31.12.2014
Homilie při nešporách posledního dne roku, baz. sv. Petra
Boží slovo nám dnes zvláštním způsobem ukazuje význam času a dává nám pochopit, že čas není realitou, která je Bohu cizí, jednoduše proto, že Bůh se chtěl zjevit a spasit nás v dějinách, v čase. Význam času, časovost je atmosférou Božího zjevení, tedy vyjevení mystéria Boha a Jeho konkrétní lásky. Čas je totiž poslem Božím, jak říkal sv. Petr Faber.
Dnešní liturgie nám připomíná slova apoštola Jana: „Děti, poslední hodina je tu!“ (1 Jan 2,18). Je to ona „plnost času“, o které mluví sv. Pavel (Gal 4,4). Dnešní den nám tedy ukazuje, jak čas, kterého se takříkajíc „dotknul“ Kristus, Syn Boží a Mariin, obdržel nový a překvapivý smysl. Stal se „časem spásy“, tedy definitivním časem spásy a milosti.
To všechno nás vede k zamyšlení nad smyslem života, nad cílem naší pouti. Byl začátek a bude konec, „čas k narození i čas k umírání“ (Kaz 3,2). Touto pravdou, která je tak jednoduchá a zásadní a zároveň přehlížená a opomíjená, nás svatá matka církev učí uzavírat rok i naše dny zpytováním svědomí, ve kterém probíráme, co se stalo, děkujeme Pánu za každé dobro, kterého se nám dostalo a které jsme mohli prokázat, a současně znovu promýšlíme svá opominutí a naše hříchy. Děkovat a žádat o odpuštění.
Právě to děláme také dnes na závěr roku. Chválíme Pána hymnem Te Deum a současně Jej prosíme o odpuštění. Postoj vděčnosti nás nabádá k pokoře a k uznání a přijetí Pánových darů.
Apoštol Pavel ve čtení těchto prvních nešpor shrnuje zásadní motiv našeho díkuvzdání Bohu. On nás učinil svými dětmi, adoptoval nás za své děti. Tento nezasloužený dar nás naplňuje vděčností vrcholící v úžasu! Někdo by mohl říci: „Copak nejsme Jeho děti už jen tím, že jsme lidmi?“ Zajisté ano, protože Bůh je Otec každého člověka, který přichází na svět. Nesmí se však zapomínat, že jsme se od Něho vzdálili v důsledku prvotního hříchu, který nás od našeho Otce odloučil a náš synovský vztah byl hluboce raněn. Proto Bůh poslal svého Syna, aby nás vykoupil za cenu Svojí krve. A existuje-li vykoupení, pak proto, že existuje otroctví. Byli jsme děti, ale stali jsme se otroky, protože jsme následovali hlas Zlého. Z tohoto bytostného otroctví nás nevysvobodí nikdo jiný než Ježíš, který přijal naše tělo z Panny Marie a zemřel na kříži, aby nás osvobodil, vysvobodil z otroctví hříchu a vrátil nám ztracené synovství.
Dnešní liturgie nám také připomíná, že „na počátku bylo Slovo… Slovo se stalo tělem“ a proto sv. Irenej říká: „Vždyť to je důvod, proč se Slovo stalo člověkem a Boží syn synem člověka: aby se člověk stal Božím Synem tím, že vstoupí do společenství se Slovem a dostane tak božské synovství“ (Adversus haereses, 3,19,1, in KKC, 460).
Tentýž dar, za který děkujeme, je také důvodem ke zpytování svědomí, revize osobního a komunitního života, tedy otázek: Jaký je náš životní styl? Žijeme jako synové, nebo jako otroci? Žijeme jako osoby pokřtěné v Kristu, pomazané Duchem, vykoupené a svobodné, anebo žijeme podle mondénní a zkažené logiky, a děláme to, co nám ďábel podsouvá jako náš zájem? Na naší existenciální pouti existuje vždy tendence odolávat osvobození. Máme strach ze svobody a paradoxně - více či méně vědomě - dáváme přednost otroctví. Svoboda nás děsí, protože před nás staví čas a naši zodpovědnost dobře tento čas prožívat. Otroctví naopak redukuje čas na jedinou „chvíli“, a tak se cítíme bezpečněji. Otroctví nás vede k prožívání okamžiků vyvázaných z jejich minulosti a z naší budoucnosti. Jinými slovy: otroctví nám brání v tom, abychom skutečně a plně prožívali přítomnost, protože ji vyprazdňuje z její minulosti a uzavírá ji před budoucností, před věčností. Otroctví nám vnucuje víru, že není možné snít, létat, doufat.
Před několika dny jeden velký italský umělec (Roberto Benigni – pozn. překl.) prohlásil, že pro Pána bylo jednodušší vyvést Izraelity z Egypta, než vyjmout Egypt ze srdcí Izraelitů. Byli sice materiálně vysvobozeni z otroctví, ale během pochodu pouští se všemi jeho obtížemi a hladem se jim začalo stýskat po Egyptě, kde, jak vzpomínali, „jedli cibuli a česnek“ (Nm 11,5). Zapomínali ale, že je jedli u stolu otroctví. V našem srdci hnízdí stesk po otroctví, protože ten skýtá zdánlivě větší jistotu než svoboda, která je riskantnější. Jak se nám líbí, když nás zavírá do klece tolik ohňostrojů, které jsou napovrch krásné, ale ve skutečnosti trvají pouhých několik okamžiků! Takové je kouzlo okamžiku a jeho království.
Na tomto zpytování svědomí pro nás, křesťany, závisí také kvalita naší činnosti, našeho života a přítomnosti ve městě, naší služby obecnému dobru, účasti ve veřejných a církevních institucích.
Z tohoto důvodu a protože jsem římský biskup bych se chtěl pozastavit u našeho života v Římě, který je velkým darem, který s sebou nese pobyt ve věčném městě a pro křesťana znamená především patřičnost k církvi založené na svědectví a mučednictví svatých apoštolů Petra a Pavla. A za to také děkujeme Pánu. Současně však představuje velkou odpovědnost. A Ježíš řekl: „Kdo mnoho dostal, od toho se mnoho očekává“ (Lk 12,48). Ptejme se tedy: jsme v tomto městě, v tomto církevním společenství svobodní, jsme svobodní anebo otroci, jsme solí a světlem? Jsme kvasem? Anebo jsme vyhaslí, mdlí, nevraživí, nedůvěřiví, bezvýznamní a zmožení? Nedávno vyjevené korupční kauzy zajisté vyžadují seriózní a uvědomělou konverzi srdcí, aby se mohl obnovit duchovní a mravní život, jakož snaha vytvářet spravedlivější a solidárnější život, kde se chudí, slabí a odsouvaní na okraj stanou středem našich starostí a našeho každodenního jednání. Je zapotřebí velkého a každodenního postoje křesťanské svobody, abychom se odvážili v našem městě hlásat, že je nutné bránit chudé a nikoli bránit se před chudými a že je nutno sloužit slabým nikoli si jimi posloužit!
Nauka jednoho prostého římského jáhna nám v tom může pomoci. Když požadovali na svatém Vavřinci, aby ukázal a předložil poklady církve, nechal přivést pár chudých. Je-li v nějakém městě věnována chudým a slabým péče, jsou opatrováni a ve společnosti podporováni, stávají se pokladem církve a pokladem ve společnosti. Pokud však společnost chudé ignoruje, pronásleduje a kriminalizuje, nutí je k „mafijnímu spolčování“, potom taková společnost chudne a stává se bědnou, ztrácí svobodu a preferuje „česnek a cibuli“ otroctví, otroctví svého egoismu, otroctví své zbabělosti; taková společnost přestává být křesťanskou.
Drazí bratři a sestry, závěr roku znamená vrátit se k tvrzení, že existuje „poslední hodina“ a že existuje „plnost časů“. Když uzavíráme tento rok, děkujeme a prosíme o odpuštění, prospěje nám, budeme-li prosit o milost kráčet ve svobodě. Pouze v této milosti budeme moci napravit mnohé škody a bránit se stesku po otroctví.
Svatá Panna, svatá Matka Boží, která je přímo v srdci Božího chrámu, když se Slovo – které bylo na počátku – stalo jedním z nás v čase; Ona, která dala světu Spasitele, kéž nám pomáhá, abychom Jej přijali s otevřeným srdcem, abychom byli opravdu svobodní a také tak žili, jako děti Boží. Ať se tak stane.
Přeložila Jana Gruberová a Milan Glaser
Česká sekce RV
Copyright © 2003-2024 česká sekce Vatikánského rozhlasu. Všechna práva vyhrazena. Adresa redakce: ceco@spc.va.