2.4.2015 

Homilie papeže Františka při mši se svěcením olejů, baz. sv. Petra

„Pevně ho drží má ruka, i mé rámě ho posiluje“ (Žl 88,22). Tak smýšlí Pán, když říká: „Nalezl jsem Davida, svého služebníka, pomazal jsem ho svým svatým olejem“ (v.21). Tak smýšlí náš Otec pokaždé, když „najde“ kněze. A dodává: „Má věrnost a láska ho budou provázet, ve jménu mém zmohutní jeho síla... On mě bude vzývat: Ty jsi můj Otec, můj Bůh a skála mé spásy“ (v. 25.27).

Krásné je vstoupit spolu se Žalmistou do této samomluvy našeho Boha. Mluví o nás, svých kněžích, ale ve skutečnosti to není samomluva, nemluví k sobě. Otec mluví k Ježíši: „Tvoji přátelé, ti, kteří tě milují, mi budou moci říkat: „Ty jsi můj Otec“ (srov. Jan 14,21). Pán přemýšlí a stará se o to, jak nám pomoci, protože ví, že udělovat pomazání věřícímu lidu není snadné. Je to tvrdý úkol, který nás vyčerpává a unavuje. Zakoušíme to ve všech formách, počínaje obvyklou únavou z denní apoštolské práce přes onemocnění a smrt, až po oběť mučednictví.

Únava kněží! Víte, kolikrát jen myslím na vaši únavu? Přemýšlím a často se modlím, zvláště když jsem unaven i já. Modlím se za vás, kteří pracujete v Božím lidu, jenž vám byl svěřen; mnozí z vás jsou na dosti opuštěných a nebezpečných místech. Naše únava, drazí kněží, je jako vůně kadidla, která tiše stoupá k nebi (srov. Žl 140, 2; Zj 8,3-4). Naše únava jde přímo k srdci Otce.

Buďte si jisti, že Matka Boží vnímá tuto únavu a dává ihned vědět Pánu. Jako Matka umí chápat, kdy jsou její synové unaveni a nemyslí na nic jiného. „Buď vítán! Odpočiň si, můj synu. Potom si promluvíme... Copak nejsem já tvojí matkou?“ – říká nám vždycky, když k Ní přistoupíme (srov. Evangelii gaudium, 286). A svému Synu řekne jako v Káni Galilejské: „Už nemají víno“ (Jan 2,3).

Stává se také, že když cítíme tíži pastorační práce, může přijít pokušení odpočívat jakkoliv, jako by odpočinek nebyl věcí Boží. Neupadněme do tohoto pokušení. Cenná je naše námaha v očích Ježíše, který nás přijímá a pozvedá: „Pojďte ke mně všichni, kdo se lopotíte a jste obtíženi, a já vás občerstvím“ (Mt 11,28). Ten kdo ví, že, ač k smrti vysílen, může padnout v adoraci a říci: „Pro dnešek již stačí, Pane,“ a kapitulovat před Otcem; ví také, že se nehroutí, ale obnovuje, protože Pán, který pomazal olejem radosti věřící Boží lid, pomaže i jeho: „dá věnec místo popela, olej radosti místo smutku, šat jásotu místo malomyslnosti“ (Iz61,3).

Mějme na paměti, že klíč ke kněžské plodnosti spočívá v tom, jak odpočíváme, a v tom, jak vnímáme, že Pán nakládá s naší únavou. Jak těžké je naučit se odpočívat! Je tu ve hře naše důvěra a vědomí toho, že i my jsme ovce a potřebujeme pastýře, který by nám pomohl. Může nám v tom pomoci pár otázek.

Umím odpočívat přijímáním lásky, nezištnosti a veškerých sympatií, které mi prokazuje věřící Boží lid? Anebo po pastorační práci hledám rafinovanější odpočinek, ne takový, jaký mají chudí, ale takový, jaký nabízí konzumní společnost? Je mi Duch svatý opravdu „milým zotavením“, anebo pouze Tím, kdo mi dává práci? Umím požádat o pomoc nějakého moudrého kněze? Umím si odpočinout od sebe samého, od svých vlastních požadavků, od svého sebezalíbení, od své sebevztažnosti? Umím konverzovat s Ježíšem, Otcem, s Pannou Marií a svatým Josefem, se svými svatými přímluvci a ochránci, abych spočinul v jejich požadavcích, které netlačí a netíží, a v jejich zalíbení, protože oni se zajímají jen o větší slávu Boží? Umím si odpočinout pod Pánovou ochranou od svých nepřátel? Argumentuji a chodím od sebe k sobě, přemítaje dokola o své sebeobraně, anebo se svěřuji Duchu svatému, který mne pokaždé zvlášť učí tomu, co říci? Znepokojuji se a starám se přespříliš, anebo jako Pavel docházím odpočinku: „Vím, komu jsem uvěřil“ (2 Tim 1,12)?

Revidujme chvíli a krátce kněžské závazky, které podává dnešní liturgie: nést chudým radostnou zvěst, vyhlašovat zajatým propuštění a slepým navrácením zraku, propouštět zdeptané na svobodu a vyhlašovat milostivé léto Páně. Izaiáš mluví také o obvazování těch, jimž puká srdce, a potěšování všech soužených.

To nejsou úkoly snadné, nejsou to vnějškové úkoly, jako například manuální činnost: stavba nového farního sálu nebo příprava fotbalového hřiště pro mládež z oratoře...; závazky, o kterých mluví Ježíš, v sobě zahrnují naši schopnost soucitu, jsou to závazky, ve kterých je naše srdce pohnuto a dojato. Radujeme se spolu se snoubenci, kteří se berou; smějeme se s dítětem, které nesou ke křtu; provázíme mladé, kteří se připravují na manželství a na rodinu; cítíme bolest s těmi, kdo na nemocničním lůžku přijímají pomazání; pláčeme s těmi, kdo pohřbívají svého drahého... Je tolik emocí, tolik sympatií, které, máme-li otevřené srdce, působí pastýřovu srdci únavu. Pro nás kněze nejsou příběhy našeho lidu zpravodajstvím. My svoje lidi známe, můžeme uhádnout, co jim leží na srdci, i to naše je v soucitu s nimi rozcupováno a roztrháno na tisíc kousků, je dojato a dokonce se zdá, že jej lid pojídá: vezměte a jezte. To jsou slova, která si Ježíšův kněz neustále šeptá, když se stará o svůj věřící lid: vezměte a jezte, vezměte a pijte... A tak se náš kněžský život rozdává službou a blízkostí věřícímu Božímu lidu. To vždycky a neustále unavuje.

Chtěl bych se nyní s vám podělit o několik způsobů únavy, o nichž jsem rozjímal. Existuje únava, kterou můžeme nazvat „únavou ze zástupů, únavou z lidu“. Pro Pána i pro nás – jak říká evangelium – je to vysílení, ale je to dobrá únava, plná užitku a radosti. Lid, který Jej následoval, rodiny, které Mu přinášely svoje děti, aby jim požehnal, ti kteří byli uzdraveni, kteří přicházeli se svými přáteli, mladí, které onen rabín nadchnul... neponechávali ani čas k jídlu. Pána však neomrzelo s lidmi přebývat. Naopak: připadalo mu, že mu dodávají sílu (srov. Evangelii gaudium, 11). Tato únava uprostřed naší činnosti je zpravidla milost, kterou má každý z nás kněží na dosah (srov. ibid. 279). Jak je to krásné: lid má rád svoje pastýře, touží po nich a potřebuje je! Věřící lid nás nenechává bez přímého závazku, pokud se někdo neschová na úřadě anebo nejezdí po městě vozem se zatemněnými skly. Taková únava je dobrá a zdravá. Je to únava kněze, který je cítit ovcemi..., ale usmívá se jako tatínek, který hledí na své děti a vnuky. Nemá co do činění s těmi, kteří se vyznají v drahých voňavkách a prohlížejí si tě zdálky a z výšky (srov. ibid. 97). Jsme přátelé Ženicha a v tom je naše radost. Pokud Ježíš pase stádce mezi námi, nemůžeme být pastýři s kyselou tváří, zbědovaní, a už vůbec ne, což je nejhorší, pastýři znuděnými. Pach ovcí a úsměv otců... Unavení, ale s radostí toho, kdo slyší svého Pána, jak říká: „Pojďte požehnaní mého Otce“ (Mt 25,34).

Existuje také jiná únava, kterou můžeme nazvat „únavou z nepřátel“. Démon a jeho stoupenci nespí a vzhledem k tomu, že jejich uši nesnášejí Boží Slovo, neúnavně pracují, aby Jej umlčeli anebo zmátli. Tady je únava z obrany před nimi nejvíce svízelnou. Jde nejenom o to prokazovat dobro s veškerou námahou, kterou to obnáší, ale je zapotřebí bránit před zlem stádce i sebe (srov. Evangelii gaudium, 83). Zlý je úskočnější než my a je schopný zdemolovat v jediném okamžiku to, co jsme trpělivě budovali dlouhý čas. Tady je třeba prosit o milost učit se neutralizovat zlo – to je důležitý zvyk, učit se neutralizovat zlo – nevytrhávat koukol, nenamlouvat si, že musíme jako nadlidé bránit to, co má bránit jedině Pán. To všechno pomáhá k tomu, abychom nenechávali klesnout paže pod tíží špatnosti, před výsměchem ničemníků. Pánovo slovo pro tyto situace zní: „Buďte dobré mysli. Já jsem přemohl svět!“ (Jan 16,33). Toto slovo nám dodává sílu!

A nakonec, skutečně nakonec, aby vás tato homilie neunavila, je tady „únava z nás samotných“ (srov. Evangelii gaudium, 277). Ta je asi nejvíce nebezpečná. První dvě totiž vyplývají z toho, že jsme vydáni všanc, vycházíme ze sebe, abychom pomazávali a namáhali se (jsme těmi, kdo se starají). Tato únava se však více vztahuje sama k sobě. Je to zklamání ze sebe, ale není nahlíženo zpříma s poklidnou radostí toho, kdo zjišťuje, že je hříšník a potřebuje odpuštění. Takový prosí o pomoc a ubírá se dál. Jde o únavu, která skýtá „ochotu i neochotu“ vložit se do všeho, ale pak si stýská po česneku a cibuli v Egyptě; je to zahrávání si s klamnou představou být něčím jiným. Tuto únavu rád nazývám „koketování s duchovním zesvětštěním“. Jsme-li o samotě, povšimneme si, že mnohé životní sektory jsou prostoupeny tímto zesvětštěním a máme dojem, že jej nemůže očistit žádné obmytí. Tady může jít o špatnou únavu. Slova z Apokalypsy nám ukazují příčinu této únavy: „Máš trpělivost a vydržel jsi mnoho pro mé jméno a neochabl jsi. Ale mám proti tobě, že jsi upustil od své první lásky“ (Zj 2,3-4). Jedině láska dává odpočinek. Co není milováno, unavuje špatně, a dlouhodobě unavuje ze všeho nejhůře.

Nejhlubší a nejvíce tajemný obraz toho, jak Pán zachází s naší pastorační únavou, ukazuje scéna mytí nohou: „A protože miloval svoje... projevil jim lásku až do krajnosti“ (Jan 13,1). Rád tuto scénu kontempluji jako omývané následování. Pán očišťuje samotné následování. „Zaplétá se“ s námi (Evangelii gaudium, 24), bere na sebe očistu z každé poskvrny, světského a mazlavého smogu, který na nás ulpěl během cesty, po které jsme šli v Jeho jménu.

Víme, že na nohách lze vidět, jak je na tom celé tělo. Ve způsobu, jak následujeme Pána, se vyjevuje, jak je na tom naše srdce. Boláky na nohou, vykloubeniny a únava jsou znamením toho, jak jsme jej následovali, jakými cestami jsme se ubírali při hledání Jeho ztracených ovcí ve snaze vést stádce na svěží pastviny a ke klidným vodám (srov. ibid., 270). Pán nás omývá a očišťuje ze všeho toho, co se nakupilo na našich nohou při Jeho následování. To je posvátné. Nedovolí, aby skvrny zůstaly. Jako válečná zranění je líbá a smývá tak pracovní špínu.

Následování Ježíše je omyto samotným Pánem, abychom se cítili oprávněni být „radostní“, „plní“, „beze strachu a viny“, a tak abychom měli odvahu vykročit a jít „až na konec země, na všechny periferie“ a nést tuto dobrou zvěst těm nejopuštěnějším s vědomím, že „On je s námi po všechny dny, až do skonání světa“. A prosím, žádejme o milost učit se únavě, avšak dobré únavě!

Přeložil Milan Glaser

Česká sekce RV

Copyright © 2003-2024 česká sekce Vatikánského rozhlasu. Všechna práva vyhrazena. Adresa redakce: ceco@spc.va.