druhým, nebo rolníkem, který pracuje na čerstvé půdě, kterou jsou jeho drazí, a podněcuje v nich to nejlepší. Manželská plodnost s sebou nese povznesení, protože „milovat člověka znamená očekávat od něho něco nedefinovatelného, neočekávaného; a současně mu poskytnout prostředek k tomu, aby na toto očekávání nějak odpověděl.“[387] To je služba Bohu, protože On zasel mnoho dobrých věcí do druhých v naději, že jim umožníme růst.

323. Je to hluboká duchovní zkušenost kontemplovat každého drahého člověka Božíma očima a rozpoznávat v něm Krista. Vyžaduje to nezištnou ochotu, která umožní docenit jeho důstojnost. Je možné být plně s druhým, pokud se oddanost neptá proč a zapomíná na vše, co je kolem. Milovaný člověk zasluhuje veškerou pozornost. Ježíš byl vzorem, neboť přistoupil-li k Němu někdo, upřel na něj zrak a hleděl na něho s láskou (srov. Mk 10,21). Nikdo se v jeho přítomnosti necítil přehlížen, poněvadž jeho slova i gesta byly výrazem otázky: „Co chceš, abych pro tebe udělal?“ (Mk 10,51). Tím žije každodenně rodina. V ní máme na paměti, že člověk, s nímž žijeme, zasluhuje všechno, protože má nekonečnou důstojnost a vztahuje se na něho nezměrná Otcova láska. Tak se rodí něha schopná „darovat radost a vzbuzovat v druhém radost, že se cítí být milovaný. A především vyžaduje, abychom se s jemnou pozorností obraceli k omezením toho druhého, zvláště když se projevují velmi viditelně.“[388]

324. Pod vlivem Ducha rodina nejenom přijímá život, který se rodí v jejím lůně, ale otevírá se, vychází ze sebe, aby šířila vlastní dobro na druhé, pečovala o ně a hledala jejich štěstí. Tato otevřenost se vyjadřuje zejména pohostinností,[389] ke které osměluje Boží slovo: „Nezapomínejte na pohostinnost, protože tak přijali někteří ve svém domě anděly, aniž to tušili“ (Žid 13,2). Je-li rodinna pohostinná a vychází vstříc druhým, zvláště chudým a opuštěným, je „znamením a svědkyní mateřství církve, na kterém se aktivně podílí.“[390] Sociální láska, odlesk Trojice, je ve skutečnosti tím, co sjednocuje duchovní význam rodiny i její poslání směrem ven, aby zpřítomňovala kérygma a všechny společenské požadavky. Rodina žije svoji speciální spiritualitu a je zároveň domácí církví i vitální buňkou transformace světa.[391]

325. Mistrova slova (srov. Mt 22,30) a slova svatého Pavla (srov. 1 Kor 7,29-31) o manželství jsou nikoli náhodou zasazena do poslední a definitivní dimenze naší existence, kterou potřebujeme obnovit. Tak budou moci manželé rozpoznat smysl cesty, kterou se ubírají. Jak jsme totiž v této exhortaci vícekrát připomněli, žádná rodina není jednou pro vždy dokonalá a hotová, nýbrž vyžaduje postupný rozvoj vlastní schopnosti milovat. Je to trvalé povolání vycházející z plného společenství Trojice, z nádherné jednoty Krista a Jeho církve, z onoho krásného společenství, kterým je Nazaretská rodina, a z neposkvrněného bratrství, které existuje mezi svatými v nebi. Kontemplovat plnost, kterou jsme ještě nedosáhli, nám však také umožňuje relativizovat dějiny, jimiž se jako rodiny ubíráme, abychom od meziosobních vztahů přestali vyžadovat dokonalost, čirost úmyslů a koherenci, kterou budeme moci nalézt pouze v definitivním Království. Kromě toho nám brání v tvrdém odsuzování lidí, jejichž život je podmíněn velikou slabostí. Všichni jsme povoláni uchovávat živou tenzi k tomu, co přesahuje nás i naše omezení, a každá rodina má žít v tomto ustavičném podnětu. Putujme, rodiny, pokračujme v cestě! Slibováno je nám stále víc. Neztrácejme naději kvůli svým omezením, ale nezříkejme se ani hledání oné plnosti lásky a společenství, která nám byla přislíbena.

Modlitba ke Svaté rodině

Ježíši, Maria a Josefe,
ve vás kontemplujeme
nádheru pravé lásky
a na vás se s důvěrou obracíme.

Svatá Nazaretská rodino,
učiň i naše rodiny místy společenství
a večeřadly modlitby,
autentickými školami evangelia
a malými domácími církvemi.

Svatá Nazaretská rodino,
kéž se už nikdy v žádné rodině nezažívá
násilí, uzavřenost a rozdělení,
kéž každý, kdo byl zraněn a pohoršen,
brzy pozná útěchu a uzdravení.

Svatá Nazaretská rodino,
kéž všichni dojdeme vědomí
posvátného a neporušitelného charakteru rodiny
a její krásy v Božím plánu.

Ježíši, Maria, Josefe,
naslouchejte naší prosbě a vyslyšte ji.

V Římě u Svatého Petra v mimořádném Svatém roce milosrdenství, na slavnost svatého Josefa 19. března léta Páně 2016, ve čtvrtém roce mého pontifikátu.

Franciscus

Česká sekce RV

Copyright © 2003-2024 česká sekce Vatikánského rozhlasu. Všechna práva vyhrazena. Adresa redakce: ceco@spc.va.