21.6.2014
Promluva papeže ke kněžím, Cassano allo Jonio v Kalábrii
Drazí kněží,
děkuji za vaše přijetí! Moc jsem si přál setkat s vámi, kteří nesete každodenní tíži pastorační práce.
Chtěl bych s vámi především sdílet radost z kněžské existence. Stále novou radost z toho, že jsme byli povoláni, ba jsme povoláni Pánem Ježíšem. Povoláni následovat Jej, být s Ním, přinášet druhým Jeho Slovo, Jeho odpuštění… Není nic krásnějšího než toto! Je to tak? Když my kněží staneme před svatostánkem a chvíli tam mlčky zůstaneme, znovu na sobě pocítíme Ježíšův pohled, který nás obnoví a oživí…
Jistě, někdy není snadné zůstat před Pánem; je to nesnadné, protože jsme zaneprázdněni mnoha věcmi, věnujeme se lidem… Někdy je to však nesnadné proto, že zakoušíme určitou nechuť, Ježíšův pohled nás trochu zneklidňuje a přivádí do krize… To nám však prospívá! V tichu modlitby nám Ježíš ukazuje, zda pracujeme jako dobří dělníci anebo zda jsme se nestali tak trochu „zaměstnanci”, zda jsme velkodušným otevřeným přívodem, kterým proudí hojnost Jeho lásky, Jeho milosti anebo zda klademe do středu sami sebe, takže namísto toho, abychom byli přívodem, stáváme se „obrazovkami”, které nenapomáhají setkání s Pánem, se světlem a silou evangelia. Druhou věcí, o kterou se s vámi chci podělit, je krása bratrství, tedy toho, že jsme kněžími společně, nenásledujeme Pána osamoceně a jednotlivě, nýbrž společně i přes velkou různost darů a osobností. Kněžství je dokonce obohacováno touto rozmanitostí původu, věku, talentů… A všechno se prožívá ve společenství, v bratrství.
Ani to není snadné, bezprostřední a automatické. Předně proto, že i my kněží jsme ponořeni do subjektivistické kultury dneška, oné kultury, která povyšuje já až k idolatrii. A potom kvůli určitému pastorálnímu individualismu, který je bohužel v našich diecézích rozšířen. Proto je třeba reagovat volbou bratrství. Úmyslně říkám volbou. Nemůže to být jenom věc ponechaná náhodě či příznivým okolnostem… Nikoli. Je to volba, která odpovídá skutečnosti, která nás konstituuje, daru, který jsme dostali, ale který je vždycky třeba přijmout a pěstovat, totiž kněžskému společenství v Kristu kolem biskupa. Toto společenství vyžaduje, aby bylo žito hledáním konkrétních forem odpovídajících době a místní realitě, ale vždycky v apoštolské perspektivě, misionářském stylu, bratrstvím a jednoduchostí života. Když Ježíš říká: „Podle toho všichni poznají, že jste moji učedníci, budete-li mít lásku k sobě navzájem“ (Jan 13,35), říká to určitě všem, ale především Dvanácti apoštolům a těm, které povolal, aby Jej následovali blížeji.
Radost, že jsme kněžími, a krása bratrství. To jsou dvě věci, které jsem vnímal jako nejdůležitější, když jsem na vás myslel. Poslední věc jenom naznačím: vybízím k práci s rodinami a pro rodiny. Je to práce, kterou po nás Pán chce obzvláště v této době, která je v důsledku krize obtížná jak pro rodinu jakožto instituci, tak pro rodiny. Avšak právě tehdy, je-li doba těžká, Bůh nám dává pocítit svoji blízkost, svoji milost a prorockou moc svého Slova. A my jsme povoláni být svědky, prostředníky této blízkosti rodinám a této prorocké síly rodiny.
Drazí bratři, děkuji vám. Jděme dál, oživeni společnou láskou k Pánu a svaté Matce církvi. Matka Boží kéž vás ochraňuje a provází. Zůstávejme spojeni v modlitbě. Děkuji.
Přeložil Milan Glaser
Česká sekce RV
Copyright © 2003-2024 česká sekce Vatikánského rozhlasu. Všechna práva vyhrazena. Adresa redakce: ceco@spc.va.