“Tato kniha rozhovorů je velmi cenná právě kvůli jubilejnímu kontextu. Můžeme zakusit, jak papež prožívá milosrdenství ve svém kněžství, úřadě i duchovním životě.“
Kdo čeká, že odhalí něco neznámého, bude možná zklamán, zahájil svůj příspěvek státní sekretář Svatého stolce, kard. Pietro Parolin. Nedozví se tu nic zajímavého z papežova života, ani jeho názory na současnou církevní problematiku. Papež tu otevírá své srdce, bere čtenáře – věřícícho i nevěřícího – za ruku a vede ho, aby vstoupil do tajemství milosrdenství, které, řečeno papežovými slovy, je křesťanským průkazem totožnosti.
“Je to svazek, který se lehce čte a vyznačuje se jedním povahovým rysem svého autora, tedy papeže. Tato kniha totiž otevírá dveře a naznačuje možnosti. Přeje si, aby se bezplatný a nezměrný dar Božího milosrdenství alespoň zablýskl, když už přímo nezáří. Bez tohoto daru by totiž svět neexistoval, jak mons. Bergogliovi, někdejšímu biskupovi Buenos Aires, řekla jedna stařenka.“
Kniha tedy neposkytuje hotové odpovědi, ani neřeší jednotlivé konkrétní případy, nýbrž zve k setkání s nekonečnou Boží láskou, pokračoval blízký papežův spolupracovník. František nám nejenom připomíná, že svět ztratil smysl pro hřích, nýbrž že rovněž ztratil důvěru ve východisko, naději v nalezení světla.
“Naše společnost, které rádi říkáme „tekutá“, nejenom ztratila smysl pro zlo, ale také víru v Někoho, kdo by nás mohl spasit, obnovit, stále přijímat, pozvednout po pádu. (…) V jedné severoitalské škole měli žáci napsat slohovou práci, založenou na podobenství o marnotratném synu. Většina třídy si zvolila toto zakončení: otec syna přijme, tvrdě ho potrestá a nechá ho žít se svými služebníky, aby se odnaučil plýtvat rodinným majetkem. Nemusíme zakrývat, že všichni bychom uvažovali stejně. Papež ve své knize komentuje tento příběh několika výstižnými slovy: Tato reakce – včetně reakce staršího bratra – je lidská. Avšak Boží milosrdenství je božské.“
Milosrdenství není důležité pouze při osobní konverzi, nýbrž také ve vztazích mezi státy a národy. Papež František je o tom přesvědčen stejně jako jeho předchůdce Jan Pavel II. po 11. září, řekl kardinál Parolin.
“Poselství papeže Františka, které je křesťanským poselstvím milosrdenství a odpuštění, otevírající se svaté brány, výzva, abychom se dali obejmout Boží láskou, se netýká jenom naší osobní konverze a spásy jednotlivých duší, nýbrž také národů, společnosti a států. Může napomoci k budování nových a bratrštějších vztahů. Kdo sám na sobě zakusil překypující milost milosrdného objetí, komu bylo odpuštěno a je mu nadále odpouštěno, může vrátit alespoň trochu z toho, co zdarma dostal.“
Jak poznamenal kardinál Parolin, papež neuhýbá před pozemskou spravedlností a jejími tresty. S potěšením sleduje, jak si v této oblasti razí cestu nové vědomí v souvislosti se zrušením trestu smrti a resocializací vězňů. Svatý rok milosrdenství má být určen zejména lidem, kteří zakusili pobyt ve vězení. Není proto náhodou, že na dnešní tiskové konferenci vystoupil také jeden z nich, Zhang Augustin Jianqing, který přijel z padovské věznice.
“Po křtu jsem teprve pochopil, jaké milosti se mi dostalo, i když jsem si to neuvědomoval. Tato kniha papeže Františka mi pomohla k lepšímu chápání mého vlastního příběhu. Proč jméno Zhang Augustin? Když jsem přemýšlel o životě tohoto světce, dojaly mne zejména slzy jeho matky, svaté Moniky. Bylo to jako v mém případě – myslel jsem na svou maminku a na potoky slz, které za mne prolila v naději, že opět najdu smysl života.“
Dojetí, které zavládlo na tiskové konferenci, vystřídal výbuch energické radosti v podání italského herce a režiséra Roberta Benigniho. “Pouze pastýře stylu papeže Františka mohlo napadnout, aby si na prezentaci své knížky pozval benátského kardinála, čínského vězně a toskánského komika.“
Uvedl za všeobecného potlesku svou úvahu, která navzdory nadsázce nepostrádala hluboké akcenty, včetně teologických. Herec (foto spolu s kardinálem Parolinem), který v posledních letech svým nenapodobitelným způsobem šíří osvětu o Božské komedii i Desateru, se pak svěřil s dojmem z papežovy knihy:
“Je to kniha, která nás hladí, objímá, zmilosrdňuje – což je pojem, který vynalezl papež. Ovšem pozor – toto milosrdenství si jen tak nesedí v křesle. Je to činná ctnost, neustále v pohybu – jen se podívejte na papeže, na chvilku se nezastaví! Hýbe se nejen srdcem, ale také pažemi, nohama, patami, tělem i duší, nikdy nepostojí, jde za bídnými a chudými, vteřinku nespočine…“
Františkovo milosrdenství je ctnost silná a přísná, nikoli sentimentální dobráctví…
“Vidíte ho, kam jej chodí hledat – mezi poražené, mezi ty poslední z nejposlednějších. Kam se veřejně vydal na začátku svého pontifikátu? Na Lampedusu, kam přijíždějí právě ti poslední z posledních. A kde otevřel jubilejní svaté brány? Ve střední Africe, v Bangui, v nejchudším místě na světě. František vyhledává blízkost v bolesti světa, v utrpení, protože právě tam, vprostřed bolesti, se rodí milosrdenství.“
Ve světě, který vyžaduje odsouzení, chce papež František milosrdenství. A nevidí zde rozpor se spravedlností, zakončil toskánský komik.
Jako poslední vystoupil autor knihy, novinář Andrea Tornielli, který propojil postavy dvou papežů Františka a Jana XXIII., který jako první novodobý Petrův nástupce navštívil římské vězení.
Jana Gruberová
Copyright © 2003-2024 česká sekce Vatikánského rozhlasu. Všechna práva vyhrazena. Adresa redakce: ceco@spc.va.