11.12.2015 

Spojení Roku milosrdenství s oslavami 50. výročí zakončení II. vatikánského koncilu není nahodilé či druhořadé. Papež František bezprostředně navazuje na sv. Jana XXIII. – domnívá se papežský kazatel o. Raniero Cantalamessa. Ve vatikánské kapli Redemptoris Mater dnes přednesl za přítomnosti Svatého otce druhé adventní kázání. Věnoval se v něm všeobecnému povolání ke svatosti podle koncilní konstituce Lumen gentium.
Italský kapucín však nejprve obrátil pozornost k Božímu milosrdenství, jak jej pojímá papež František. Není třeba se při tom obávat umenšení Boží spravedlnosti, podotkl, protože ta se v této chvíli dějin spásy naplňuje právě skrze milosrdenství. Boží spravedlnost má také jiný aspekt, trestající a odměňující, ale na to dojde teprve v budoucnosti. Dnes - řekl o. Cantalamessa s odvolání na učení sv. Augustina a Luthera – Boží spravedlnost spočívá v tom, že nás Bůh činí spravedlivými ze své milosti. Papežský kazatel připomněl, že takto milosrdnou církev si přál už sv. Jan XXIII.:

„V promluvě při zahájení koncilu (11. října 1962) sv. Jan XXIII. poukázal na to, že milosrdenství má být novinkou a stylem koncilu: „Církev se vždy stavěla proti chybám, někdy je dokonce odsuzovala s nejvyšší přísností. Nyní však Kristova snoubenka dává přednost léku milosrdenství před přísností“ – napsal Jan XXIII. V jistém smyslu z perspektivy uplynulého půlstoletí lze říci, že rok milosrdenství dokládá věrnost církve tomuto příslibu.“

Apel na všeobecné povolání ke svatosti je nejdůležitějším a nejnaléhavějším dílem koncilu, zdůraznil dále papežský kazatel. Neméně důležité však je správně ji vnímat. Svatost může zahrnovat mimořádné jevy, ale její identita nespočívá v těchto věcech. Nejhlubším důvodem povolání ke svatosti je svatost Boha samého. Právě svatost je v Bibli syntézou všech Božích atributů. Biblický termín qadosh odkazuje k výlučnosti a jinakosti Boha. Bůh je naprosto jiný ve srovnání s čímkoli dalším. Je transcendentní, totiž přesahující všechny naše kategorie. V Písmu svatém jsou označovány za svaté také a především Boží úradky, činy a cesty, všechno Boží jednání. Přesto nejde o primárně negativní koncept, neznamená pouhou absenci zla, nýbrž poukazuje na „čistou plnost“ . Bible vyjadřuje dokonalost této svatosti, když říká, že Bohu „nelze nic přidat ani vzít“ (srov. Sir 42,21). Když pak má člověk vejít do sféry Boží svatosti, děje se tak především prostřednictvím rituálů a dodržování zákona.

V Novém zákoně, navzdory zdánlivě stejné terminologii, dochází k hluboké proměně. Svatost totiž není již více vázána na rituál či zákon, nýbrž stává se morální ne-li přímo ontologickou skutečností:

„Nespočívá v rukou, nýbrž v srdci, nerozhoduje se o ní z vnějšku, ale uvnitř člověka a jejím naplněním je láska. [...] Zprostředkovatelem Boží svatosti už nejsou místa, obřady, předměty a zákony, nýbrž osoba, Ježíš Kristus. Být svatý už neznamená být oddělený od toho či onoho, nýbrž být spojený s Ježíšem Kristem.“

Do vztahu s Kristovou svatostí vstupujeme dvojím způsobem, jejím přivlastněním ve víře a svátostech a jejím následováním. Jak vysvětluje o. Cantalamessa, první způsob je důležitější, protože svatost je především dar a milost:

„To, co je Kristovo – napsal byzantský teolog Nikolaos Kabasilas – je nám vlastní víc než to, co je naše“ (N. Kabasilas, Život v Kristu IV,6 (PG 150, 613)) V tom je geniální jednoduchost či smělost, kterou bychom měli uskutečňovat v duchovním životě. Její objev obvykle nenastává na počátku, ale na konci duchovní cesty. Nikoliv v noviciátu, ale později, když jsme vyzkoušeli všechny jiné cesty a poznali jsme, že příliš daleko nevedou.“

Být a žít v Kristu je pro sv. Pavla tímtéž jako být a žít v Duchu svatém. Duch, který posvětil lidství Ježíše z Nazareta a který z jeho kříže a při letnicích byl vylit na jeho církev, je Duch - Posvětitel. Proto jde o Kristovu svatost a žádnou jinou. Jsme „posvěcování v Ježíši Kristu“ – vysvětluje o. Cantalamessa. Dalším způsobem posvěcování jsou činy a osobní úsilí v následování Krista:

„Protiklad víra versus skutky je falešným problémem, který se zakládá především na historické polemice. Dobré skutky bez víry nejsou „dobré“ a víra bez dobrých skutků není pravá víra. Stačí, když si pod pojmem „dobré skutky“ nepředstavujeme odpustky, poutě a zbožné úkony (jak tomu bylo v Lutherových dobách), ale dodržování přikázání, zejména přikázání bratrské lásky.“

Hlavní odpověď na otázku proč usilovat o svatost zůstává nicméně stejná ve Starém i Novém zákoně: Protože Bůh je svatý. Svatost není břemenem, nýbrž privilegiem, darem a nejvyšší poctou a zároveň povinností, která se odvíjí z naší důstojnosti Božích dětí.

„Pokud jsme tedy „povolání ke svatosti“, pokud jsme „svatí díky svému povolání“, je zřejmé, že budeme pravými, povedenými lidmi do té míry, do níž budeme svatí. Jinak zkrachujeme. Opakem světce není hříšník, nýbrž zkrachovalá existence! Život se nemusí vydařit na různé způsoby, je možné ztroskotat relativně, takže to zásadní nebude zasaženo; zde však jde o radikální krach, v tom, kým člověk je, nejen v tom, co dělá.“

Papežský kazatel v této souvislosti připomněl tři Pascalovy řády či úrovně velikosti: od řádu těla či hmoty, kam patří ti, kdo se ženou pouze za bohatstvím či tělesnou krásou, přes řád inteligence, kam situuje ty, kdo vsadili na vědy a umění, až po zdaleka nejmenší množství těch, kdo si kladou za životní cíl svatost. Právě na této třetí úrovni, z níž není nikdo předem vyloučen, se uskutečňuje to nejvznešenější v člověku, totiž jeho svoboda, zdůraznil o. Cantalamessa.
Naše úsilí o svatost připomíná putování vyvoleného národa po poušti, s mnoha zastávkami, po kterých musel zaznít Boží hlas vybízející k novému vykročení. Také právě vyhlášený Svatý rok milosrdenství je takovou výzvou položit si znovu základní otázky: kým jsem, o co usiluji a co činím se svým životem:

„Jak známo, biblická spravedlnost se nazývá svatost. Rozlučme se tedy s otázkou, nad níž můžeme rozjímat po celý tento advent: „Mám hlad a žízeň po svatosti, nebo jsem se spokojil s průměrností?“ - končil své adventní kázání papežský kazatel, o. Raniero Cantalamessa

Johana Bronková

Copyright © 2003-2024 česká sekce Vatikánského rozhlasu. Všechna práva vyhrazena. Adresa redakce: ceco@spc.va.