13.4.2016 

Dnes uběhlo 25 let od obnovení čtyř diecézí na území Ruské federace. Psalo se 13. dubna 1991 a katolická církev v Rusku vycházela po 70 letech z ilegality.
Sbližování s ruskou pravoslavnou církví, jehož viditelným projevem se stalo setkání papeže s patriarchou Kirillem v Havaně, začíná přinášet plody na poli mezinárodní spolupráce. V minulých dnech (6. a 7. dubna) navštívila bilaterální delegace moskevské katolické arcidiecéze a ruské pravoslavné církve (foto) Libanon a Sýrii, aby podpořila humanitární akce, koordinovala pomoc a vyjádřila solidaritu křesťanům v těžké situaci. Hovoří jeden z účastníků akce, moskevský arcibiskup Paolo Pezzi:

Měli jsme příležitost navštívit některé kostely a seznámit se některými iniciativami, zejména v Libanonu. Navštívili jsme tábor syrských uprchlíků, setkali jsme se s několika rodinami, viděli jsme menzu pro nejchudší. V Sýrii jsme se seznámili se situací různých křesťanských skupin v Damašku, vyslechli jsme svědectví o tom, jak žili a žijí svou víru, o dramatu těch, kdo museli opustit své domy - slyšeli jsme hlasy o tom, že bylo zbořeno 60-90% domů – o jejich očekáváních a touze po návratu.

V jaké situaci jste našli křesťany, kteří v Sýrii zůstali?

Jsou velmi otevření a vstřícní, a velmi si přejí zůstat.... Samozřejmě potkali jsme se také s lidmi těžce zkoušenými, ale ani ti neztratili naději. A druhá věc, která na mě osobně hluboce zapůsobila, je naprostá absence jakékoli zášti vůči těm, kdo křesťanům ublížili.

Vaše ekumenická cesta je vlastně naplněním konceptu, o kterém mluvil papež s moskevským patriarchou, totiž budování jednoty na společné cestě...

Přesně tak, jde o to pojímat jednotu nikoliv jako cosi statického či věroučného, co se koncipuje od psacího stolu, ale jako cosi, co se děje na cestě a dosvědčuje v práci – s Boží pomocí! – pro ty, kdo nejvíce trpí.

Právě před 25 lety obnovil sv. Jan Pavel II. katolické diecéze v Ruské federaci. Církev vycházela po sedmdesáti letech z podzemí...

Jsme za obnovení těchto církevních struktur Janu Pavlu velmi vděční. Díky nim bylo možné zahájit pastorační práci mezi katolíky. Jak dobře víme a jak dojemně dosvědčují – mimo jiné – křesťané v Sýrii, kde je biskup, tam je církev, tam je možnost žít ve spojení s Petrem, shromažďovat se, přijímat svátosti a svědčit o své víře. Chtěl bych také poděkovat všem zahraničním kněžím, protože katolická církev samozřejmě neměla v 90. letech v Rusku svůj vlastní klérus, kteří - doslova - dali svůj život, aby katolické komunity v mohly žít ve víře.

Jak se za tu dobu věci změnily a co nám říká toto výročí?

Říká nám, že máme být především vděční Bohu za to, co nám dává, a nikdy neztrácet naději. I v nejtěžších situacích je vždy světlo, které nám dovoluje pokračovat dál. Vzpomínám si na jednu stařenku na Sibiři, v 90. letech, kdy jsem tam začínal sloužit. Vyprávěla mi, že byla deportována jako desetiletá holčička ve 30. letech. „Moje matka mi říkala: Kostel, který jsi znala, už nikdy neuvidíš, byl zničen. Ale pamatuj si, že jednoho dne znovu uvidíš kněze, a dožiješ se toho, že se tyto kostely obnoví“. A s dojetím dodala: „Vidíte, otče, a já jsem dnes svědkem toho, že to, co mi moje matka říkala, je pravda. Za celou tu dobu jsem nikdy neztratila naději.“

- Hovořil moskevský arcibiskup Paolo Pezzi.

Johana Bronková

Copyright © 2003-2024 česká sekce Vatikánského rozhlasu. Všechna práva vyhrazena. Adresa redakce: ceco@spc.va.