28.7.2014 

Papež František v letničním sboru, Caserta

Dobrý den, bratři a sestry,

Můj bratr, pastor Giovanni, mluvil nejprve o centru našeho života, totiž o přebývání v Ježíšově přítomnosti. A potom hovořil o putování v Ježíšově přítomnosti. A to bylo první přikázání, které dal Bůh svému lidu, našemu otci Abrahamovi: „Jdi, choď v mé přítomnosti a buď bezúhonný.“ Potom lid putoval: někdy v Pánově přítomnosti, častokrát ne. Vybral si idoly, bůžky... Pán je však trpělivý. Má trpělivost s putujícím lidem. Nechápu křesťana, který nehnutě stojí. Nechápu křesťana, který neputuje! Křesťan musí jít! Jsou křesťané, kteří jdou, ale nikoli v Ježíšově přítomnosti. Za tyto bratry je třeba se modlit. Také za nás, když neputujeme v Ježíšově přítomnosti, protože všichni jsme hříšníky. Není-li někdo hříšník, ať zvedne ruku... Chodit v Ježíšově přítomnosti.

Nehybní křesťané škodí, protože ten, kdo je nehybný a nejde, zkazí se. Jako stojatá voda, která se zkazí, protože neteče. Jsou křesťané, kteří směšují chůzi a bloumání. Nejsou „poutníky“, ale bloudí a bloumají v životě sem a tam. Jsou v labyrintu a toulají se tam. Chybí jim odhodlání, smělost vykročit vpřed, chybí jim naděje. Křesťané bez naděje v životě bloudí, nejsou schopni jít vpřed. Jistotu máme jedině, když jdeme v přítomnosti Pána Ježíše. On nás osvěcuje, On nám dává svého Ducha, abychom kráčeli správně.

Myslím na Abrahamova vnuka Jakuba. Poklidně si žil se svými syny, ale najednou nastal hlad a on řekl svým 11 synům, z nichž 10 se provinilo na vlastním bratru, jehož prodali do otroctví: „Jděte do Egypta a tam nakupte jídlo, protože my máme peníze, ale nemáme jídlo. Vezměte peníze a jděte nakoupit jídlo tam, kde říkají, že je.“ Dali se tedy na cestu a místo jídla našli svého bratra. To je krásné. Když se jde v Boží přítomnosti, vzniká bratrství. Avšak zastavíme-li se a hledíme příliš jedni na druhé, začíná jiná cesta...špatná. Začínají se vést řeči: „Copak ty nevíš?“; „Ne, já tě neznám. Jsem odtud či odtamtud“; „já jsem Pavlův“, „já Apollův“, „já Petrův“. A tak v církvi již od prvopočátku dochází k rozdělení. A Duch svatý není tím, kdo působí rozdělení! Rozdělení působí Závistivec, král závisti, rozsévač koukolu, satan. Ten se vměšuje do komunit a působí vždycky rozdělení. Od prvního okamžiku existovalo v křesťanském společenství toto pokušení. „Já jsem to“ a „Já tamto“, „Ne! Já jsem církev, ty jsi sekta“.... A získává na tom otec rozdělení. Nikoli Pán Ježíš, který se modlil za jednotu (Jan 17). Co působí Duch svatý? Řekl jsem, že dělá něco jiného, co možná může vypadat jako rozdělení, ale není jím. Duch svatý působí v církvi „různost“ - první list Korinťanům, kapitola 12. On působí rozmanitost! A tato rozmanitost je tolik bohatá a krásná! Potom však tentýž Duch svatý působí jednotu a tak je církev jediná v různosti. Různost „smířená“ Duchem svatým, abych použil evangelního slova, které mám moc rád. Duch svatý působí obojí: různost charismat a potom harmonii charismat. Proto první církevní teologové – mluvím o 3. či 4. století – říkali: „Duch svatý je harmonie“, protože On působí harmonickou jednotu v různosti.

Jsme v éře globalizace a přemýšlíme o tom, co je to globalizace, a co by měla být jednota v církvi. Možná něco jako koule, jejíž každý bod je stejně vzdálený od středu, tedy všichni jsou stejní? Nikoli. To by byla uniformita. A Duch svatý nevytváří uniformitu. Tedy jak? Představme si mnohostěn, tedy celek, jehož každá část je jiná a má svoji osobitost, své charisma. Toto je jednota v různosti. A na této cestě my křesťané děláme to, co nazýváme teologickým pojmem ekumenismus. Snažíme se o to, aby tato různost byla více harmonizována Duchem svatým a stala se jednotou; snažíme se jít v Boží přítomnosti, abychom byli bezúhonní; snažíme se jít za pokrmem, který potřebujeme, abychom našli bratra. To je naše cesta, to je naše křesťanská krása! Mám na mysli to, o čem mluvil na začátku můj milovaný bratr.

Mluvil pak o Pánově vtělení. Apoštol Jan říká jasně: „Ten, kdo říká, že Slovo nepřišlo v těle, není z Boha. Je z ďábla.“ (srov. Jan 4,1-3). Není náš, je nepřítelem. Existovala totiž první hereze - jak to mezi sebou nazýváme - a tu apoštol odsuzuje, že totiž Slovo nepřišlo v těle. Nikoli! Vtělení Slova je báze, Ježíš Kristus. Bůh a člověk, Syn Boží a Syn člověka, pravý Bůh a pravý člověk. Tak to pochopili první křesťané a museli za uchování této pravdy velice hodně bojovat. Pán je Bůh i člověk. Pán Ježíš je Bůh učiněný tělem. Je to tajemství Kristova těla. Bez chápání tohoto mystéria Vtělení je nesrozumitelná láska k bližnímu, je nepochopitelná láska k bratru. Mám rád svého bratra, protože i on je Kristem, je jako Kristus, je tělem Kristovým. Mám rád chudého, vdovu, otroka, vězněného… Pomysleme na „protokol“, podle něhož budeme souzeni: 25. kapitola Matouše… Ty všechny mám rád, protože trpící lidé jsou tělem Kristovým. A nám, kteří jsme na této cestě jednoty, prospěje dotknout se těla Kristova. Jít na periferie, právě tam, kde je tolik nouze či lépe řečeno tolik potřebných… I mnoho těch, kteří potřebují Boha a kteří mají hlad nikoli po chlebu, kterého mají spousty, ale po Bohu! Jít tam, abychom tuto pravdu řekli: Ježíš Kristus je Pán a On tě zachrání. Vždycky je však třeba jít a dotknout se Kristova těla! Nelze hlásat evangelium pouze intelektuálně: evangelium je pravdou, ale je také láskou a krásou. A to je radost evangelia! (aplaus) Právě to je radost evangelia.

Na této cestě jsme se mnohokrát dopustili stejné věci jako Josefovi bratři, když nás rozdělili žárlivost a závist. Nejprve chtěli bratra zabít - Ruben jej dokázal zachránit – a potom jej prodali. Také bratr Giovanni mluvil o této smutné historii. Smutné historii, kde někteří, kdo evangelium žili jako pravdu, nepostřehli, že za tímto postojem byly ošklivé věci, jež nejsou Pánovy, ošklivé pokušení nesvornosti. Smutná historie, v níž se děly stejné věci jako mezi Josefovými bratry: rozhodnutí a zákony těch lidí, podle nichž „byla poškozována čistota rasy“. A tyto zákony schválili pokřtění lidé. Někteří z nich tyto zákony vytvořili a pronásledovali letniční bratry, které označili za „entusiasty“ či téměř za „blázny“, kteří poškozují rasu. Někteří z nich byli katolíci… Já jsem pastýřem katolíků a prosím vás proto o odpuštění. Prosím o odpuštění za ty bratry a sestry katolíky, kteří nepochopili, byli svedeni ďáblem a jednali stejně jako Josefovi bratři. Prosím Pána, aby nám dal milost uznat i odpustit. (aplaus) Děkuji!

Bratr Giovanni pak řekl další věc, kterou plně sdílím. Pravda je setkáním, je setkáním osob. Pravda nevzniká v laboratoři, nýbrž v životě, hledáním a nalezením Ježíše. Avšak ještě krásnějším a větším tajemstvím než to, že nacházíme Ježíše my, je to, když zjistíme, že On hledal dříve nás a že nás našel dříve, protože On přichází před námi. Mám rád španělský výraz primerea, tj. že Pán nás předchází a stále na nás čeká. On je před námi. A myslím, že Izaiáš či Jeremiáš, nevím přesně, říká, že Pán je jako květ mandloně, který na jaře kvete první. Pán nás očekává! (kdosi z přítomných papeži napovídá) Jeremiáš? Ano. Je to první jarní květ. Vždycky první.

Toto dnešní setkání je krásné. Naplňuje nás radostí, nadšením. Vzpomeňme na setkání prvních učedníků Ondřeje a Jana, když Křtitel řekl: „Hle, Beránek Boží, který snímá hříchy světa“ a oni následují Ježíše a zůstanou s ním celé odpoledne. Když potom odešli a vrátili se domů, řekli: „Slyšeli jsme jednoho rabína“?… Nikoli! Řekli: „Našli jsme Mesiáše!“ Byli nadšeni. Někteří se tomu smáli. Připomeňme si větu: „Může z Nazareta vzejít něco dobrého?“ Nevěřili. Avšak oni Jej potkali! Toto setkání proměňuje. Z tohoto setkání vychází všechno. Taková je cesta křesťanské svatosti. Každý den hledejme Ježíše, abychom Jej nalezli, a každý den se nechejme Ježíšem hledat a nechejme se od Ježíše nalézt.

Jsme na cestě jednoty mezi bratry. Někdo bude zaražen: „Papež šel navštívit evangelikály“. Šel navštívit bratry! Ano, protože – a to je pravda – oni mě přišli navštívit dříve v Buenos Aires. A tady je jeden svědek. Jorge Himitian může vyprávět, jak přišli a sblížili jsme se. Tak začalo toto přátelství, toto sblížení mezi pastýři (italština nerozlišuje pastýře a pastora – pozn. překl.) Buenos Aires a dnes tady. Moc vám děkuji. Prosím vás modlete se za mne, potřebuji to… abych alespoň tolik nezlobil (směje se). Děkuji.(aplaus).

Přeložil Milan Glaser