Rádio Vaticana

Křesťan bez Matky Boží je sirotkem

28.6.2014

Promluva papeže ke skupině mladých z římské diecéze, Vatikánské zahrady

Především prosím o prominutí za zpoždění. Pravdou je však, že jsem si nevšiml, jak běží čas. Vedl jsem velmi zajímavý rozhovor a nevšiml jsem si. Promiňte. Nemělo by se to stávat, je třeba chodit včas.

Děkuji vám za tuto návštěvu u Matky Boží, která je v našem životě tak důležitá. Ona nás provází také v našem definitivním rozhodnutí při volbě povolání, protože ona provázela svého Syna cestou Jeho povolání, které bylo velmi tvrdé a bolestné. Ona nás provází neustále.

Když mi nějaký křesťan říká, ne že by neměl rád, ale že Matku Boží nevyhledává a nemodlí se k Ní, pociťuji smutek. Vzpomínám si, že jsem jednou, téměř před čtyřiceti lety, byl v Belgii na jednom sympoziu a byli tam jedni manželé, katecheti, oba byli univerzitními profesory. Byli tam i s dětmi, krásná rodina! Mluvili velmi pěkně o Ježíši Kristu. V určité chvíli jsem jim řekl: „A co mariánská zbožnost?“ – Řekli: „My už jsme překonali tuto etapu. Známe Ježíše Krista natolik, že nepotřebujeme Matku Boží.“ A mne napadlo v mysli i srdci: „Ubozí sirotci!“

Tak je to. Křesťan bez Matky Boží je sirotkem. Křesťan bez církve je také sirotkem. Křesťan potřebuje tyto dvě ženy, matky, dvě panny: církev a matku Boží. Pro určení správnosti křesťanského povolání je třeba udělat si takový test a zeptat se: „Jaký je můj vztah k těmto dvěma matkám? K Matce církvi a Matce Marii? To není nějaká „zbožná“ myšlenka. Nikoli, je to čirá teologie. Toto je teologie. Jaký je můj vztah k církvi, k mé matce církvi, ke svaté matce církvi hierarchické? A jaký je můj vztah k Matce Boží, která je mojí maminkou, mojí matkou?

To prospívá: nikdy ji neopustit a nikdy nejít sami. Přeji vám dobrou cestu rozlišování. Pro každého z nás má Pán povolání, ono místo, kde On chce, abychom žili. Je však třeba jej hledat, nalézt a pak pokračovat, jít dál.

Další věc, o které bych se ještě rád zmínil, je smysl pro definitivnost. Ten je pro nás důležitý, neboť žijeme v kultuře provizoria. Nyní to a potom tamto. Uzavíráš sňatek? Ano, ano, ale jen dokud trvá láska, pak si každý půjde zase po svých..

Slyšel jsem od jednoho biskupa, že mu jakýsi mladík řekl: „Chtěl bych se stát knězem, ale jen na deset let.“ Toto je provizorium. Máme strach před definitivností, a volbu povolání, jakéhokoli povolání, také životního stavu, manželství, zasvěceného života či kněžství, je třeba činit v perspektivě definitivnosti. Směřuje to proti proudu kultury provizoria. Je to součást kultury, ve které nyní žijeme, ale musíme ji přežít a přemoci.

Výborně. I v tom, co je definitivní má myslím tu nejjistější cestu papež, ne? Protože kde skončí papež? Tam v tom hrobě, ne? (smích).

Děkuji vám za tuto návštěvu a zvu vás k modlitbě nebo zpěvu, ale já neumím zpívat, modleme se k Matce Boží. Všichni tedy společně Salve Regina…

Nyní tedy vám a vašim rodinám udělím požehnání a prosím vás, modlete se za mne.
Díky vám. Mnohokrát děkuji. Šťastnou cestu.

Přeložil Milan Glaser

Česká sekce RV