8.4.2016 

TŘETÍ KAPITOLA. Pohled k Ježíši - Povolání rodiny

58. Před rodinami a mezi nimi musí stále znovu znít první zvěst, „to co je nejkrásnější, největší, nejpřitažlivější a současně nejdůležitější“[50] a „má být v centru evangelizační činnosti.“[51] Je to principiální zvěst a „ve všech etapách a momentech katecheze se jí má stále znovu naslouchat a různými způsoby ji hlásat.“[52] Protože „není nic solidnějšího, hlubšího, jistějšího, konzistentnějšího a moudřejšího než tato zvěst“ a „veškerá křesťanská formace je především prohlubováním kérygmatu.“[53]

59. Naše učení o manželství a rodině se nesmí přestat inspirovat a proměňovat světlem této zvěsti lásky a něhy, aby se nestalo pouhou obhajobou chladné a neživotné doktriny. Nelze totiž plně chápat tajemství křesťanské rodiny jinak než ve světle nekonečné Otcovy lásky, která se projevila v Kristu, jenž se daroval až do konce a je živý mezi námi. Proto bych rád rozjímal o živém Kristu, který je přítomný v mnoha příbězích lásky, a svolával oheň Ducha na všechny rodiny světa.

60. V tomto rámci podává tato krátká kapitola syntézu církevní nauky o manželství a rodině. Také v tomto ohledu budu citovat různé příspěvky prezentované synodálními otci v jejich úvahách o světle, které nám nabízí víra. Vyšli z Ježíšova pohledu a ukázali, že „Ježíš hleděl na ženy a muže, s nimiž se setkával, s láskou a něžností a při hlásání požadavků Božího království doprovázel jejich kroky pravdou, trpělivostí a milosrdenstvím.“[54] Stejně tak nás Pán provází dnes v našem nasazení, abychom žili a předávali evangelium rodiny.

Ježíš obnovuje a naplňuje božský plán

61. Vzhledem k těm, kdo manželství zakazovali, Nový zákon učí, že „všechno, co Bůh stvořil, je dobré a není zakázané“ (1 Tim 4,4). Manželství je Pánův „dar“ (srov. 1 Kor 7,7). Zároveň v důsledku tohoto pozitivního hodnocení je kladen silný důraz na opatrování tohoto božského daru: „Manželství ať je u všech v úctě a manželské lože neposkvrněné“ (Žid 13,4). Tento Boží dar zahrnuje pohlavnost: „Nezkracujte v té věci jeden druhého“ (1 Kor 7,5).

62. Synodální otcové připomněli, že „Ježíš, když hovoří o prvotním záměru s manželstvím lidí, potvrzuje nerozlučitelnost spojení mezi mužem a ženou, když říká, že „Mojžíš vám dovolil rozvod se ženou pro tvrdost vašeho srdce, ale na začátku to tak nebylo“ (Mt 19,8). Nerozlučitelnost manželství („Co Bůh spojil, člověk nerozlučuj“, Mt 19,6) nelze chápat především jako „jho“ vložené na lidi, ale spíše jako „dar“ darovaný lidem, kteří jsou spojeni v manželství. [...] člověka na jeho cestě stále doprovází božská shovívavost, svou milostí uzdravuje a proměňuje zatvrzelé srdce a cestou kříže ho orientuje na jeho počátek. Z evangelií jasně vystupuje Ježíšův příklad, když [...] hlásal poselství týkající se významu manželství jako plnost zjevení, která obnovuje původní Boží plán (Mt 19,3).“[55]

63. „Ježíš, který v sobě všechno smířil, navrátil manželství a rodině jejich původní podobu (srov. Mk 10,1-12). Rodina a manželství byly Kristem spaseny (srov. Ef 5,21-32) a obnoveny k obrazu Nejsvětější Trojice, jež je tajemstvím, z něhož pramení každá pravá láska. Manželská smlouva, ustanovená při stvoření a zvěstovaná v dějinách spásy, se ve svém plném významu odhaluje v Kristu a v jeho církvi. Manželství a rodina získávají od Krista skrze církev potřebnou milost, aby mohly svědčit o Boží lásce a žít životem společenství. Evangelium rodiny prochází dějinami světa od stvoření člověka k obrazu Božímu (srov. Gen 1,26-27) až po završení tajemství Smlouvy v Kristu Beránkovou svatbou na konci věků (srov. Zj 19,9).“[56]

64. „Ježíšův příklad je pro církev příznačný. [...] Svůj veřejný život zahájil znamením v Káni, které vykonal na svatební hostině (srov. Jan 2,1-11). [...] Prožíval každodenní přátelské okamžiky s rodinou Lazara a jeho sester (srov. Lk 10,38) a s Petrovou rodinou (srov. Mt 8,14). Naslouchal pláči rodičů kvůli jejich dětem, které navrátil do života (srov. Mk 5,41; Lk 7,4-15), a tak ukázal pravý význam milosrdenství, jež s sebou nese obnovení smlouvy (srov. Jan Pavel II., Dives in Misericordia, 4). To se naplno projevuje při setkáních se samařskou ženou (srov. Jan 4,1-30) a s cizoložnicí (srov. Jan 8,1-11), v nichž se před Ježíšovou láskou, poskytovanou zdarma, probouzí vědomí jejich hříchu.“[57]

65. Vtělení Slova do lidské rodiny v Nazaretu svojí novostí hýbe dějinami světa. Potřebujeme se pohroužit do tajemství Ježíšova narození, do Mariina přitakání andělovu zvěstování, kdy ve svém lůně počala Slovo; i do přitakání Josefa, který dal Ježíšovi jméno a staral se o Marii; do slavnosti pastýřů u jesliček, do klanění mudrců, útěku do Egypta, při kterém se Ježíš podílí na bolestech svého vyhnaného, pronásledovaného a poníženého lidu; do zbožného očekávání Zachariáše a do radosti, která provází narození Jana Křtitele; do splněného příslibu Simeona a Anny v chrámě; do úžasu učitelů Zákona, když naslouchali moudrosti dospívajícího Ježíše. A potom proniknout do třiceti dlouhých let, kdy si Ježíš prací svých rukou vydělával na chléb a šeptal modlitby a dodržoval tradice víry svého lidu, vzdělával se ve víře svých otců, kterou pak zúrodnil v tajemství Božího království. Tajemství Pánova narození a Nazaretské tajemství je provoněné rodinou! Je to tajemství, které si podmanilo Františka z Assisi, Terezii od Dítěte Ježíše a Karla Foucaulda a ze kterého čerpají také křesťanské rodiny, aby obnovovaly svoji naději a radost.

66. „Smlouva lásky a věrnosti, ze které žije Svatá nazaretská rodina, osvěcuje princip, jenž dává každé rodině tvářnost a uschopňuje ji, aby lépe čelila útrapám života a dějin. Na tomto základě se každá rodina i při své slabosti může stávat světlem v temnotě světa. »Zde chápeme způsob, jak žít rodinu. Nazaret nám připomíná, co je to rodina, co je to společenství lásky, její střídmou a prostou krásu a její posvátnou a nedotknutelnou povahu. Ukazuje nám, jak je výchova v rodině jemná a nenahraditelná, učí nás poznávat její přirozenou funkci v řádu společnosti« (Pavel VI., Promluva v Nazaretu, 5. ledna 1964).“[58]

Rodina v církevních dokumentech

67. Druhý vatikánský koncil se v pastorální konstituci Gaudium et spes věnoval povznesení důstojnosti manželství a rodiny (srov. č.47-52). „Manželství definuje jako společenství života a lásky (srov. č. 48); lásku činí středem rodiny a zároveň ukazuje pravdu o této lásce tváří v tvář různým formám jejího umenšování, jež jsou přítomné v současné kultuře. »Pravá láska mezi mužem a ženou« (č. 49) předpokládá vzájemné sebedarování, obsahuje a integruje dimenzi pohlavnosti a afektivnosti, tak jak to odpovídá Božímu záměru (srov. č. 48- 49). Kromě toho zdůrazňuje (č.48) zakořenění manželů v Kristu: Kristus Pán »vychází křesťanským manželům vstříc ve svátosti manželství« a zůstává s nimi. Vtělením na sebe bere lidskou lásku, očišťuje ji, uvádí ji do plnosti a spolu se svým Duchem daruje manželům i schopnost, aby ji mohli žít a nechat celý svůj život prostupovat vírou, nadějí a láskou. Tímto způsobem jsou manželé jako zasvěcení a prostřednictvím milosti jim vlastní budují Kristovo tělo a vytvářejí domácí církev (srov. Lumen gentium, 11). Proto, aby církev mohla plně pochopit své vlastní tajemství, hledí na křesťanskou rodinu, která ho projevuje ryzím způsobem.“[59]

68. Potom „blahoslavený Pavel VI. ve šlépějích Druhého vatikánského koncilu prohloubil nauku o manželství a o rodině. Zvláště encyklikou Humanae vitae jasně vysvětlil niterné spojení mezi manželskou láskou a rozením života: »Manželská láska žádá od manželů vědomí, že jsou povoláni k odpovědnému rodičovství, na něž se dnes právem klade zvláštní důraz a jež je nutno též přesně chápat... odpovědné rodičovství v sobě tedy zahrnuje, že manželé plně uznávají vlastní povinnosti k Bohu, k sobě, k rodině a ke společnosti v pravé hierarchii hodnot« (HV, 10). V apoštolské exhortaci Evangelii nuntiandi zdůraznil Pavel VI. vztah mezi rodinou a církví.“[60]

69. „Svatý Jan Pavel II. věnoval rodině zvláštní pozornost ve svých katechezích o lidské lásce, v dopise rodinám (Gratissimam Sane) a především v apoštolské exhortaci Familiaris consortio. V těchto dokumentech papež označil rodinu jako »cestu církve«; nabídl celostní pohled na povolání muže a ženy k lásce a vytyčil základní linie pro pastoraci rodiny i pro přítomnost rodiny ve společnosti. Zvláště když pojednával o manželské lásce (srov. Familiaris consortio, 13), popsal způsob, jímž manželé ve své vzájemné lásce dostávají dar Kristova Ducha a žijí své povolání ke svatosti.“[61]

70. „Benedikt XVI. se v encyklice Deus Caritas Est vrátil k tématu pravdy o lásce mezi mužem a ženou, která získává své plné světlo pouze v pohledu na lásku ukřižovaného Krista (srov. č. 2). Zdůrazňuje, že »manželství založené na výlučné a definitivní lásce se stává ikonou vztahu Boha k jeho lidu, opačně platí, že způsob, jakým miluje Bůh, se stává mírou lidské lásky« (č. 11). Kromě toho encyklika Caritas in Veritate ozřejmuje důležitost lásky jako principu života a společnosti (č. 44) a jako oblasti, kde se člověk učí zakoušet obecné dobro.“[62]

Svátost manželství

71. „Písmo a Tradice nám otevírají přístup k poznání Trojice, v němž se ukazují znaky rodiny. Rodina je obrazem Boha, který [...] je společenstvím osob. Otcův hlas při křtu označuje Ježíše jako svého milovaného Syna a v této lásce je nám dáno, abychom poznali Ducha Svatého (srov. Mk 1,10-11). Ježíš, který v sobě všechno smířil a spasil člověka od hříchu, nejen navrátil manželství a rodině její původní podobu, ale také pozvedl manželství na svátostné znamení své lásky k církvi (srov. Mt 19,1-12; Mk 10,1-12; Ef 5,21-32). V rodině, kterou shromáždil Kristus, se vrací »obraz a podobnost« s Nejsvětější Trojicí (srov. Gen 1,26), tajemství, z něhož tryská každá pravá láska. Od Krista skrze církev získává manželství a rodina milost Ducha Svatého, aby svědčila o evangeliu Boží lásky.“[63]

72. Svátost manželství není sociální konvence, prázdný obřad či pouhé vnější znamení závazku. Svátost je dar, který manžele posvěcuje a dává jim spásu, protože „dík svátostnému charakteru svého manželství se muž a žena spojují nejhlubším způsobem a nerozlučně. Svátostné znamení dělá z jejich vzájemné sounáležitosti obraz Kristova vztahu k církvi. Manželé jsou proto pro církev stálou připomínkou toho, co se událo na kříži. Jsou pro sebe navzájem a pro své děti svědky spásy, na které se podílejí prostřednictvím svátosti.“[64]Manželství je povolání, nakolik je odpovědí na specifické pozvání žít manželskou lásku jako nedokonalé znamení lásky Krista a církve. Rozhodnutí uzavřít sňatek a založit rodinu proto musí být plodem rozlišení vlastního povolání.

73. „Vzájemný dar, konstitutivní pro svátostné manželství, je zakořeněn v milosti křtu, jímž se v církvi ustanovuje základní smlouva každého člověka s Kristem. Vzájemným přijetím a Kristovou milostí si snoubenci slibují naprostý dar, věrnost a otevřenost životu a jako konstitutivní prvky manželství uznávají ty dary, které jim Bůh nabízí, a sice tím, že seriózně v jeho jménu a před církví přijímají svůj vzájemný závazek. Pak je ve víře možné přijímat dobra manželství jako závazky, které jsou přijatelnější díky pomoci svátostné milosti. [...] Pohled církve proto směřuje na manžele jako srdce celé rodiny, jež sama také obrací svůj pohled k Ježíšovi.“[65] Svátost není nějaká „věc“ nebo „síla“, protože sám Kristus „vychází vstříc věřícím manželům svátostí manželství. Zůstává s nimi a dává jim sílu následovat ho a brát na sebe svůj kříž, povstávat ze svých pádů, vzájemně si odpouštět, nést břemena jeden druhého.“[66] Křesťanské manželství je znamením, které nejenom indikuje, nakolik si Kristus zamiloval svoji církev ve smlouvě zpečetěné na kříži, ale zároveň zpřítomňuje tuto lásku ve společenství manželů. Svým spojením v jediném těle reprezentují sňatek Božího Syna s lidskou přirozeností. Proto „v radostech jejich lásky a jejich rodinného života jim Kristus uděluje už zde na zemi, aby předem okoušeli svatební hostinu Beránka.“[67] Třebaže „analogie mezi manželským párem a vztahem Krista a církve“ je „nedokonalá,“[68] pobízí k prosbě za to, aby Pán vléval do manželských vztahů svoji lásku.

74. Pohlavní spojení lidsky prožívané a svátostně posvěcené je pro manžele cestou růstu v životě milosti. Je to „snubní tajemství.“[69] Hodnota tělesného sjednocení je vyjádřeno slovy souhlasu, kterým se manželé vzájemně přijímají a odevzdávají, aby spolu sdíleli celý život. Tato slova udělují smysl pohlavnosti a osvobozují ji z jakékoli dvojakosti. Nicméně celý společný život manželů, celá síť vztahů, které spřádají mezi sebou, se svými dětmi a se světem, bude prosycena a zpevněna svátostnou milostí, která plyne z tajemství Vtělení a Velikonoc, kde Bůh vyjádřil veškerou svoji lásku k lidstvu a vnitřně se s ním spojil. Nikdy nebudou osamoceni se svými silami, až budou čelit výzvám, před nimiž stanou. Jsou povoláni odpovědět na Boží dar svým závazkem, svojí kreativitou, svou rezistencí a každodenním bojem, ale mohou neustále prosit Ducha, který jejich svazek posvětil, aby se obdržená milost projevila v každé nové situaci znovu.

75. Podle latinské tradice si svátost manželství udělují muž a žena, kteří uzavírají sňatek[70] a projevem svého vzájemného souhlasu a jeho vyjádřením ve vzájemném tělesném obdarování dostávají velký dar. Jejich souhlas a tělesné spojení jsou nástrojem božského působení, které z nich činí jedno tělo. Ve křtu byla posvěcena jejich schopnost uzavřít manželství jakožto Pánovi služebníci odpovídající na Boží povolání. Když tedy nekřesťanští manželé přijmou křest, není nutné, aby obnovovali manželský slib a stačí, že jej neodmítají, poněvadž v důsledku křtu, který obdrželi, se jejich svazek tím samým stává svátostným. Kanonické právo uznává také platnost některých manželství, která jsou uzavřena bez přítomnosti kněze.[71] Přirozený řád byl totiž vykoupen Ježíšem Kristem, takže „mezi pokřtěnými nemůže být platná manželská smlouva, která by nebyla svátostí.“[72] Církev může požadovat veřejnou svatbu, jakož i přítomnost svědků a jiné požadavky, které se během dějin mění. Nijak se však nemění fakt, že manželé jsou vysluhovateli této svátosti, ani není umenšena centrálnost souhlasu muže a ženy, který sám sebou zakládá svátostný svazek. V každém případě se však ještě budeme muset více zamyslet nad božským úkonem ve svatebním obřadu. Velice jej zdůrazňují východní církve, když přikládají zvláštní význam požehnání manželů jakožto znamení daru Ducha.

Semena Slova a nedokonalé situace

76. „Evangelium rodiny rovněž posiluje ta semena, která ještě jen mají dozrát, a má se starat i o stromy, které jsou zaschlé a nemají být zanedbávány.“[73] Manželé, počínaje Kristovým obdarováním ve svátosti, mají „trpělivě rozvádět dál to, co už přijali z Kristova tajemství. Tak mají dospět k bohatšímu poznání tohoto tajemství a k jeho plnějšímu zapojování do svého života.“[74]

77. Přijetím biblického učení, podle něhož všechno bylo stvořeno Kristem a vzhledem ke Kristu (srov. Kol 1,16), synodální otcové připomněli, že „řád stvoření je osvětlen a završen řádem vykoupení. Přirozené manželství se proto plně chápe ve světle jeho svátostného naplnění; jen když zaměříme pohled na Krista, poznáváme až do hloubky pravdu o lidských vztazích. »Je skutečnost, že tajemství člověka se opravdu vyjasňuje jen v tajemství vtěleného Slova [...] Kristus, nový Adam, právě zjevením tajemství Otce a jeho lásky plně odhaluje člověka jemu samému a dává mu poznat vznešenost jeho povolání« (GS 22). Jako zvláště účelné se ukazuje chápat v kristocentrickém smyslu přirozené vlastnosti manželství, které utvářejí dobro manželů (bonum coniugum),“[75] jež zahrnuje jednotu, otevřenost životu, věrnost, nerozlučnost a v rámci křesťanského manželství také vzájemnou pomoc na cestě k plnějšímu přátelství s Pánem. „Rozpoznávání přítomnosti semina Verbí (semen Slova) v jiných kulturách (srov. AG 11) lze aplikovat i na manželství a rodinu. Kromě pravého přirozeného manželství jsou pozitivní prvky přítomny i v podobách, jakých manželství nabývá v jiných náboženských tradicích,“[76] třebaže nechybějí ani stíny. Můžeme tvrdit, že „každý člověk, který si přeje vytvářet rodinu, jež učí děti radovat se z každého skutku, který přemáhá zlo; rodinu ukazující, že Duch je živý a činorodý, ať nachází naši vděčnost a naši úctu v jakémkoli národě bez ohledu na to, odkud je nebo k jakému náboženství patří.“[77]

78. „Kristův pohled, jehož světlo osvěcuje každého člověka (srov. Jan 1,9; GS 22), inspiruje pastýřskou péči církve o ty věřící, kteří spolu žijí ve faktickém soužití anebo uzavřeli pouze občanský sňatek či jako rozvedení vstoupili do nového manželství. S ohledem na Boží pedagogiku se církev s láskou obrací na ty, kdo se zúčastňují jejího života nedokonalým způsobem; vyprošuje jim milost obrácení, povzbuzuje je ke konání dobra, k láskyplné péči jeden o druhého a ke službě pro společenství, v němž žijí a pracují. [...] Když spolužití ve veřejném svazku dosáhne značné stability – je poznamenáno hlubokou náklonností, zodpovědností vůči potomstvu, schopností překonávat zkoušky – lze v tom vidět příležitost, je-li to možné, doprovázet ho směrem ke svátosti manželství.“[78]

79. „Vzhledem k obtížným situacím a zraněným rodinám je třeba stále připomínat všeobecný princip: »Duchovní správci ať si uvědomí, že jsou pro lásku k pravdě povinni dobře rozlišovat různé situace« (FC 84). Stupeň zodpovědnosti není ve všech případech stejný a mohou existovat faktory, které omezují rozhodovací schopnost. Proto je sice třeba jasně předkládat nauku, je však také nutno se přitom vyhýbat soudům, které neberou v úvahu komplexnost různých situací, a je potřebné být pozorný vůči tomu, jak lidé z důvodu svého postavení žijí a trpí.“[79]

Předávání života a výchova dětí

80. Manželství je především „důvěrné společenství života a manželské lásky“[80] a je dobrem pro samotné manžele,[81] a pohlavnost „je zaměřena na manželskou lásku muže a ženy.“[82] Proto také „manželé, kterým Bůh nedopřál, aby měli děti, přesto mohou vést smysluplný manželský život po stránce lidské i křesťanské.“[83]Nicméně tento svazek je „svou přirozenou povahou“[84] zaměřen k plození. Dítě, které se narodí, „se nepřidružuje k vzájemné lásce manželů zvenčí; rozvíjí se v samém srdci tohoto vzájemného darování, jehož je plodem a naplněním.“[85] Nepřichází na konci jakéhosi procesu, nýbrž je přítomno již od počátku jejich lásky jako podstatná charakteristika, kterou nelze popřít, aniž by byla mrzačena samotná láska. Láska již od počátku odmítá každý podnět k uzavřenosti do sebe a otevírá se plodnosti, která ji prodlužuje za její vlastní existenci. Žádný pohlavní akt manželů nemůže popřít tento význam,[86] třebaže z různých důvodů ne vždy vede ke zplození nového života.

81. Dítě si přeje narodit se z této lásky a nikoli jakýmkoli způsobem, poněvadž „není něco, co se rodičům dluží, ale je to dar,“[87] který je „plodem specifického úkonu manželské lásky jeho rodičů.“[88] Proto „podle řádu stvoření jsou manželská láska mezi mužem a ženou a předávání života sobě navzájem podřízeny (srov. Gen 1,27-28). Stvořitel tím učinil muže a ženu účastné na díle stvoření a zároveň z nich udělal nástroje své lásky tím, že jim prostřednictvím předávání lidského života svěřil zodpovědnost za budoucnost lidstva.“[89]

82. Synodální otcové prohlašují, že „není těžké zaznamenávat šířící se mentalitu, která redukuje plození života na proměnnou, závislou na plánech jedince nebo dvojice.“[90] Církevní učení „napomáhá harmonickému a uvědomělému prožívání společenství mezi manžely ve všech jeho dimenzích, spolu se zodpovědností za plození. Je třeba znovu objevit poselství encykliky Humanae vitae Pavla VI., která zdůrazňuje potřebnost respektu k důstojnosti člověka při morálním posuzování metod regulace porodnosti [...] Rozhodnutí pro adopci a osvojení poukazuje na jedinečnou plodnost manželské zkušenosti.“[91] Se zvláštní vděčností církev „podporuje rodiny, které přijímají, vychovávají a obklopují svou láskou děti se zdravotním postižením.“[92]

83. V této souvislosti nemohu neříci, že pokud je rodina svatyní života, místem, kde se život rodí a je opatrován, je drásajícím protimluvem, stane-li se místem, kde je život popírán a mařen. Hodnota lidského života je tak obrovská a nevinné dítě rostoucí v mateřském lůně má tak nepopiratelné právo na život, že nelze prezentovat jako nějaké právo na vlastní tělo možnost rozhodovat o tomto životě, který je cílem sám o sobě a nikdy nemůže být předmětem nadvlády jiné lidské bytosti. Rodina chrání život v každé jeho fázi i na jeho sklonku. Proto „těm, kdo pracují ve zdravotnictví, se připomíná morální povinnost výhrady svědomí. Stejně tak církev nejenže považuje za nutné prosazovat právo na přirozenou smrt, vyhýbat se zarputilé léčbě i eutanazii, ale také pečuje o staré, chrání lidi s postižením, asistuje terminálně nemocným, potěšuje umírající a rozhodně odmítá trest smrti.“[93]

84. Synodální otcové chtěli také zdůraznit, že „jedním ze zásadních problémů, před nímž stojí dnešní rodiny, je zajisté výchova, která se pod vlivem současné kultury a velkého účinku sdělovacích prostředků stala náročnější a komplexnější.“[94] „Církev sehrává při podpoře rodin cennou úlohu vycházející z křesťanské iniciace prostřednictvím přijímajících společenství.“[95] Připadá mi však velice důležité zmínit, že integrální výchova dětí je „nejzávažnější povinností“ a současně „prvotním právem“ rodičů.[96] Nejde pouze o příkaz nebo přítěž, nýbrž také o podstatné a nenahraditelné právo, které jsou rodiče povoláni bránit a jehož odnětí si nikdo nemá nárokovat. Stát subsidiárně nabízí výchovně-vzdělávací služby tím, že doprovází tuto nepřenosnou funkci rodičů, kteří mají právo vybrat si svobodně typ – dostupné a kvalitní – výchovy, kterou chtějí dětem dát podle svých přesvědčení. Škola rodiče nezastupuje, nýbrž je komplementární. Základní princip říká, že „všichni ostatní účastníci výchovného procesu mohou jednat jménem rodičů jen s jejich souhlasem, a v některých případech dokonce jen s jejich pověřením.“[97] Nicméně „došlo k jakémusi rozkolu mezi rodinou a společností, rodinou a školou. Výchovná úmluva mezi společností a rodinou byla narušena, ocitla se v krizi.“[98]

85. Církev je povolána spolupracovat adekvátním pastoračním působením, aby sami rodiče mohli plnit svoje výchovné poslání. Má jim pomáhat doceňovat jejich specifickou roli a uznávat, že ti, kdo obdrželi svátost manželství, stávají se opravdovými služebnými vychovateli, neboť formací svých dětí vytvářejí církev,[99] a tím, že tak činí, přijímají povolání, které jim nabízí Bůh.[100]

Rodina a církev

86. „S niternou radostí a hlubokou útěchou hledí církev na rodiny, které zůstávají věrné nauce evangelia, děkuje jim a povzbuzuje je ke svědectví, jež vydávají. Díky nim je krása nerozlučitelného a navždy věrného manželství důvěryhodná. V rodině, kterou by bylo možno nazvat „domácí církví“ (Lumen gentium, 11), dozrává první zkušenost církve jako společenství mezi lidmi, v němž se díky milosti odráží tajemství Nejsvětější Trojice. »Zde se učí, jak je práce těžká i radostná, učí se bratrské lásce, velkodušně odpouštět, znovu a znovu, a především uctívat Boha prostřednictvím modlitby a oběti vlastního života« (KKC, 1657).“[101]

87. Církev je rodina rodin, nepřetržitě obohacovaná životem všech domácích církví. Proto se „v síle svátosti manželství každá rodina stává ve všech směrech dobrem pro církev. Z tohoto pohledu bude jistě pro dnešní církev cenným darem, když si bude vážit vzájemnosti mezi rodinou a církví: církev je dobrem pro rodinu a rodina je dobrem pro církev. Ochrana Pánova svátostného daru se týká nejen jednotlivé rodiny, ale i samotného křesťanského společenství.“[102]

88. Láska žitá v rodinách je ustavičnou silou pro život církve. „Sjednocující cíl manželství je trvalou výzvou k růstu a k prohlubování této lásky. Při svém spojení z lásky zakoušejí manželé krásu otcovství a mateřství; sdílejí plány a námahu, touhy a starosti; učí se vzájemné péči a oboustrannému odpuštění. V této lásce slavnostně prožívají své šťastné chvíle a podporují se na obtížných úsecích své životní historie. [...] Krása vzájemného a nezištného daru, radost z rodícího se života a láskyplná péče o všechny členy, od malých po staré, jsou některými z plodů, jež činí odpověď na povolání rodiny jedinečnou a nenahraditelnou“[103] jak pro církev, tak pro celou společnost.

POKRAČOVÁNÍ je ZDE

Česká sekce RV

Copyright © 2003-2024 česká sekce Vatikánského rozhlasu. Všechna práva vyhrazena. Adresa redakce: ceco@spc.va.