Rádio Vaticana

Papež: Uprostřed »temných roklí« naší doby se svěřujeme Bohu

14.3.2016

Římský bezdomovec, který zemřel podchlazením; sestry Matky Terezy zavražděné v Jemenu; nemocní z tzv. „spálené země“, tedy ekologicky znečištěného kraje v Kampánii – tyto dramatické skutečnosti nedávných dnů zmínil papež František během kázání při ranní mši v kapli Domu sv. Marty. Uprostřed těchto „temných roklí“ naší doby – řekl – nezbývá než svěřit se Bohu. I když nechápeme, jako v případě vzácného onemocnění dítěte, svěřme se do rukou Pána, který svůj lid nikdy neopouští.

Zuzana, spravedlivá žena, pošpiněná chlípnou touhou dvou soudců, se raději svěří Bohu a rozhodne se zemřít jako nevinná, než aby se podvolila choutkám oněch mužů. Z této epizody, kterou podává dnešní liturgické čtení z knihy proroka Daniela (13,1-9.15-17.19-30.33-62), si vzal podnět papež František ve své homilii. „I kdybychom šli temnotou rokle, nemáme se zaleknout zla“ – řekl s odkazem na dnešní Žalm (23,1-6). „Pán jde stále s námi, má nás rád a neopouští nás“ – řekl a pokračoval výčtem různých »temných roklí« naší doby.

„Vidíme dnes spoustu temných roklí, mnohá neštěstí a tolik lidí, kteří trpí hladem, válkou. Je tolik lidí, postižených dětí, tolik dětí dnes trpí nemocemi, o nichž nikdo nic neví, říká se jim vzácná onemocnění. A zapříčiňujeme je sami svým jednáním, pomysleme na spálenou zemi (terra dei fuochi)... Když vidíme toto vše, ptáme se: Kde jsi Pane? Jdeš s námi? Takový pocit měla Zuzana. A my také. Vidíme ony čtyři zavražděné sestry, které sloužily z lásky a byly zabity z nenávisti! Vidíš, jak se zavírají brány uprchlíkům, kteří jsou ponecháni venku v zimě. Pane, kde jsi?“

„Jak se Ti mohu svěřit – pokračoval papež – když hledím na to všechno? A postihne-li to nás, každého napadne: Jak Ti mohu důvěřovat? Na tuto otázku je jediná odpověď: neexistuje vysvětlení, nedovedu to vysvětlit.“

„Proč trpí dítě? Nevím, pro mne je to tajemství. Záblesk světla dává mojí duši - nikoli mysli - pouze Ježíš v Getsemanech: »Otče, tento kalich ne, ale děj se Tvá vůle«. Svěřuje se Otci. Ježíš ví, že smrtí či úzkostí všechno nekončí, a z kříže znějí poslední Jeho slova: »Otče, do Tvých rukou svěřuji svého ducha«. A tak umírá. Svěřit se Bohu, který kráčí se mnou, jde spolu s mým lidem, putuje s církví – to je úkon víry. Důvěřuji. Nevím, proč se to děje, ale svěřuji se: Ty víš proč.“

„To je Ježíšovo učení: kdo se svěří Pánu, který je pastýřem, nic nepostrádá. I kdyby šel temnotou rokle, ví, že zlo je dočasné a že nebude definitivní, protože »Ty« - Hospodin - »jsi se mnou. Tvůj kyj a tvá hůl jsou má útěcha« (Žl 23,4). „Toto je milost, o kterou musíme prosit – dodal papež: Pane nauč mne svěřovat se do Tvých rukou, do Tvého vedení, i v ošklivých a temných chvílích, ve chvíli smrti.“

„Prospěje nám, budeme-li dnes přemýšlet o svém životě, o problémech, které máme, a prosit o milost svěřovat se do rukou Božích. Přemýšlet o mnoha lidech, kterým není ani ve chvíli smrti dopřána poslední útěcha. Před třemi dny zemřel tady na ulici jeden bezdomovec podchlazením. V rušném Římě, městě plném možností, jak pomoci. Proč Pane? Bez pohlazení. Já se Ti však svěřuji, protože Ty neklameš.“

„Pane nerozumím Ti – uzavíral papež. To je hezká modlitba. Aniž bych rozuměl, svěřuji se do Tvých rukou.“

Milan Glaser