14.7.2015 

Papež František na tiskovce při návratu z Latinské Ameriky

Během zpátečního letu z apoštolské cesty do Ekvádoru, Bolívie a Paraguaye odpovídal papež František více než hodinu na otázky novinářů, kteří cestovali spolu s ním. První tři otázky byly položeny a zodpovězeny španělsky, ostatní italsky.

Proč nemá Paraguay kardinály?

První novinářka, která položila otázku, byla z Paraguaye a nejprve poděkovala papeži za povýšení svatyně v Caacupé na baziliku. Lidé v Paraguay si však kladou otázku: Jakého hříchu se dopustila Paraguay, že nemá žádné kardinály?

Papež: „Nemít kardinály není hřích. Většina zemí světa nemá kardinály. Národnosti kardinálů – neznám jejich počet – tvoří menšinu. Je pravda, že Paraguay ještě kardinála neměla. Nevím proč. Při jmenování kardinálů se studují a zvažují jejich jednotlivé spisy, jejich osobnost a charisma, které spočívá v tom, že radí a pomáhají papeži řídit všeobecnou církev. Kardinál, ačkoli patří k místní církvi, je – a odtud to slovo pochází – inkardinován do římské církve a má mít všeobecnou vizi. Neznamená to, že v Paraguay neexistují biskupové, kteří ji mají a mohou mít, ale jako vždy je třeba jmenovat jen určitý počet kardinálů. Nemůže být jmenováno více než 120 kardinálů volitelů. Proto tedy. Bolívie měla dva, Uruguay dva, Barbieri a ten nynější. Také některé středoamerické země je neměly, ale není to hřích, a všechno závisí na okolnostech, lidech a charismatech určených pro inkardinaci. Není to výraz nějakého znevážení anebo toho, že paraguayští biskupové jsou méně kvalitní. Existují geniální paraguayští biskupové. Vzpomínám si na dva jménem Bagarín, kteří se zapsali do dějin Paraguaye. Proč se nestali kardinály? Nestali. Není to přece povýšení, že? Já si kladu jinou otázku. Díváme-li se na církev u vás, zaslouží si Paraguay kardinála? Řekl bych, že by si zasloužila dva, ale z jiného důvodu, který nesouvisí s osobními zásluhami. Je to živá církev, radostná církev, bojující církev, která má slavnou historii.“

Otázka přístupu Bolívie k moři

Dvě novinářky z Bolívie (Prisila Quirita a Cecilia Dorado Nava) zajímalo, zda papež považuje za oprávněnou touhu Bolivijců po přístupu k Tichému oceánu. „Kdyby Chile a Bolívie požádaly o zprostředkování, přijal byste tuto žádost?“

Papež: „Otázka zprostředkování je velice choulostivá a byla by až posledním krokem. Argentina to prožila ve vztahu k Chile a skutečně se tak zabránilo válce. Byla to krajní situace a byla provedena velmi dobře lidmi, které pověřil Svatý stolec a za nimiž vždycky stál svatý Jan Pavel II., který to sledoval. A existovala také dobrá vůle obou zemí, které si řekly: „Zkusme to, jestli to půjde.“ Kupodivu však existovala přinejmenším v Argentině skupina, která toto zprostředkování nikdy nechtěla, a když prezident Alfonsi vyhlásil referendum, zda přijmout či nikoli návrh na zprostředkování, většina obyvatel byla samozřejmě pro. Existovala však skupina, která byla proti. Když dochází ke zprostředkování, stěží je celá země pro. Je to poslední instance a jsou vždycky další diplomatické postupy, které v takovém případě pomáhají. V této chvíli musím zachovávat velký respekt, protože Bolívie předložila případ mezinárodnímu tribunálu. Kdybych v této chvíli učinil nějaký komentář – jsem hlavou státu – mohlo by to být chápáno jako vměšování nebo nátlak. Mám velký respekt k rozhodnutí, které přijal bolívijský lid, jenž tuto věc předložil soudu. Víme také, že došlo již dříve k pokusům o dialog. Nemám o tom jasnou znalost. Kdysi za prezidenta Lagose mi kardinál Errázuris naznačil, že případ bude možná brzo vyřešen. Nechtěl bych tedy říci nějakou hloupost.
Chtěl bych vysvětlit třetí věc. V bolivijské katedrále jsem se dotknul tohoto tématu velmi jemně vzhledem k tomu, že případ je u mezinárodního tribunálu. Řekl jsem: „Bratři musejí vést dialog, latinskoamerické národy vedou dialog, aby dali vznik Velké vlasti. Dialog je nezbytný.“ Tady jsem se zastavil a dodal: „Myslím na moře“ a pokračoval jsem: „Dialog a dialog“. Chci, aby bylo jasné, že moje slova měla pouze připomenout tento problém, ale přitom respektovat nynější situaci. Když je věc u mezinárodního tribunálu, nelze mluvit o mediaci či zprostředkování. Je třeba počkat. Vždycky je tu nějaký základ spravedlnosti, když dojde ke změně státních hranic, zvláště po válce. Stále je to podrobováno revizi. Řekl bych, že tato touha není nespravedlivá. Vzpomínám si, že v roce 1961, kdy jsem byl na prvním roce filosofie, nám jeden otec, který přišel z Bolívie, promítnul dokumentární film o Bolívií. Myslím, že se jmenoval Dvanáct hvězd. Kolik provincií má Bolívie? (táže se papež a novinářky odpovídají: devět), takže se jmenoval Deset hvězd. Film představil každou z devíti provincií a nakonec jako desátou ukázal moře, bez jediného slova. Vtisklo se mi to do paměti. Psal se rok 1961. Je tedy zřejmé, že tato touha existuje. Je jasné, že válka přinesla ztráty. Já věřím, že je důležitý především dialog, zdravá dohoda. Nyní tento dialog samozřejmě stojí před soudem v Haagu.“

Účelová interpretace věty, kterou papež pronesl v Ekvádoru

Ekvádorský novinář (Fredy Paredes) ve své otázce zmínil, že Ekvádor byl před papežovou návštěvou ve varu a nyní po papežově odjezdu opozice znovu vyšla do ulic. „Zdá se, že je přitom politicky využívána Vaše přítomnost v Ekvádoru a zejména Vaše slova o tom, že »Ekvádorský lid se důstojně postavil na nohy«.“

Papež: „Zajisté, vím o politických problémech a stávkách. Neznám politické těžkosti v Ekvádoru a bylo by z mojí strany hloupé se k tomu nějak vyjadřovat. Řekli mi, že s ohledem na moji návštěvu došlo k jakémusi příměří, za což děkuji, protože to bylo gesto lidu, který stojí na svých nohou a respektuje papežskou návštěvu. Děkuji za to a vážím si toho. Nyní se situace zase vrátila zpět. Je jasné, že problémy a politické diskuse pokračují. Pokud jde o větu, kterou jste citoval, měl jsem na mysli, že ekvádorský lid si více uvědomuje vlastní hodnotu. Vždyť nedávno skončila válka o hranice se sousedním Peru. Je tu celá ta historie války. Ekvádor není odepsaný stát. Týká se to celého lidu a důstojnosti tohoto lidu, který se po válce o státní hranici postavil na nohy a stále více si uvědomuje svojí důstojnost a bohatství svojí jednoty v různosti. Nelze tedy onu větu připisovat konkrétní situaci. Stejná věta, jak mi řekli, byla použita jako argument oběma stranami, že totiž vláda postavila Ekvádor na nohy, ale také, že opozice se postavila na nohy. Větu je tedy možné použít účelově a v tom je třeba se mít na pozoru. Dáváte tedy příklad (obrátil se k novinářům), jak se mít na pozoru. Dovolte mi ještě, abych něco dodal. Vaše hermeneutická práce je velmi důležitá. Text nelze interpretovat jedinou větou. Hermeneutika musí zahrnovat celý kontext. Jsou věty, které jsou pro výklad klíčové i takové, které klíčové nejsou a jsou nahodilé či nadbytečné. Je proto třeba vidět celý kontext, vidět situaci a dokonce i dějiny. Vidět dějiny této chvíle anebo, mluvíme-li o minulosti, interpretovat událost hermeneutikou dané doby. Je zásadní interpretovat promluvu či text takovou hermeneutikou, která zahrnuje celek a neizoluje. Říkám to jako pomůcku pro vás. Děkuji. Nyní přejděme na guarani.. (dodal s úsměvem jako narážku na přechod ze španělštiny do italštiny, ve které tiskovka pokračovala).“

Problém zadlužení Řecka

Novinářka z italského katolického listu Avvenire (Stefania Falasca) ve své otázce připomněla setkání s hnutími alternativní ekonomiky v Bolívii, kde papež pranýřoval nový kolonialismus a ekonomický systém založený na idolatrii peněz, a zajímala se o Řecko: „Co si myslíte o tom, co se děje v Řecku a týká se i celé Evropy“?

Papež: „Toto moje vystoupení na setkání lidových hnutí bylo již druhé v pořadí. První se uskutečnilo ve Vatikánu ve staré synodální aule a účastnilo se jej asi 120 lidí. Organizovala to Papežská rada Iustitia et Pax. Sleduji to zblízka, protože jde o světový fenomén. Existuje také na Dálném Východě, na Filipínách, v Indii a v Thajsku. Jsou to hnutí, která se organizují nejenom proto, aby protestovala, nýbrž proto, aby lidé mohli žít a rozvíjet se. Tato hnutí mají sílu. Existují spousty těchto lidí, kteří se necítí být reprezentováni odborovými hnutími, protože odbory jsou dnes jakési korporace. Spousty těchto lidí se domnívají, že odbory dnes nebojují za práva nejchudších. A církev nemůže zůstat lhostejnou. Církev má sociální nauku, vede s těmito hnutími dialog a vede jej dobře. Viděli jste to nadšení! Pocítili, že církev není vzdálená. Církev má svoji nauku, která nám v tom pomáhá. Je to dialog. Neznamená to, že se církev rozhodla nastoupit cestu anarchie. Nikoli, oni nejsou anarchisté. Tihle lidé pracují, snaží se pracovat různě, také s odpadky, se zbytky. Jsou to skuteční pracující. To za prvé. Toto je důležité.
Dále, pokud jde o Řecko a mezinárodní systém. Mám velkou alergii na ekonomii, protože tatínek byl účetní a když nedokončil práci v zaměstnání, nosil ji domů i na sobotu a neděli. V té době to byly takové velké knihy, kam se psalo švabachem. A viděl jsem tatínka, jak pracuje. Mám na to alergii. Já dost dobře nevím, o co jde, ale bylo by jistě zjednodušením říci, že vina je pouze na této straně. Řecká vláda, která tuto situaci zahraničního zadlužení řeší, má také velkou odpovědnost. Nová vláda se pustila asi správnou cestou. Rád bych – a to je jediné, co ti mohu říci, protože tomu moc nerozumím – aby se našlo řešení řeckého problému a také určitý způsob kontroly umožňující předejít stejnému problému v dalších zemích. Kéž by nám to pomohlo postoupit nějak kupředu, protože cesta půjček a dluhů je zkrátka bez konce. Řekli mi asi před rokem, ale nevím, to jsem slyšel, že totiž v OSN – pokud to někdo z vás ví, bylo by dobré, kdyby to vysvětlil – že zkrátka existoval plán, jak v určité zemi vyhlásit bankrot, což není totéž co default. Slyšel jsem, že takový plán existuje, ale nevím, co bylo dál, a zda to je pravda či ne. Říkám to tak, jak jsem to vysvětlení slyšel: Pokud tedy nějaký podnik může vyhlásit bankrot, proč to nemůže udělat nějaká země a pomůže se tak ostatním? Toto je tedy v zásadě ten plán. Víc o tom však říci nemohu.
Pokud se týká nových kolonizací, probíhají evidentně na rovině hodnot. Konzum kolonizuje. Habitus konzumu je pokrokem kolonizace. Proč habitus? Protože jde o návyk, který není tvůj a působí také nerovnováhu tvojí osobnosti. Konzum uvádí do nerovnováhy vnitřní ekonomiku a sociální spravedlnost, jakož i psychické a fyzické zdraví, řečeno jen jako příklad.“

Kritika papeže v USA

Novinářka ze společnosti CBS (Anna Matranga) ve své otázce nejprve zmínila, že nejsilnějším poselstvím této cesty bylo tvrzení, že stávající ekonomický systém vnucuje mentalitu zisku za každou cenu a na úkor chudých. Ve Spojených státech je to vnímáno jako přímá kritika jejich systému a způsobu života. „Co byste k tomuto řekl? A jak hodnotíte vliv Spojených států ve světě?“

Papež: „To co jsem řekl, není nové. Řekl jsem to už v Evangelii gaudium: tato ekonomie zabíjí. Tuto větu si pamatuji dobře. Má svůj kontext. A řekl jsem ji i v Laudato si´. Kritika není nová, to se ví. Slyšel jsem, že některé tyto kritiky byly vzneseny ve Spojených státech. Nečetl jsem je však a neměl jsem čas je dobře prostudovat, protože každou kritiku je třeba přijímat a studovat, aby se potom mohl vést dialog. Ptáte se, co si myslím. Pokud jsem však s autory této kritiky nemluvil, nemám právo vyjadřovat se tímto způsobem, mimo dialog. Tak bych to asi řekl.“

„Chystáte se na návštěvu Spojených států“ – pokračovala v otázce zmíněná novinářka. „Máte představu, jak budete přijat? Představu o této zemi?“

Papež: „Nemám. Musím začít studovat nyní, protože doposud jsem se seznamoval s těmito třemi nádhernými zeměmi, oplývajícími bohatstvím a krásami. Nyní musím začít studovat Kubu, protože tam pojedu na dva a půl dne, a potom Spojené státy, tři města na východním pobřeží - protože na západní se nedostanu – a tedy Washington, New York a Filadelfii. Ano, musím si ty kritiky prostudovat a potom se pustit do dialogu.“

Krucifix v podobě srpu a kladiva

Dalšího novináře (Aura Vista Miguel) zajímalo, jaké byly papežovy pocity, když mu prezident Morales předával kříž v podobě srpu a kladiva. „Kde je nyní tento předmět?“

Papež: „Já jsem neměl tušení, nevěděl jsem, že otec Espinal byl také sochař a básník. Dověděl jsem se to v těchto dnech. Když jsem ten kříž uviděl, byl jsem překvapen. Lze to chápat jako umělecký výraz protestu. Například v Buenos Aires se před lety konala jedna výstava vynikajícího, kreativního argentinského sochaře, dnes již zesnulého. Bylo to protestní umění. Vzpomínám si na jedno podobné dílo, kde byl ukřižovaný Kristus rozpjatý na bombardéru řítícím se dolů. Byla to kritika křesťanství jako spojence imperialismu znázorněného bombardérem. Nic jsem tedy nevěděl a považuji to za umělecký projev protestu. A ten v některých případech uráží.
Za třetí v tomto konkrétním případě: otec Espinal byl zabit v roce 1980. Bylo to v době, kdy teologie osvobození měla mnoho různých směrů. Jeden z nich užíval marxistickou analýzu reality a otec Espinal k němu patřil. To jsem věděl, protože v té době jsem byl rektorem teologické fakulty a hodně se mluvilo o tomto případě a o různých těchto proudech a jejich představitelích. V témže roce napsal generální představený Tovaryšstva Ježíšova, otec Pedro Arrupe, list celému Tovaryšstvu o marxistické analýze reality v teologii, poněkud to brzdil a řekl, že takto to nelze. Jde o různé věci a není to správné. A čtyři roky poté roku 1984 Kongregace pro nauku víry publikovala první menší prohlášení o teologii osvobození, kterou kritizuje. Potom vyšlo druhé prohlášení, které otevírá širší křesťanské perspektivy. Poněkud to zjednodušuji, ale je to otázka hermeneutiky té doby. Espinal byl nadšencem této marxistické analýzy i teologie, která ji používala. Tady má původ i dotyčné dílo. Také Espinalovy básně mají protestní ráz. Byl to jeho život, jeho smýšlení. Byl to zvláštní muž s mnoha lidskými talenty a bojoval v dobré víře. Touto hermeneutikou toto dílo chápu. Nebyla to pro mne urážka. Musel jsem však použít tuto hermeneutiku a říkám vám to, aby nedošlo k nedorozumění. Tento předmět si nyní vezu s sebou. Možná jste slyšeli, že prezident Morales mi udělil dvě vyznamenání. Nejvyšší státní vyznamenání a nový řád otce Espinala. Nikdy jsem ovšem žádný řád nepřijal, nesedí mi to. On mi jej však dal s velmi dobrou vůlí a ve snaze udělat mi radost. Říkal jsem si, že je to od bolivijského lidu. Přemýšlel jsem o tom a modlil se. Říkal jsem si, že pokud vyznamenání odvezu do Vatikánu, půjdou muzea a nikdo je už neuvidí. A proto jsem je nechal u Matky Boží v Copacabana, Matky Bolívie. Zůstanou v této mariánské svatyni. Ten kříž jsem si však odvezl s sebou.“

Problematika rodin a nadcházející synody

Římská korespondentka francouzského veřejnoprávního rozhlasu se vrátila k papežově homilii v ekvádorském Guayaquilu. Svatý otec v ní mluvil o příštím zasedání biskupské synody, na kterém má uzrát pravé duchovní rozlišování, aby se našla konkrétní řešení na obtíže dnešních rodin. A dále vyzval k modlitbě, aby „dokonce i to, co se nám jeví nečistým, pohoršuje nás či děsí, Bůh proměnil v zázrak. O jakých nečistých, děsivých a pohoršujících situacích je tady řeč, zněl dotaz.

Papež: „Také zde učiním výklad textu. Mluvil jsem o zázraku nového vína v Káni a řekl jsem, že džbány, které byly plné vody, sloužily k očišťování. To znamená, že každý člověk přicházející na slavnost se v nich očistil a zanechal tam duchovní špínu. Takový obřad purifikace se konal před vstupem do domu nebo do chrámu. Je to obřad, který se dnes pro nás opakuje v užití svěcené vody, které nám ze židovského obřadu zůstalo. Řekl jsem, že Ježíš vytváří to nejlepší víno z vody, plné špíny a toho nejhoršího. Ze všeobecného pohledu jsem měl na mysli toto vysvětlení: Rodina je v krizi, všichni to víme, stačí si přečíst výchozí dokument příští synody, Instrumentum laboris, které dobře znáte, protože už bylo prezentováno. Vztahoval jsem se všeobecně k tomu, co onen dokument popisuje, s prosbou, aby nás Pán od těchto krizí očistil. Byla to všeobecná poznámka, která nemířila k nějakému zvláštnímu bodu. Rodina je v krizi, kéž nás Pán očistí, kéž se zlepšíme, kéž jsou naše rodiny zralejší a lepší…Podrobný popis dané krize najdete v Instrumentum laboris příští synody, které bylo dokončeno a máte ho k dispozici.“

O papežově údajném zprostředkování dohody mezi USA a Kubou

Zástupce španělsky mluvících novinářů poukázal na úspěšnou mediaci mezi Kubou a Spojenými státy americkými. Zajímalo jej, zda se Svatý stolec ujme obdobného zprostředkování také v jiných ožehavých situacích latinskoamerického kontinentu, konkrétně ve Venezuele a Kolumbii. Připojil také osobní otázku: Kde bere papež tolik energie, nejenom při poslední cestě, ale za minulých dva a půl roku vůbec? „Chtěl byste se zeptat, jaké beru drogy?“, reagoval papež se smíchem…

Papež: „V procesu mezi Kubou a USA nešlo o zprostředkování. Bylo tu jisté přání, které došlo sluchu, a také z druhé strany tu byla určitá touha…Popravdě řečeno, takový byl stav v lednu minulého roku. Pak uběhly tři měsíce, kdy jsem se za věc jenom modlil, ale nebyl jsem rozhodnut v tom, co by se mohlo udělat s těmito dvěma zeměmi, které jsou ještě po více než padesáti letech v tomto stavu… Pán mne přivedl k myšlence na jednoho kardinála, který se tam vydal a mluvil na místě. Poté už jsem neměl žádné informace, až mi jednoho dne státní sekretář (který je tu s námi) řekl: Zítra budeme mít druhou schůzku s delegacemi obou stran. Jak to?, ptal jsem se. On přisvědčil, že tyto dvě delegace spolu mluví a konají…Vzhledem k tomu, že tam zmíněný kardinál jel sám, to nebylo zprostředkování, nýbrž dobrá vůle oněch dvou zemí. Je to jejich vlastní zásluha, my jsme přispěli jen nepatrně. V polovině prosince pak byl ohlášen výsledek jednání. To je tedy celý příběh a skutečně nic víc. V tuto chvíli mám starost o to, aby se nezastavil mírový proces v Kolumbii. Musím to vyslovit a přeju si, aby tento proces pokračoval. V tomto smyslu jsme stále a různými způsoby ochotni pomoci. Bylo by špatné, kdyby se kolumbijský mírový proces zastavil. Ve Venezuele tamní biskupská konference usiluje o dosažení částečného míru, ale také tam nejde o mediaci. V procesu Spojených států a Kuby zapůsobil Pán a pár náhodných události, poté se sám rozvinul. Totéž bych přál Kolumbii. Modlím se – a musíme se modlit – aby se tamní proces nezastavil, protože už trvá více než dvacet pět let. A kolik tam bylo za tu dobu mrtvých! Slyšel jsem, že miliony. K Venezuele nemám co dodat. Ach ano, ještě ta droga. No, pomáhá mi maté, ale koku jsem neochutnal. To je jasné, ne? (dodává s úsměvem).“

Papež se málo obrací ke střední společenské třídě?

Zástupce německé zpravodajské katolické agentury kna shrnul poselství poslední papežské cesty, která se někdy velice přísně obracela k bohatým a mocným a naopak velice silně oslovovala chudé lidi. Podle jeho názoru však chybělo poselství pro střední třídu – tedy lidi, kteří pracují, platí daně, zkrátka žijí normálním životem. Proč je v magisteriu Svatého otce tak málo poselství pro střední třídu. A co by asi tato poselství obsahovala? - ptal se německý novinář.

Papež: „Mnohokrát děkuji, to jste mne hezky opravil, děkuji! Máte pravdu, je to můj omyl a musím se nad tím zamyslet. Učiním pár poznámek, ale nikoli proto, abych se ospravedlňoval. Máte pravdu, musím o tom trochu popřemýšlet. Svět se vyhrotil do dvou protikladů. Střední třída je stále menší, zatímco polarizace mezi bohatými a chudými je veliká. Možná mne právě tato skutečnost vedla k tomu, že jsem na střední třídu nebral ohled. Když mluvím o světě – nikoli o několika zemích, kterým se daří dobře, ale o světě všeobecně – je polarizace viditelná a počet chudých lidí je vysoký. Proč mluvím o chudých? Protože chudí lidé jsou středem evangelia. Když mluvím o chudobě, byť je daná sociologicky, vždy vycházím z evangelia. O střední třídě jsem pronesl pár slov, ale tak mimochodem. Ovšem prostí, běžní lidé, kupříkladu dělník – to je velká hodnota. Myslím ale, že jste vyslovil něco, co musím udělat a prohloubit v tomto smyslu magisterium. Děkuji vám za pomoc!“

O zadluženosti všech zemí a zářijové cestě do USA a na Kubu

Jak prohlásila zpravodajka italské televize, papež v Latinské Americe naléhal na integraci, sociální inkluzi a vyslovil se proti skartační mentalitě. Při setkání se sociálními hnutími také podpořil projekty, které se ubírají tímto směrem. Budou tato témata na jednacím stole také v Organizaci spojených národů a v Bílém domě během příští apoštolské cesty, ptala se. A dále: Myslel už papež na cestu do Spojených států, když mluvil o zmíněných tématech?

Papež: „Ne, myslel jsem pouze na tuto konkrétní cestu a na svět obecně. V tuto chvíli mají všechny země světa obrovský dluh. Existují jedna nebo dvě země, které tento dluh koupily. Je to světový problém. Na cestu do Spojených států amerických jsem ale nijak zvlášť nemyslel!

Následující otázku kladla právě reportérka ze Spojených států amerických, která pracuje pro největší zpravodajský kanál Fox News. Také ona věnovala pozornost příští severoamerické cestě, kterou papež zahájí na Kubě. Neměla by si nyní Kuba polepšit pověst, co se týče dodržování lidských práv? A hrozí Kubě, že něco ztratí, když nyní navázala nový vztah s nejmocnější zemí světa?, tázala se.

Papež: „Lidská práva platí pro všechny a podle obecného mínění se nedodržují snad v jedné, možná ve dvou zemích. Řekl bych, že se lidská práva nedodržují v mnoha zemích světa! A dále: co ztratí Kuba a co Spojené státy? Obě dvě země na něčem vydělají a něco ztratí, protože při vyjednávání už je to tak. Je ale jisté, že obě dvě získají mír, setkání, přátelství a spolupráci, což je zisk. Neumím si představit, co ztratí, budou to jistě konkrétní položky, ale dohoda je vždy ztrátová i zisková. Když se ale ještě vrátíme k lidským právům a svobodě vyznání, pomyslete, že jsou na světě země, včetně evropských, kde z různých důvodů nejsou povolena náboženská gesta. Náboženská svoboda není na celém světě respektována a v mnoha zemích se nedodržuje.“

O papežově preferenci tzv. lidových hnutí

Francouzská katolická novinářka papeže označila za nového světového leadera alternativní politiky. Chtěla vědět, proč se František tolik zaměřuje na tzv. lidová hnutí a méně na podnikatelský sektor. Myslí papež, že ho bude církev následovat v těchto vstřícných krocích vůči hnutím, která jsou velmi světského rázu?

Papež: „Děkuji! Svět lidových hnutí je veliká realita, která existuje v celém světě. Co jsem udělal já? Poskytl jsem jim sociální nauku církve, tedy totéž, co dělám s podnikateli. Církev má svou sociální nauku a pokud si přečtete poměrně obsáhlou promluvu k lidovým hnutím, je to shrnutí sociální nauky církve, avšak přenesené do jejich situace. Je to ovšem stále sociální nauka církve. Vše, co jsem vyslovil, patří do této nauky. Když mám mluvit k podnikatelskému sektoru, dělám totéž – tedy říkám to, co sociální nauka církve vyslovila o podnikatelích. Kupříkladu v encyklice Laudato si´ se jedna část věnuje obecnému dobru a také sociálnímu dluhu soukromého vlastnictví. Ubírá se tedy tímto směrem, ale stále je to jen aplikace sociální nauky církve.“

Myslíte si, že vás církev bude následovat? - opakovala novinářka.

Papež: „Já zde následuji církev, protože jednoduše tomuto hnutí hlásám sociální nauku církve. Není to ruka podaná nepříteli, ani politický fakt. Je to katecheze a byl bych rád, aby to bylo zřejmé. Děkuji.“

Následující otázka se zabývala stejným tématem. Neobává se papež, že vlády, mocenské skupiny a hnutí budou jeho promluvami manipulovat?

Papež: „Trochu zopakuji,co jsem říkal na začátku. Každé slovo, každou větu nějaké promluvy lze používat účelově. Ptal se mne na to ekvádorský novinář. Stejnou větu tam někteří chápali jako provládní a jiní jako protivládní. Proto jsem si dovolil zmínit hermeneutiku. Manipulace byly vždycky. Někdy přicházejí zprávy, které vytrhávají z kontextu. Ano, nemám strach. To říkám jasně. Dávejte však pozor na kontext. Pokud udělám chybu, žádám s trochou zahanbení o prominutí a pokračuji.“

Stejná novinářka pokračovala otázkou, co si papež myslí o tzv. selfie, tedy fotografiích, které si mládež, děti a kolegové pořizují během mše?

Papež: „Je to jiná kultura. Cítím se jako pradědeček. Dnes při loučení mne jeden policista, asi čtyřicetiletý, požádal, zda si může udělat selfie. Řekl jsem mu s úsměvem: »Ty jsi teenager« – Ano. Je to jiná kultura. Respektuji to.“

O významu latinskoamerické církve pro všeobecnou církev a svět; otázka početných rodin

Poslední otázku položil italský novinář z deníku Vatican Insider (Andrea Tornielli): „Svatý otče, jaké souhrnné poselství jste dal latinskoamerické církvi v těchto dnech? A jakou roli může mít latinskoamerická církev jako znamení ve světě?

Papež: „Latinskoamerická církev má velké bohatství. Je mladou církví a to je důležité. Mladá církev, která má svoji svěžest, včetně určitých neformálností. A také bohatou teologii, teologické bádání. Chtěl jsem povzbudit tuto mladou církev a věřím, že tato církev nám může mnohé dát. Řeknu jednu věc, která mne upoutala. Ve všech třech zemích, ve všech třech, byli podél ulic tatínci, maminky a děti. Ukazovali svoje děti. Nikdy jsem neviděl tolik dětí. Tento lid – a církev také – je poučením pro nás v Evropě, kde nás trochu zneklidňuje pokles porodnosti a také nedostatek politiky, která by pomáhala početnějším rodinám. Myslím na Francii, která má pěknou politiku pomáhající početnějším rodinám a má ukazatel přírůstku činící – myslím – více než dvě, zatímco v jiných zemích se blíží nule. Myslím, že v Albánii 45% a v Paraguay více než 70% populace tvoří lidé mladší 40 let. Bohatství tohoto lidu a této církve je tedy v tom, že je živá. Je to bohatství, církev života. To je důležité. Myslím, že bychom se z toho měli poučit a napravit se, protože jinak, když nebudou děti… To mne na odpisování zaráží hodně, totiž to, že se odepisují děti, staří a nedostatkem práce jsou odepisováni mladí lidé. Proto nám nové národy, mladé národy dodávají sílu. Pokud jde o církev, myslím, že tato mladá církev, která má mnohé problémy, je poselstvím a říká nám, abychom neměli strach z mládí a svěžesti církve. Může být církví také trochu méně disciplinovanou, ale časem se ukázní a dá nám mnoho dobrého.“

Z deníku L´Osservatore Romano 15. července 2015
přeložili Jana Gruberová a Milan Glaser

Česká sekce RV

Copyright © 2003-2024 česká sekce Vatikánského rozhlasu. Všechna práva vyhrazena. Adresa redakce: ceco@spc.va.