Rádio Vaticana

Ordo ab chao

3.8.2014

Při pohledu na dnešní svět snadno člověk nabývá dojmu, že se spíše hrouží do chaosu nežli z něj povstává. Týká se to událostí, informací i myšlenek, jak se na člověka valí z médií.
Vnucuje se otázka, čeho jsou média vlastně médii?
Roste informovanost, ale zároveň jako by se stále více zužoval prostor lidského setkávání. Každý názor vzbuzuje prudký nesouhlas už jen tím, že je vyjádřen, ale všichni zastánci jakéhokoli názoru jsou přesvědčeni, že mají právo vyjádřit ten svůj. Emoce se vzdouvají sem a tam, ale nejsou konstruktivní. Komunisté proti fašistům, antikomunisté proti antifašistům, levičáci proti pravičákům, centristé proti extremistům. Virtuálním prostorem létají abstrakta, jejichž srozumitelnost je stále menší, ale jejich emotivní potenciál roste. Nejenom nezastarávají, ale vznikají stále nová. Stále více slov se stává roznětkou nonverbální agresivity. V médiích defilují politici, příslušníci, voliči, separatisté, konzumenti, zaměstnanci, uživatelé, sportovci, herci, důchodci, imigranti, islamisté, bankéři, teroristé a bezpočet dalších označení, jenom lidé tam chybějí. Člověk se stává jenom abstraktním pojmem.

Světové dění je líčeno působivě, aby zaujalo a každý se mohl cítit jeho účastníkem. Dokonce si na něj může vytvořit vlastní názor. Podstata tohoto dění však může zůstat nedotčena. Důležité je, aby účast byla niterná, zahrnovala všechny lidi a všichni chápali sami sebe jen skrze mediální zrcadlo.

Světové války rozdmýchané ideologickou indoktrinací a finančními machinacemi v minulém století jsou příležitostí ke globální duchovní obnově, jejíž součástí musí být také zjištění, že vládcem tohoto světa je – nikoli abstraktní - ďábel, který je v posledním tažení ke zvrhlému sekularizovanému mesiášství. Je to čistě pozemská vize mesiášského království, jak je známa z evangelií.

Nepřipomíná snad fanatické plození zákonů politickými institucemi onen typický rys pokrytectví demaskovaného evangeliem? Neprošlo v dějinách také farizejství důkladnou sekularizací? Copak není dostatečně zřejmé, že přehršel zákonů, v nichž se nevyznají ani zákonodárci, působí nesnáze poctivým lidem, ale delikventům život usnadňuje? Dezintegrace lidské společnosti záplavou zbytečných a absencí potřebných zákonů dosahuje svého vrcholu.

A co říci o Ježíšově vyhnání směnárníků a obchodníků z chrámu? Je to jediný skutek, při kterém Ježíš sáhl k násilí, třebaže ze symbolických důvodů. Směnárníci, za nimiž stáli chrámoví představitelé, razili, jak známo, své vlastní mince, platné jenom v chrámu pro nákup zvířecích obětí. Vymysleli tak skvělý způsob, jak v dobrém kurzu zpeněžit víru těch, kteří přicházeli do chrámu klanět se Hospodinu.

Dnes je takovým chrámem celý svět a vize mesiášského království zbudovaného pouze lidskými silami je demokratická víra, která se točí kolem idolatrie peněz obestírané chaosem.

Latinský termín ordo ab chao, který je poněkud nejasný, se překládá jako „řád (vystupující) z chaosu“. Nevyjadřuje však jen nevinnou spekulaci, ale metafyzický postoj k realitě. Vyjadřuje akční program okultního spolčení, které neusiluje o přirozený řád, jak by se mohlo, ba dokonce mělo zdát tomu, kdo nepatří k jeho členům; neoznačuje domněle samovolnou evoluci směrem od chaosu k přirozenému řádu, nýbrž pravý opak. Je projevem duchovního vyšinutí, které věří, že rozvrat přirozeného řádu bytí stvořeného Bohem odebere Bohu Stvořiteli vládu nad světem.

To je smysl chaosu, který na různých úrovních existence vyvolávají a vytvářejí ti, kteří jsou do něho - obrazně řečeno - „zasvěceni“, způsobem odporujícím tomu biblickému, a kteří mají „říši tmy v tomto světě“, jak říká sv. Pavel (Ef 6,12). Říše tmy ovšem není žádný konkrétní stát či monarchie nebo republika. Je to říše utajovaných, ale konkrétních transversálních konexí a úmyslů těch, kdo odmítli lásku k pravdě.

Různé stupně onoho zvráceného „zasvěcení“ skýtají v rámci této říše jednotlivcům ve světě určitou moc, ale jejím svrchovaným a nesmlouvavým věřitelem je původce lži demaskovaný a přemožený Kristem na Golgotě. Moc této vražedné lži, kterou na konci dějin Kristus svým návratem globálně, úplně a navždy odstraní, přesahuje člověka, tedy jedince i všechny lidi dohromady, avšak nikoli Boha. Stvoření mezitím pod vedením Božím spěje ke svému dovršení, třebaže lidstvo je nuceno nést zároveň také důsledky akceptace oné vražedné lži, tedy prvotního hříchu stojícího na počátku dějin. Sjednocovací proces lidstva započatý stvořením a inspirovaný Bohem pokračuje. Nemůže se však vyhnout kříži, protože jenom skrze něj se člověku dostává spásy a bude v jakési globální podobě předcházet také veřejnému zjevení slávy Ježíše Krista na konci dějin, jak prorokuje evangelium.

Milan Glaser