7.8.2015 

V aule Pavla VI. se dnes dopoledne konala papežská audience pro půldruhého tisíce mladých lidí, kteří se účastní světového kongresu Eucharistického hnutí mládeže. Papeže Františka na pódiu přivítali generální představený Tovaryšstva Ježíšova P. Adolfo Nicolás SJ a generální ředitel Apoštolátu modlitby P. Frédérik Firnis SJ. Eucharistické hnutí mládeže je totiž juniorskou větví Apoštolátu modlitby a zapojuje děti a mládež ve věku od 10 do 25 let. Vzniklo před sto lety z podnětu francouzského jezuity Henriho Ramiéra po eucharistickém kongresu v Lurdech (1914). Stanovy sdružení schválil papež Pius XII. v roce 1958. Toto hnutí dnes působí v 56 zemích, avšak nikoli v České republice. Světový kongres na téma „Aby moje radost byla ve vás“ (Jan15,11) trvá celý týden (4.–10.8.) a do Říma na něj přijelo 38 národních delegací.

Papež František ve své obsáhlé a spatra pronášené promluvě reagoval na šest otázek, které mu položili čtyři dívky a dva mladí muži z Argentiny, Brazílie, Francie, Indonésie, Itálie a Tchaj-wanu. Ve své odpovědi vyšel ze dvojice slov, která se v otázkách často vyskytovala: napětí a konflikt.

„Víte ale, co by byla společnost, rodina nebo skupina přátel bez napětí a konfliktů? Stal by se z ní hřbitov, protože pouze v mrtvých věcech neexistují pnutí a střety. Život přináší napětí a konflikt, a proto je nezbytné hledat ve vlastním životě ono správné napětí a jeho původ. Takové napětí totiž dokládá, že jsem naživu. Pouze v ráji, kde budeme všichni v pokoji sjednoceni s Ježíšem Kristem, nebudou konflikty a napětí. Každý člověk tedy musí odhalit ve svém životě napětí, které mu pomáhá k růstu a rozvíjí odvahu. Mladý člověk musí mít tuto ctnost odvahy!“

Na druhé straně nelze milovat napětí samo pro sebe, protože by to vedlo ke zrodu konfliktní osobnosti. Z mladého člověka, který neprožívá žádné pnutí, se stává důchodce, poznamenal papež, avšak mladý člověk, libující si výlučně v napětí, je nemocný. Jako řešení rodinných konfliktů doporučil František dialog a přešel k jinému typu střetů – tedy sociálnímu konfliktu, konkrétně v indonéské společnosti. Také tento typ konfliktu prospívá, protože vede ke vnímání různosti, podotkl Svatý otec.

„Dobré zvládnutí takovéhoto konfliktu předpokládá, že se zaměříme na jednotu. Společnost, která sestává z množství odlišných kultur, musí usilovat o jednotu, avšak ctít identitu každé své součásti. Konflikty, při kterých jedna kultura nesnáší druhou, se mění ve válku. Takovým nevyřešeným konfliktem je případ našich bratří z etnika Rohyngijů. (…) Skutečné sociální konflikty se řeší dialogem, ale především úctou k identitě druhého člověka. (…) V našich dějinách vždy existovaly konflikty, které vznikaly z neúcty k náboženské identitě druhého člověka. Nelze říci: Ale toto není katolík, nevěří v Ježíše Krista. Respektuj ho. Hledej v něm to dobré. Objevuj hodnoty jeho náboženství a kultury. Projevuj mu úctu.“

V odpovědi na otázku, jaké největší výzvy či obtíže na něj kladlo řeholní povolání, papež František vyzdvihl nutnost neustálého spočinutí v Pánu a hledání Kristova pokoje.

„Při práci a studiu je třeba tento pokoj hledat, protože to znamená, že nás Pán doprovází a stojí nám nablízku. A další výzvou je dokázat odlišit Ježíšův pokoj od pokoje, který od něj nepochází. Tomu se musíte dobře naučit a prosit Pána o milost, abyste dokázali rozlišit pravý pokoj od klamného. Pravý pokoj vždy přichází od Pána, i když je někdy zahalen křížem. Ale také ve zkoušce vám Ježíš dává pokoj.“

Falešný pokoj je povrchní uspokojení, které zbavuje starostí, avšak v hloubi klame, pokračoval Svatý otec. Přichází od nepřítele – ďábla – který člověka navede na zdánlivě pravou cestu, ale pak jej opustí.

„Pamatujte si totiž, že ďábel nikdy dobře neplatí, ale vždy podvádí. (…) Stále proto hledejte Ježíšův pokoj, což pro mne bylo a je největší výzvou a je to výzvou také pro vás. Jakým znamením se tento pokoj projevuje? Radostí, hlubokou radostí, jakou ďábel nikdy nedává. Ďábel nám dopřeje zábavu, chvilkové štěstí, avšak nikdy radost, jakou nám dává Ježíš v Duchu svatém. I v těžkých okamžicích proto hledejte Ježíšův pokoj a odlišujte jej od klamného pokoje. Ježíš je dobrý plátce – platí dobře, velmi dobře!“

Papež František dále odpovídal na otázku tchajwanské dívky Pin Ju, kterou zajímalo, zda po nástupu na Petrův stolec pozoruje v církvi a ve světě nějaké reálné známky radosti…

„Takové známky tu jsou a jednou z nich je vidět mladé lidi, jako jste vy, kteří věří v Ježíšovu eucharistickou přítomnost a kteří věří, že láska je silnější než nenávist, mír mocnější než válka, úcta větší než konflikt, soulad pevnější než napětí. V tom všem je naděje a mně osobně to dává radost!“

Tato znamení naděje a radosti přetrvávají, přestože světem zmítá množství válek, doplnil papež a vrátil se ještě jednou k mezigenerační problematice. Upozornil, že dnešní společnost příliš zapomíná na prarodiče, kteří jsou zdrojem překvapení a rovněž rodinné, národní a náboženské paměti.

„Ptám se: Povídáte si se svými prarodiči? (Odpověď: Ano!) Vyptáváte se jich, jak se kdysi žilo, co zažívali, jak se to či ono dělá? Prosím vás, dělejte to! Prarodiče jsou totiž pramenem moudrosti, protože uchovávají paměť života a víry, ale také paměť napětí a konfliktů…Prarodiče jsou skvělí, velmi mne těší, když s nimi mohu mluvit. Řeknu vám, co se mi stalo na náměstí při jedné ze středečních generálních audiencí. Stála tam stařenka, na které byl patrný její věk, ale jejíž oči zářily radostí! Dal jsem zastavit papamobil, sestoupil jsem a šel jsem ji pozdravit. Smála se na mne a já jsem se jí zeptal: Řekněte mi, babičko, kolik je vám let? Odpověděla: 92. Prosil jsem jí, aby mi dala recept, jak se dožít 92 let. A ona povídá: Víte, jím ravioli. A potom dodala: A dělám si je sama!“

Nezapomínejte na své prarodiče, vyzýval papež členy Eucharistického hnutí mládeže, a přešel k odpovědi na další otázku. Čtyřiadvacetiletá Luise z Francie se ptala, zda v přátelském vztahu s Ježíšem máme očekávat také projev Pánovy přítomnosti.

„Přátelství je vždy oboustranné – já jsem tvůj přítel a ty jsi můj přítel. Ježíš se vždy projevuje tím, že dává svůj pokoj. Pokud se s Ježíšem setkáš v modlitbě, dobrém skutku, při pomoci druhému člověku a mnoha dalších způsobech, pocítíš pokoj a radost. Takto se Ježíš projevuje a tím nám oplácí. Musíš Jej však hledat jak v modlitbě, tak v Eucharistii, jak v každodenním životě a zodpovědném vykonávání svých povinností, tak ve vyhledávání potřebných a pomoci jim. Tam všude je Kristus! Někdy pocítíš něco, čím se vyznačuje jedině setkání s Ježíšem – a to je úžas. Úžas ze setkání s Ježíšem. Setkání s Ježíšem – nezapomeň, prosím, toto slovo. Setkat se s Ježíšem!“

Papež František pak připomenul úryvek z první kapitoly Janova evangelia (Jan 1,35-42), ve kterém dva z učedníků Jana Křtitele potkávají Ježíše, následují ho a zůstávají u něj celý den až do večera. Jedním z těchto učedníků byl Ondřej, bratr Šimona Petra, který běží za svým bratrem, aby mu s úžasem a radostí sdělil zprávu: „Našli jsme Mesiáše.“ A druhý učedník – Jan – udělal totéž se svým bratrem Jakubem, dodal Svatý otec.

„Setkání s Ježíšem tě naplňuje takovýmto úžasem, který dokazuje Jeho přítomnost. Úžas se později vytrácí, ale zanechává za sebou pokoj a radost. Nikdy nezapomínejte na tuto trojici: úžas, pokoj, radost. Ježíš je v nich a jimi nám odplácí.“

Jak by papež František vybídl mladé lidi k hlubšímu odhalení eucharistie, ptal se Austin z argentinské Córdoby. Na jeho otázku římský biskup odpovídal v samém závěru:

„Neustále nám pomáhá myšlenka na Poslední večeři. Na Ježíšova slova, která pronesl, když rozdílel chléb a víno, své Tělo a Krev: To konejte na mou památku! Zde se upomínáme na Ježíše, který se při každé mši svaté zpřítomňuje a přináší nám spásu. (…) Je to památka lásky tak veliké, že za mne dala svůj život. Každý z nás to o sobě může říci. Milost upamatovávat se na Ježíšovo konání není pouhý rituál nebo obřad. Existují krásné vojenské či kulturní ceremonie, ale tato památka je něco jiného. Vystupujeme při ní na Kalvárii, tam, kde za mne Ježíš položil život. Toto si musíme neustále opakovat a když s touto pamětí přijímáme Ježíšovo Tělo a Krev, prohlubujeme svůj vztah k eucharistii.“

Pokud se při mši svaté nudíme, je pro nás zřejmě pouhým rituálem, pokračoval papež František. Proto nám prospěje, když prohloubíme tajemství eucharistie, jak k tomu vyzýval sv. Pavel.

„Vzpomeň si na Ježíše Krista. Na to, že za tebe při mši dává život. A tím vstupuješ do hloubi tajemství. Když nejdeš na mši, modli se před svatostánkem a vzpomeň si, že Ježíš je v něm přítomen a že za tebe vydal svůj život. Uchovávejte tuto paměť, jak nám Ježíš poradil: To konejte na mou památku. Tedy vždy, když slavíte mši svatou, vždy, když se modlíte před svatostánkem, konejte tuto památku.“

Napětí a dialog, konflikt a úcta, pokoj a radost, setkání s Ježíšem přinášející úžas, eucharistie jako konání památky, shrnul papež heslovitě svou obsáhlou promluvu:

„To vás povede dál. Ve světě je mnoho špatného, protože jsme ve válce, ale také mnoho dobrého a krásného. V Božím lidu se skrývá tolik neznámých světců. Bůh je přítomen a existuje tolik důvodů k naději a další pouti. A proto s odvahou kupředu!“

Loučil se papež František s Eucharistickým hnutím mládeže před závěrečnou modlitbou Zdrávas Maria.

Jana Gruberová

Copyright © 2003-2024 česká sekce Vatikánského rozhlasu. Všechna práva vyhrazena. Adresa redakce: ceco@spc.va.