4.9.2015 

Přednáška papeže na Katolické univerzitě v Buenos Aires, formou videoposelství

Těší mne, že se s vámi mohu spojit v této události, která je pro naši církev v Argentině tak významná. Děkuji vám za příležitost, kterou jste mi dali, abych se spolu s vámi účastnil poděkování při oslavách stého výročí založení teologické fakulty Katolické univerzity v Argentině a zároveň padesátého výročí zakončení Druhého vatikánského koncilu.

Sešli jste se na třídenním setkání, abyste si připomněli a upamatovali se na Boží působení v našem církevním životě a učinili z tohoto období důvod poděkování. Paměť nám umožňuje připomenout si, odkud přicházíme a spojit se tak s mnoha těmi, kdo tyto dějiny a tento církevní život utkali v jeho rozmanitých a jistě ne ojedinělých peripetiích. Paměť nás uprostřed cesty nutí k objevu, že Boží lid nebyl sám. Tento putující lid mohl neustále spoléhat na Ducha, který jej vedl, podporoval a byl mu zevnitř i zvenčí vzpruhou. Tato paměť vděčná za to, že je dnes reflexí, oživuje naše srdce. Oživuje dnes naši naději, aby vzbudila otázku, kterou si včera kladli naši otcové: Církvi, co říkáš o sama o sobě?

Nejsou to malé události, které slavíme a o kterých reflektujeme, nýbrž stojíme před dvěma momenty silného církevního vědomí. Sto let teologické fakulty je oslavou procesu zrání místní církve. Je to slavení života, víry Božího lidu, který putuje po této zemi a snažil se „porozumět si“ a „pojmenovat se“ podle svých souřadnic. Je to slavení víry, která se snaží reflektovat tváří v tvář zvláštnostem Božího lidu, který v této argentinské zemi žije, věří a miluje. Víry, která se snaží zakořenit, vtělit, prezentovat se a interpretovat tváří v tvář životu svého lidu a nikoli okrajově.

Zdá se mi, že je velice důležité a prozíravé spojení této události s padesátým výročím zakočení Druhého vatikánského koncilu. Neexistuje izolovaná místní církev, která by se mohla považovat za jedinou a nárokovat si, že je paní, která interpretuje realitu i působení Ducha. Neexistuje komunita, která by měla monopol na interpretaci nebo inkulturaci. Stejně jako na druhé straně neexistuje všeobecná církev, která by se otáčela zády k místní realitě, ignorovala ji a nezajímala se o ni. Katolicita vyžaduje a požaduje tuto polaritu napětí mezi všeobecným a partikulárním, mezi jedním a mnohým, mezi jednoduchým a složitým. Anulovat toto napětí znamená popírat život Ducha. Každý pokus, každá snaha omezit tuto komunikaci, přerušit vztah mezi obdrženou Tradicí a konkrétní realitou ohrožuje víru Božího lidu. Považovat jednu z obou instancí za bezvýznamnou znamená vstoupit do labyrintu, který našemu lidu nepřinese život. Přerušení této komunikace nás snadno povede k tomu, že ze své teologie učiníme ideologii. Jsem proto rád, že slavení stého výročí teologické fakulty se pojí se slavením padesátého výročí koncilu. To místní i to všeobecné se setkává, aby se navzájem živilo a podněcovalo v prorockém charakteru, jehož nositelem je každá teologická fakulta. Připomeňme si slova papeže Jana měsíc po zahájení koncilu: „Poprvé v dějinách jsou koncilní otcové skutečně ze všech zemí a národů, a každý přispěje inteligencí a zkušeností k uzdravení a zahojení jizev dvou konfliktů, které hluboce změnily tvář všech zemí“ (Discorsi-Messagi-Colloqui, AAS 54, 162, 520-528).

Potom zdůrazňuje, že jedním z hlavních přínosů rozvojových zemí v tomto všeobecném kontextu je jejich vize církve, a pokračuje: „Církev se prezentuje taková, jaká je a chce být, jako církev všech a zvláště církev chudých.“

Existuje jedno přirovnání, které použil Benedikt XVI. a které se mi velmi líbí. Mluví o tradici církve a říká o ní, že „není předáváním věcí či slov, něčeho neživého. Tradice je živá řeka, jež nás spojuje s naším původem, živá řeka, ve které je původ vždy přítomen« (Generální audience, 26. dubna 2006). A tato řeka zavlažuje různou půdu, živí různé zeměpisné oblasti a dává vzejít tomu, co je v dané zemi nejlepší, tomu nejlepšímu z té které kultury. Takto se evangelium postupně a vždy nově vtěluje ve všech koutech světa (srov. Evangelii gaudium, 115).

To nás přivádí k zamyšlení nad tím, že nelze být stejným způsobem křesťanem v Argentině dnes a před sto lety. Nelze být křesťanem stejným způsobem v Indii, Kanadě či Římě. Proto je jedním z hlavních úkolů teologa rozlišovat a reflektovat, co znamená být křesťanem dnes, tady a teď. Jak ona živá řeka původu tyto kraje zavlažuje, zviditelňuje je a umožňuje jim žít? Jak oživit přiléhavé vyjádření svatého Vincenta Lerinského, aby se s průběhem let upevnily, s časem rozvinuly a s průběhem věků rostly do výšky (ut annis consolidétur, dilatetur tempore, sublimétur aetate – Commonitório primo, kap. XXIII)?

V nynější Argentině vzhledem k rozmanitým výzvám a situacím, před něž nás staví existující multidiversita, interkulturalita a účinky uniformizující globalizace, která relativizuje důstojnost lidí a činí z nich výměnné zboží; v této Argentině jsme žádáni, abychom promysleli, jak se křesťanství stává tělem, jak se zpřítomňuje živá řeka evangelia, aby tišila žízeň našeho lidu.

Abychom se s touto výzvou vyrovnali, musíme přitom překonat dvě možná pokušení: odsuzovat všechno a konejšit se dobře známou větou, že »dříve bývalo lépe«, tedy utíkat se do konzervativnosti nebo fundamentalismu. Anebo naopak posvěcovat všechno, popíráním autority všeho, co nemá „chuť novosti“ a relativizováním veškeré moudrosti pojící se k bohatému církevnímu odkazu.

K překonání těchto pokušení je třeba vydat se cestou reflexe a rozlišování, brát velmi vážně církevní tradici i realitu a nechat je, aby spolu vedly dialog.

Nezřídka mezi teologií a pastoraci vzniká opozice jako by to byly dvě protikladné, oddělené skutečnosti, které spolu nemají co do činění. Nezřídka ztotožňujeme věrouku s konzervativností, zpátečnictvím. A naopak pastoraci považujeme za přizpůsobování, redukování a korigování. Jako by spolu neměly nic co do činění. Takto vzniká falešná opozice mezi takzvanými pastoralisty a akademiky, těmi, kdo stojí na straně lidu, a těmi, kdo stojí na straně věrouky. Vzniká tak falešná opozice mezi teologií a pastorací, mezi reflexí a životem víry. Život pak nemá prostor pro reflexi a reflexe nenachází prostor v životě. Velcí otcové církve: Irenej, Augustin, Basil, Ambrož, abychom zmínili jen některé, byli velkými teology proto, že byli velkými pastýři.

Snaha překonat tento rozvod teologie s pastorací a víry s životem byl jeden z hlavních přínosů Druhého vatikánského koncilu. Osmělím se říci, že v jistém smyslu uskutečnil revoluci statutu teologie, způsobu jednání a přemýšlení věřícího.

Nemohu zapomenout na slova Jana XXIII. při zahájení Koncilu, když říkal: »jednou věcí je podstata starobylé nauky, depositum fidei a druhou forma, kterou je prezentována«. Musíme se pustit do práce, svízelné práce rozlišit poselství Života od formy jeho předávání, od jeho kulturních prvků, v nichž bylo kdysi kodifikováno. Teologie »odpovídá na dobové otázky a nikdy to nečiní jinak než týmiž termíny, jimiž žijí a mluví lidé dané společnosti« (Michel de Certeau, La debilidad der creer, 51).

Nepustit se do tohoto rozlišování povede tak či onak ke zpronevěře obsahu víry. Dobrá zvěst přestane být novou a hlavně dobrou zvěstí, stane se sterilním slovem postrádajícím její kreativní, ozdravnou a křísící formu, čímž ohrozí víru lidí naší doby. Opomíjení tohoto církevního teologického rozlišování mrzačí poslání, které jsme povoláni uskutečňovat. Věrouka není uzavřený systém, zbavený dynamik schopných klást otázky, vznášet pochybnosti a formulovat problémy. Naopak, křesťanská věrouka má tvář i tělo, jmenuje se Ježíš Kristus, jehož Život je od pokolení do pokolení nabízen všem lidem ve všech koutech země. Opatrovat tuto nauku vyžaduje věrnost odkazu a současně zohlednění adresáta, toho, komu je určena, a koho je třeba poznat a mít rád.

Toto setkání věrouky a pastorace není volitelné, nýbrž konstitutivní pro teologii, která chce být církevní.

Otázky našeho lidu, jeho úzkosti a zápasy, sny, boje a starosti mají hermeneutickou hodnotu, kterou nemůžeme nebrat v potaz, pokud chceme brát vážně princip vtělení. Otázky lidu nám pomáhají, abychom se ptali; jeho dotazy se nás dotazují. A to vše nám pomáhá prohlubovat tajemství Božího Slova, které požaduje a vyžaduje dialog, navazování komunikace. Odtud plyne skutečnost, že nemůžeme ignorovat svůj lid, když se věnujeme teologii. Náš Bůh zvolil tuto cestu. Vtělil se do tohoto světa, prostoupeného konflikty, nespravedlnostmi a násilím, prostoupeného nadějemi a sny. Proto nám nezbývá jiné místo než tento konkrétní svět, tato konkrétní Argentina na svých ulicích, ve svých čtvrtích, ve svém lidu. Tam už On zachraňuje.

Naše formulace víry se zrodily z dialogu, v setkání, v konfrontaci, v kontaktu s různými kulturami, komunitami, národy a situacemi, které vyžadovaly větší reflexi vzhledem k tomu, co předtím nevyjadřovaly. Proto mají pastorační záležitosti důležitý význam. A naše formulace víry jsou výrazem žité a církevně zvážené víry.

V křesťanovi je něco podezřelého, když si přestane připouštět potřebu být kritizován druhými. Lidé a jejich různá konfliktnost i periferie nejsou volitelné, nýbrž nezbytné k většímu porozumění víry. Proto je důležité se ptát: na koho myslíme, když se věnujeme teologii? Jaké lidi máme před sebou? Bez tohoto setkání - s rodinou, s Božím lidem - hrozí teologii velké nebezpečí, že se přemění v ideologii. Nezapomeňme, že Duch svatý je v modlícím se lidu podmětem teologie. Teologie, jež se nerodí v jeho lůně, může mít aróma návrhu, který sice může být krásný, ale nikoli reálný.

Vyjevuje se tak niterná výzva, která patří k povolání teologa; jak podnětné je studium teologie a jak velká je odpovědnost při jeho uskutečňování. V této souvislosti si dovolím ozřejmit tři charakteristrické rysy totožnosti teologa:

1. Teolog je v první řadě syn svého lidu. Nemůže a nechce být nestranný vůči svým. Zná svůj lid, jeho jazyk, jeho kořeny, jeho dějiny, jeho tradice. Je člověkem, který se učí cenit si toho, co obdržel jako znamení Boží přítomnosti, poněvadž ví, že víra nepatří jemu. Obdržel ji zdarma od tradice církve díky svědectví, katechezi a velkodušnosti mnohých. To jej vede k uznání, že věřící lid, ve kterém se narodil, má teologický význam, který nemůže ignorovat. Ví, že byl „naroubován“ na církevní vědomí, a hrouží se do oněch vod.

2. Teolog je věřící. Teolog je někdo, kdo má zkušenost Ježíše Krista a objevil, že bez Něho již nemůže žít. Ví, že Bůh se zpřítomňuje jako slovo, jako mlčení, jako rána, jako uzdravení, jako srmt a jako zmrtvýchvstání. Teolog je ten, kdo ví, že jeho život nese tuto stopu, tento punc, který nechal otevřenu jeho žízeň, jeho úzkost, jeho zvědavost a jeho existenci. Teolog je ten, kdo ví, že nemůže žít bez předmětu/podmětu svojí lásky a zasvěcuje svůj život tomu, aby ji mohl sdílet se svými bratry. Není teologem, kdo nemůže říci: „nemohu žít bez Krista“ a kdo tak nechce jednat a snažit se v sobě rozvíjet smýšlení Syna.

3. Teolog je prorok. Jedna z velkých výzev daných současnému světu není jenom snadnost, se kterou lze odhlížet od Boha, ale sociálně došlo také k dalšímu kroku. Nynější krize je soustředěna na neschopnost lidí věřit v cokoli jiného než v sebe. Individuální vědomí se stalo měřítkem všech věcí. To vytváří trhlinu v osobních a sociálních identitách. Tato nová realita způsobuje celý ten proces odcizení plynoucí z nedostatku minulosti a tím i budoucnosti. Proto je teolog prorokem, neboť udržuje naživu vědomí minulosti i pozvání přicházející z budoucnosti. Je člověkem schopným demaskovat každou formu odcizení, protože tuší a reflektuje, že v řece tradice, kterou od církve dostal, je naděje, k níž jsme povoláni. Tímto pohledem vybízí a probouzí uspané vědomí. Není člověkem, který se přizpůsobuje a zvyká si. Naopak, je člověkem pozorným ke všemu, co může poškodit a zničit jeho lid.

Je proto jediný způsob pěstování teologie: na kolenou. Není to jenom zbožný úkon modlitby, po kterém se přemýšlí o teologii. Jde o dynamickou realitu myšlení i modlitby. Teologie na kolenou je smělost myslet modlitbou a modlit se myšlením. Obsahuje jakousi hru mezi minulostí a přítomností, mezi přítomností a budoucností. Mezi již a ještě ne. Je to vzájemnost mezi Paschou a spoustou nerealizovaných životů ptajících se: Kde je Bůh?

Je svatostí myšlení a modlící se jasnozřivostí. Je především pokorou, která nám umožňuje klást naše srdce, naše myšlení do souladu s Deus semper maior.

Nesmíme mít strach pokleknout před oltářem reflexe a osvojovat si „radost a naději, smutek a úzkost lidí naší doby, zvláště chudých a všech, kteří nějak trpí“ (Gaudium et spes, 1) před zraky Toho, který všechno tvoří nové (srov. Zj 21,5).

Zařazujme se tedy stále více do věřícího lidu, který prorokuje, věřícího lidu, který zvěstuje krásu evangelia, věřícího lidu, který „neproklíná, nýbrž je přívětivý a dovede realizovat život tím, že mu žehná. Tak hledá tvořivý odpověď na problémy naší doby“ (Olivier Clement, Un esayo de lectura ortodoxa de la Constitución, 651).

Přeložil Milan Glaser

Česká sekce RV

Copyright © 2003-2024 česká sekce Vatikánského rozhlasu. Všechna práva vyhrazena. Adresa redakce: ceco@spc.va.