22.9.2015 

Promluva papeže na setkání s rodinami, Santiago de Cuba

Jsme v rodině. A kdo je v rodině, cítí se doma. Díky vám kubánské rodiny, díky vám Kubánci, že jste mi v těchto dnech umožnili cítit, že jsem v rodině, že jsem doma. Díky za toto vše! Setkání s vámi je jako „třešnička na dortu“. Díky této možnosti zakončit svoji návštěvu tímto rodinným setkáním mám příležitost poděkovat Bohu za „vřelost“, která vychází z lidu, jenž umí přijímat, hostit a vytvářet pocit domova. Díky všem Kubáncům!

Děkuji mons. Dionysiovi Garciovi, arcibiskupovi Santiaga, za úvodní pozdrav a manželům, kteří měli odvahu podělit se s námi všemi o svoje touhy, o svoje snahy prožívat rodinu jako „domácí církev“.

Svatba je zvláštní moment v životě mnohých. Pro „veterány“, rodiče a prarodiče je to příležitost ke sklízení plodů. V duši působí radost, když se vidí, jak děti rostou a zakládají svoji rodinu. Je to příležitost zahlédnout na okamžik, že všechno to, za co se bojovalo, stálo za to. Provázet děti, být jim oporou a stimulovat je, aby se mohli rozhodnout a budovat svůj život, založit svoji rodinu, je velkým posláním rodičů. Novomanželé mají radost. Veškerá budoucnost, která začíná, všechno má „příchuť“ domova, nové naděje. Na svatbě se vždycky setkává minulost, kterou dědíme, a budoucnost, která nás očekává. Je tu paměť a naděje. Vždycky je to příležitost děkovat za všechno, co nám umožnilo, že jsme dospěli k dnešku s toutéž láskou, které se nám dostalo. A Ježíš začíná svůj veřejný život právě na svatbě. Zapojuje se do tohoto příběhu setí a sklizně, snů a hledání, snah a závazků, namáhavého orání půdy, aby vydala plody. Ježíš začíná svůj veřejný život v rodině, v lůně domácího společenství. Právě do našich rodin se nadále začleňuje a stává se jejich součástí. Líbí se mu být v rodině.

Je zajímavé pozorovat, jak se Ježíš projevuje také u oběda, při večeři. Ježíš upřednostňoval stolování s různými lidmi a návštěvy v různých domech, aby dal poznat Boží plán. Navštěvuje domy přátel – Marty a Marie – ale není selektivní, nezáleží mu na tom, zda jde k celníkům či hříšníkům jako byl např. Zacheus. A jednal tak nejenom On, ale když posílal svoje učedníky hlásat dobrou zvěst Božího království, řekl jim: „V tom domě zůstaňte a jezte a pijte, co vám dají“ (Lk 10,7). Svatby, návštěvy rodin, večeře – tyto chvíle v sobě mají něco zvláštního, když se v nich Ježíš přednostně manifestuje.

Pamatuji si ze své předešlé diecéze, že mi mnoho rodin vysvětlovalo, že jediným momentem, kdy mohou být společně, je obvykle večeře, večer, po návratu z práce, když ti nejmenší skončili domácí úkoly. Je to zvláštní chvíle rodinného života. Komentují se denní události, to co každý dělal, poklidí se, připravuje se oblečení, organizují se hlavní úkoly dalšího dne, děti se přou... Jsou to chvíle, kdy někdo přijde také unavený a může se stát, že strhne nějaká diskuse nějaká hádka mezi manželem a manželkou. Netřeba se toho obávat... Já mám spíše obavy z manželství, ve kterých mi říkají, že nikdy, nikdy neměli nějakou hádku... To je řídké! Ježíš si tyto chvíle vybírá, aby nám ukázal Boží lásku. Ježíš si vybírá tento prostor, aby vstoupil do našich domovů a pomohl nám objevovat, že Duch je živý a působí v našich domovech a v našich všedních věcech. Doma se učíme bratrství, solidaritě a tomu, abychom nebyli neomalení. Doma se učíme vzájemně se přijímat, vážit si života jako požehnání a vnímat, že jeden druhého potřebujeme, abychom mohli jít vpřed. Doma zakoušíme odpuštění a neustále jsme zváni, abychom odpouštěli a nechali se přetvářet. Je to zajímavé, ale doma není místo pro masky, jsme takoví, jací jsme, a cítíme nutkání usilovat tím či oním způsobem o to, co je pro druhé nejlepší.

Proto křesťanská obec dává rodině jméno domácí církev, protože v této rodinné vřelosti víra prostupuje každý kout, osvěcuje každý prostor a vytváří společenství. V těchto chvílích totiž lidé začínají objevovat konkrétní a činorodou lásku Boží.

V mnoha dnešních kulturách se vytrácejí tyto prostory a mizejí tyto rodinné chvíle, postupně všechno směřuje k oddělenosti a izolaci, málo je společných chvil umožňujících jednotu a bytí rodiny. Potom se neumí čekat, neumí se prosit o dovolení, nežádá se o odpuštění, neumí se děkovat, protože dům zůstává prázdný. Ne že by chyběli lidé, nýbrž vztahy, chybějí lidské kontakty, setkání rodičů, dětí, sourozenců, prarodičů... Před nedávnem mi jeden člověk, který pracuje se mnou, vyprávěl, že jeho manželka a děti jeli na prázdniny a on že zůstal sám, protože v těch dnech musel pracovat. První den bylo doma naprosté ticho, „pokoj“. Byl šťastný, žádný nepořádek. Třetí den, když jsem se jej ptal, jak se má, řekl mi: „Už bych rád, aby se vrátili“. Nemohl žít bez manželky a dětí. A to je krásné! Toto je krásné!

Bez rodiny, bez rodinného tepla se život stává prázdným, začínají chybět sítě, které nás táhnou v těžkostech, sítě, které nás v každodenním životě drží a motivují v zápase o prosperitu. Rodina nás chrání před dvěma aktuálními situacemi, dvěma věcmi, ke kterým dnes dochází. Je to fragmentace, to znamená rozdělení a pak zmasovění. V obou případech se lidé mění na izolované jedince, kteří jsou snadno manipulovatelní a snadno ovladatelní. Ve světě tedy nacházíme rozdělené, zlomené a vysoce masové společnosti, které jsou důsledkem rozpadu rodinných vazeb, a tím, že se vytrácejí vztahy, které z nás činí lidi a učí nás být lidmi. Zapomíná se říkat „tati“, „mami“, „synu“, „dcero“, „babi“, „dědo“. Začínáme zapomínat, že tyto vztahy tvoří základ jmen, která nosíme.

Rodina je školou lidství, školou, která učí dávat srdce potřebám druhých a být pozornými k životu druhých. Když v rodině žijeme dobře, umenšují se egoismy. Existují sice, protože všichni v sobě máme něco sobeckého... Avšak nežije-li se rodinným životem, dochází ke zvětšování takových osobností, které se vyjadřují slovy: „Já. Mně. Se mnou. Pro mě.“ Jsou totálně soustředěni na sebe, takže neznají solidaritu, bratrství, společnou práci, lásku, bratrskou diskusi. Neznají... Navzdory mnoha těžkostem, jimiž jsou dnes rodiny sužovány, nezapomínejme prosím vás na to, že rodiny nejsou problém, ale především příležitost. Příležitost, o kterou máme pečovat a kterou máme chránit a provázet. Jinými slovy jsou požehnáním. Jakmile začnete žít rodinu jako problém, unavíte se a nepostupujete vpřed, protože jste soustředěni sami na sebe.

Dnes se hodně diskutuje o budoucnosti, o světě, který chceme zanechat svým dětem, o společnosti, jakou pro ně chceme. Myslím, že jedna z možných odpovědí se ukazuje při pohledu na vás - na tu rodinu, která zde mluvila, a na každého z vás: Chceme zanechat svět, ve kterém budou rodiny. To je to nejlepší. Zanechejme světu rodiny! Zajisté, neexistuje dokonalá rodina, neexistují dokonalí manželé, ani dokonalí rodiče či děti... Neexistují. Nebrání to však tomu, aby byli odpovědí zítřku. Bůh nás podněcuje k lásce a láska se vždycky nasazuje za ty, které miluje. Proto se o svoje rodiny starejme, jsou to pravé školy zítřka. Pečujme o svoje rodiny, které jsou pravým prostorem svobody. Pečujme o svoje rodiny, které jsou pravými centry lidství.

A vybavuje se mi zde jeden obraz. Kdy během středeční generální audience chodím zdravit lidi a četné těhotné ženy, které ke mně přicházejí se slovy: „Otče, požehnejte mi!“, chci vám nabídnout něco jiného, totiž všem ženám, které jsou v požehnaném stavu a čekají dítě, které je nadějí. Dotkněte se nyní svého bříška. Vy které jste zde i vy doma, které nás sledujete v televizi nebo posloucháte v rozhlase. Každé z vás, a vašemu chlapečkovi či holčičce, které čekáte, nyní požehnám. Každá položte na ně ruku a já vám žehnám: „Ve jménu Otce i Syna i Ducha svatého“. A přeji vám, aby se vaše dítě narodilo zdravé, dobře rostlo a bylo krásné. Pohlaďte dítě, které čekáte. Nechci skončit, aniž bych zmínil eucharistii. Zaznamenali jste, že Ježíš chtěl použít večeři jako místo svojí památky. Vybírá si za prostor svojí přítomnosti mezi námi konkrétní chvíli rodinného života. Chvíli žitou a pochopitelnou všem – večeři.

Eucharistie je večeře Ježíšovy rodiny, která se od jednoho konce země na druhý shromažďuje, aby naslouchala Jeho Slovu a živila se Jeho Tělem. Ježíš je Chlebem života našich rodin, chce být ustavičně přítomen a živit nás svojí láskou, podpírat nás vírou, pomáhat nám putovat s nadějí, abychom za všech okolností mohli zakoušet, že je pravým Chlebem života.

Za několik dní se zúčastním Světového setkání rodin a za necelý měsíc biskupské synody o rodině. Vybízím vás k modlitbě. Prosím vás, abyste se modlili na tyto dva úmysly, abychom si dovedli pomáhat v péči o rodinu, stále více objevovali Emmanuela, živého Boha uprostřed Jeho lidu, a činili z každé rodiny a ze všech rodin světa Jeho příbytek.
Spoléhám na vaši modlitbu. Děkuji.
Přeložil Milan Glaser

Česká sekce RV

Copyright © 2003-2024 česká sekce Vatikánského rozhlasu. Všechna práva vyhrazena. Adresa redakce: ceco@spc.va.